Září 2009

Šatiškyyy...

25. září 2009 v 14:08 | Cass . . . |  Cassandra z Nayry
... a má hlava se najednou vznášela v malém soukromém růžovém mráčku....
"...Půjdeme nakupovat." Tahle věta dokáže probudit každou dívku, mě nevýjimaje. Ať už jsou oblaka seberůžovější a plesy sebeúžasnější...
"No co, máme na to celý den" Tak tohle zní ještě lépe... v Margonu se mi asi začne líbit. Koneckonců, budeme tu dlouho.
"Můžeme rovnou vyrazit, ne?" S touhle větou se o mě začaly pokoušet mdloby. Já asi ještě spííííím....
Ne, jsem vzhůru!
* * *

A tak jsme tedy vyrazily. Ale jen co za námi zaklaply dveře, Isabelle a Elbi se vrhly do zapálené debaty... nerušila jsem je... chtěla jsem vědět o čem se baví...
"Ty máš šaty na ples?" začala Isabelle. "Antoinette, jestli sis nevšimla já pozvaná nebyla." "Měla bys jít. Já tě zvu. Kdybys mi řekla kde byl Andrew bylo by to snazší." v jejím tóně byly patrny známky vzteku. "Proč?" "Jsem jediná kdo vidí jak se chová?" "Jak? Já se do vašich problémů nebudu míchat. Tak co Cass, jakou barvu by měly mít šaty?" obrátila se z ničeho nic na mě. "Ehmmm..." vypadlo ze mě zaraženě. "Dobře, nějaké vybereme." mávla nad tím rukou Elbi, a zamířila do malého obchůdku. Víc už se asi nedozvím...
"Dobrý den" řekla Elbi "Chtěli bychom nějaké šaty pro tuhle mladou slečnu. A nějaké rukavičky, nebo kabelka..." "Je mi to jasné" odpověděla starší prodavačka. Začala si mě bedlivě prohlížet, pak na chvilku zmizela někde vzadu, a nemnoho minut poté mi do rukou vložila nějaké vínové šaty, přičemž mě Elbi nasměrovala ke zkoušecím kabinkám.
Vyzkoušela jsem si je. A ještě tamty. A tyhle. A támhlety taky. A potom ještě tydlety...
Nemohla jsem se dlouho pro žádné rozhodnout... Musela jsem si vybrat správně. Na prvním dojmu závisí hodně, říkali mi.
Vždyť tohle bude můj první ples mezi lidmi.

* * *
A bylo rozhodnuto. Vezmu si tyhle.
* * *
Vyšly jsme z obchodu se společenskými šaty, poté jsme doslova prolezly ještě několik menších a obyčejnějších obchodů s obyčejnějšími šaty a dalšími obyčejnými a potřebnými věcmi.

A najednou...

...už byl večer.

Ani jsem si neuvědomila, jak ten dnešní den uběhl rychle. Ani jsem si nevzpomněla na Miu. Která tu samozřejmě ještě nebyla. Což mi na radosti moc nepřidalo, koneckonců mi to nepřidalo ani na klidu, protože z toho zítřejšího plesu jsem byla fakt nervózní. Ale i nervozita mě musela opustit na takovou krátkou chvilku, ve které jsem mohla usnout a snít nervózní sny.

* * *

Nemohla jsem dospat, ne, nemohla! Už před svítáním (nebo jak by se tomu tady asi tak dalo říkat...) jsem zmateně pobíhala po pokoji, nemajíc stání, nemajíc trošku klidu. Když už bylo později a já se odhodlala vstoupit do kuchyně s tím, že jestli bych cestou někoho probudila, nebude mě tolik proklínat za rušení v tak brzkých hodinách, jako jsem se probudila já. Přesto mě dosti překvapilo, že v kuchyni už někdo byl.
"Dobré ráno, Cassandro," přívětivě se na mě obrátila Elbi, "u stolu, už máš nachystanou snídani."
"Dobré ráno..." oplatila jsem ji pozdrav a posadila jsem se ke stolu a pustila jsem se do jídla.

Dopoledne uběhlo ještě rychleji než včerejší radostné nakupování. Za moment tu už byl oběd a za ještě kratší chviličku už byl čas začít se chystat na tu večerní slávu. Do šatů (tedy v mém případě šatiček...) jsem se nasoukala skoro ihned a na Isabelle, která mi s chystáním přišla na pomoc, zbylo jen srovnávání mých nezbedných tmavě hnědých vlasů do tvaru, se kterým bych se nemusela stydět mezi tolika lidmi.
"Antoinette, už je tady" zavolala na nás Elbi.
"Co?" ozvala se Isabelle, zatímco si prohlížela svou odvedenou práci a případně urovnávala ty neposednější vlasy.
"Andrew, dole už je malý kočár" zaslechla jsem ji říkat. Slyšela jsem jak si, nejspíš znuděně, povzdechla a pak se obrátila se slovem: "Hotovo." na mě. Sešly jsme tedy spolu dolů, kde už na nás tedy čekal Andrew.
"Antoinette, vypadáš... pěkně," zvolal Andrew, když nás spatřil. Neměl pravdu. Vypadala nádherně v těch červeno-vínových šatech...
"Cass, moc ti to sluší," obrátil se i na mě a já se usmála. "Tak můžeme."
Tak jsme nastoupili. Sedla jsem si vedle Isabelle a opřela jsem si svou vyumělkovaně načesanou hlavu o její rameno. Isabelle se jen usmála.
Když se kočár s nepatrným trhnutím zastavil, vystoupili jsme a naskytl se nám pohled na honosnou, černou budovu.
"Tak pojďte..." dorážel na nás netrpělivě Andrew.
Společně jsme tedy prošli stejně honosnými vstupními dveřmi a ocitli jsme se nejprve v malé místnůstce, ze které jsme zdobenými dveřmi vstoupili do obrovského tanečního sálu. Byl plný lidí. Plný. Na okamžik se mě zmocnil pocit paniky a tak jsem Isabelle stiskla ruku asi o něco víc než bylo únosné, ale jí to snad ani moc nevadilo, takže mě jen počastovala spíš uklidňujícím pohledem, než káravým. To mě povzbudilo, a tak jsem se odvážně vydala na průzkum terénu...
Vůbec to tu nevypadalo jako na elfských oslavách... snad všechno bylo jiné...
Ale ano, zapojila jsem se do tance,... vždyť na to jsem se těšila ze všeho nejvíc! Ale i to po nějaké chvíli člověka omrzí. Zvlášť když je široko daleko nejmenší a nejmladší a zvlášť když... nojo? Kde je Andrew? A kde je Isabelle? Radost z tance náhle vystřídala starost... a já jsem se je vydala hledat napříč zaplněným sálem. Cestou jsem vrážela do stpjící nebo tančících lidí, vlasy se mi dávno uvolnily a teď volně povlávaly za mnou. Jako prvního jsem uviděla Andrewa. Viděla jsem jak odbočuje a vchází do nějakých dveří. Rozeběhla jsem se za ním. Za těmi dveřmi byl nějaký malý balkonek. A Andrew. A taky někdo úplně cizí. Byla jsem zrovna ve dveřích když se jí něco s úsměvem na rtech chystal říct, "Alicio..." slyšela jsem jen, protože ztichnul když mě uviděl vcházet do dveří.
"Cassandro jdeme," ozvalo se z ničeho nic za mnou a já se s trhnutím otočila. Za mnou stála Isabelle, v šatech roztrhnutím zkrácených. Co se to tu stalo?
"Co..." namítl Andrew, ale Iasabelle ho nenechala dokončit větu a pokračovala: "Cass."
Vyšla jsem za ní dveřmi a někdo za mnou je zavřel.
"Cass, počkej na mě prosím venku" řekla Isabelle, když jsem se ohlížela za tím neznámým "vrátným".
"A kdo je to?"stihla jsem se jí ještě zeptat.
"To je... Christopher."

Netrvalo dlouho a Isabelle byla opět u mě.
"Isabelle, co se děje?" uhodila jsem na ni.
"Se mnou?"
"Chováš se divně od té doby co jsme v Margonu. Nerozumím tomu."
"Od té doby, co jsme v Margonu, Andrew se chová divně. Dny i noci je pryč. A až teď až vím proč..."
"Chceš odjet? Pochopila bych to" zeptala jsem se jí po chvilce mlčení.
"Ne Cass, nemůžeme odjet. Andrew se snad odstěhuje, a my kdyžtak taky."
Nechápala jsem to. Byla jsem zmatená.
"Takže, . . . já teď mám jenom matku? Mám teď jenom tebe, Isabelle?"
"Cass, určitě máš, a budeš mě tu mít. A třeba se to s Andrewem nějak vyřeší"
"Isabelle, slib mi, že mě neopustíš. Slib, že budeme pořád spolu. Slib mi to"
"Neopustím" řekla a objala mě.
* * *
Dorazily jsme k Elbi, ale ta už spala. Ani nevím, jak se mi podařilo usnout. Měla jsem divný pocit. Prostě divný. Ale snad to ráno bude jiné.
* * *

"Dobré ráno, tak jaký byl ples?" zdravila nás Elbi u snídaně. Měla jsem pocit, že na horší věc se ani nemohla zeptat. Pokusila jsem se to utnout hned zpočátku, abych ani já ani Isabell nemusela nic složitě vysvětlovat. Stačí, že si vynutím, aby to vysvětlila mě. A tentokrát pořádně.
"Byla to příšerná nuda" řekla jsem tedy a mrkla na Isabelle. "O nic jsi nepřišla" dodala jsem ještě, abych v ní vzbudila více důvěry. "Viď mami?" koukla jsem na Isabelle. To bylo vůbec poprvé, co jsem jí tak řekla. A zalíbilo se mi to.
Isabelle se v té chvíli nezmohla na nic víc než na přikývnutí a Elbi se také na nic dalšího nevyptávala. Povedlo se.
"Cass, dneska jsme pozvané na oběd" začala Isabelle, když dopila.
"K tomu Chris..." začala jsem.
"Christopherovi."
"Co? Kdo je to?" Zdá se, že to vyvolalo v Elbi vlnu nadšení.
"Ten kdo nás pozval na ten nudný ples, nás pozval na další nudný oběd" řekla jsem a nadšení z ní rázem vyprchalo.
"Antoinette?" obrátila Elbi na Isabelle. Zřejmě se jen tak nenechala odbýt. Rozhodně ne napodruhé.
"V podstatě má pravdu" potvrdila mou odpověď.
"A kde je Andrew?" zeptala se Elbi.
"Ty jsi mi někdy řekla kde je, když jsem se ptala? Až se sem vrátí, vezme si své věci a odstěhuje se, nebo to uděláme my."
"Antoinette?" nechápala Elbi.
"Kvůli Alicie, té... co tam byla s ním" asi, dodala jsem ještě v duchu.
"Alicia?" zeptala se Elbi.
"Cass, bude lepší, když se nachystáš na ten oběd. Domluvím se s Elbi, jestli tu zůstaneme"
"Dobře mami" vstala jsem a odešla. Stejně mi to pak bude muset vysvětlit.
Za chvíli za mnou Isabelle přišla.
"Už můžeme?"zeptala se.
"Jsem připravená."
* * *
Dorazily jsme zpátky k té černé budově.
"Ještě máme čas..." začala Isabelle, "ale už jsem nechtěla být doma, u Elbi. Zná Andrewa krátce. A je na jeho straně."
"Možná bychom u ní neměly zůstávat" řekla jsem ve snaze vymámit z ní přesnější odpověď. Co se na tom plese stalo? Co? Tušila jsem, ale...
"Ale kam bychom..."namítla, ale v tu chvíli ji přerušil zvuk otevírajících se dveří. V nich stál Christopher.
"Co tu děláte tak brzy?" zeptal se místo pozdravu.
"Je hezky, chtěly jsme se projít," řekla mu Isabelle a podívala se na mě. Přikývla jsem.
"Tak pojďte dál," řekl Christopher a podržel nám dveře. Vstoupila jsem jako první a Christopher se ke mě sklonil a podal mi drobnou květinu.
"Děkuju" řekla jsem a usmála jsem se.
Uvnitř bylo zarážející ticho.
"Mám hlad," pípla jsem tiše. Byla to pravda a navíc jsem chtěla prolomit to ticho.
"Dobře," pousmál se Christopher, "pojď se mnou." A tak jsem šla. A on mě dovedl do kuchyně.
"A co by sis dala?" zeptal se. Bylo tu asi pět kuchařů s kamenným výrazem, kteří, když nás spatřili, poněkud znervózněli.
"Nás tu bude víc?" zeptala jsem se. Proč jinak by jich tu bylo tolik? Jen kvůli třem?
"Ne..." zarazil se Christopher.
"Aha," pokračovala jsem zaraženě a už jsem se raději na nic neptala. V lidech se člověk nevyzná...
"Počkej," řekl Christopher a odešel do jiné místnosti. Hned byl zpátky.
"Nedávno jsem dostal tuhle bonboniéru. Vezmi si ji."
"Můžu?" obrátila jsem se na Isabelle.
"Ano," souhlasila a já jsem tu krabičku otevřela a ochutnala jsem první bonbon, co mi přišel pod ruku.
"Tak pojďte," řekl Christopher a vedl nás zpět do sálu.
"Vy tu žijete takhle sám?"zeptala jsem se.
"Jsi nějak moc zvědavá... ano žiju tu sám."
"Proč?" zeptala se. Proč by někdo chtěl žít sám, v tak velkém domě? Nechápala jsem.
"Opravdu jsi moc zvědavá..." řekl a odmítl odpovědět.
"Omlouvám se," řekla jsem, když mě Isabell spražila káravým pohledem.
Stáli jsme v naprosto prázdném sále. V rohu stál naleštěný klavír, na levé straně bylo obrovské okno a na pravé straně dveře. Najednou se ozvalo klepání na vstupní dveře. Christopher se vydal otevřít. A my jsme tam zůstali stát samy.
"Včera jsem si tu zapomněla kabelku, nenašla se?" dolehl k nám ženský hlas.
"Ne,"řekl suše Christopher.
"Tak pojďme," ozval se tentokrát mužský hlas a v Isabelle to hrklo. Šla za Christopherem ke dveřím a já s ní.
"Antoinette?" vyhrkl Andrew.
A ta... Alicia ho objímala.
"Chrisi?" obrátil se na Christophera.
"Tati?" vyhrkla jsem na něj udiveně. Už jsem začínala chápat. Ale nechtěla jsem uvěřit.
Alicia se na Andewa jen tázavě podívala.
"Chrisi, nebude už oběd?" obrátila se Isabelle mile a Christophera a objala ho kolem pasu.
Tati... volala jsem ještě v duchu. Tati...
Už jsem je začala vnímat jako rodiče. Věděla jsem, že je to tak správně.
Upustila jsem bonboniéru.
Do očí mi vhrkly slzy.
Právě ztrácím další svou rodinu...
Už zase.
Otočila jsem se a utekla jsem. Bylo mi jedno kam, hlavně daleko. Chtěla jsem jen utéct, pryč ... pryč.
Nebylo to fér...
Nechci zůstat sama.

Na plese

25. září 2009 v 7:27 Isabelle Jacque(Antoinette)
Zatáhl mě zpět. "Jaký je důvod k tomuhle útěku?" zeptal se a pousmál se, když viděl moje šaty. Až teď jsem si uvědomila, že se mu dívám do tváře. Viděla jsem jeho hluboké modré oči a tmavé, černé dlouhé vlasy.

Šaty a serepetičky...

22. září 2009 v 7:45 Isabelle Jacque(Antoinette)
...Tak dobrá, ples...

Teta Elbi

21. září 2009 v 15:41 | Cass . . . |  Cassandra z Nayry
Vešli jsme dovnitř nějaké rozlehlé haly, myslela jsem si, že jsem si už zvykla na záři běloskvoucího mramoru, ze kterého byly vystavěny budovy široko daleko, ale jak jsem sama zjistila téměř okamžitě - nezvykla. Celá hala byla úplně bílá, naprosto. Před námi bylo obrovské schodiště, taktéž úplně bílé, jen tu a tam poseté barevnými skvrnami po něm procházejících postav. Vyšli jsme po nich do prvního poschodí a hned jsme zahnuli vpravo, vstoupili jsme do nějaké tmavé místnosti, což mě udivilo. Bylo tam opravdu jen velmi málo světla, jen tu a tam a když už, tak červené. Isabelle nás dovedla k nějakým menším dveřím, vstoupili jsme do další místnosti, ta byla pro změnu vyplněna omamnou vůní bylinek.
"Dobrý den, já. . ." začala Isabelle, ale postava postávající v koutě si nás všimla a hned Isabelle přerušila: "Ahoj Antoinette!" a přiběhla nás uvítat. To určitě musela být Elbi, Isabellina sestra a má nová teta, ale... Antoinette? Divila jsem se. No co, nejspíš je to její druhé jméno.
"Už za chvilku končím, tak jen vydržte, a půjdete ke mě, kdyžtak běžte zatím dozadu" pokračovala Elbi a ukázala na stolek a čtyři židle úplně v rohu pod malou červenou lampou. Zepředu tam skoro nebylo vidět. Všichni jsme se posadili, tiše. A pak jsme seděli, tiše. Rozhlížela jsem se kolem. Všude se rozprostírala vůně nejrůznějších bylinek, vzpomínám, že podobně to vonělo jen v Eurimoicině pokoji, i když ne tak intenzivně. Copak teď asi všichni dělají? Napadlo mě. Od svatby jsem od nich nedostala žádné zprávy, což mě mrzelo. Copak na mě zapomněli? Ne, to není možné... asi jen teď není ta správná chvíle. A co když... co když by mě Mia slyšela i tady pod vodou? Cireon přece říkal, že je to magický ptáček, tak snad ano. Možná bych to mohla zkusit, ale slyšela by mě? Vždyť je daleko odsud, v Barsonu s tím, no... s Nicolaiem, co krmí i myšku. Vím, Isabelle sice říkala, že sebou bere holubici a to jen pro velmi nutné zprávy, ale... přece by se nemohla zlobit, kdyby mě Mia našla sama, ne?
"Myslím, že budeme moct jít, je pozdě a nikdo už nepřijde" ozvala se Elbi a přišla k nám, přičemž se znovu podívala ke dveřím.
Tak pojďme" přidal se k ní Andrew a vstal. Všichni jsme tedy vyšli z obchodu, na chodbách už nebyli žádní lidé, tudíž už bylo skoro všude ticho. Sešli jsme po téměř prázdném schodišti a dole jsme si vyzvedli své věci, jednorožce a Niegru. Šli jsme cestou zpátky na náměstí.
"Je to támhle" ukázala Elbi na vysoký luxusní dům. Za moment už jsme byli u něj a vešli jsme dovnitř. Tentokrát se před námi neobjevilo žádné běloskvoucí schodiště, jen uprostřed veliký výtah, do kterého by se vešlo aspoň třicet lidí.
"Nejdřív ale pojďte se mnou. Zvířata můžete nechat tady" vedla nás úzkou uličkou. Na obou stranách byl dveře. Přišli jsme ke dveřím číslo 22.
"Tady je nechte" řekla a otevřela dveře. Uvnitř byl velký pokoj a opět celý bílý.
"Donesu jim potom něco k jídlu" prohodila ještě směrem k nám, a pak už jsme se s věcmi vrátili zpět k onomu velkému výtahu. Elbi stiskla tlačítko opět s číslem 22. Ani jsem necítila, že se pohybujeme, přeci jen v Teriastu nic takového není, když se znovu otevřely dveře a Elbi vytáhla klíč a odemknula dveře hned za výtahem.
"Tvoje je celé podlaží?" zeptala se Isabelle.
"To víš každý nemá palác, ale mě podlaží vyhovuje" odsekla Elbi. "Tak, tady to je."
Konečně se jí podařilo otevřít dveře. Dovnitř vniklo prudké světlo. První, obývací pokoj byl celý prosklený. Hned vedle byla vidět kuchyň a jídelna. A potom tu byly několikery dveře.
"Támhle" ukázala na dveře vlevo, nejdále od nás, "je koupelna. Hned vedle je moje ložnice a vedle drobná studovna. Na druhé straně je váš pokoj a vedle je malý pokoj, který mám jako sklad věcí. Jelikož tu budeme déle, asi tam uklidím, a bude tam mít pokoj Cass" mluvila dál zatímco vedla Andrewa a Isabell k jejich pokoji. Všichni nahlédli dovnitř a dali si tam své věci, já jsem svou tašku zatím opřela o zeď a vyčkávala.
"Jsem po práci docela unvená, a vy po cestě určitě taky, takže už můžu podávat večeři ne?" pronesla Elbi, když se zas vrátili a mile se usmála.
"Chceš pomoct?" nabídla ji hned Isabelle zatímco jsem se posadila na jednu z židlí u stolu a šla za ní do kuchyně. Andrew, který se se zájmem rozhlížel kolem, byl ke mě zrovna otočený zády. Znovu jsem tedy vstala, abych využila okamžiku, došla jsem do obývacího pokoje a přešla jsem k jedné stěně, ze které byl krásný výhled na náměstí. Semkla jsem ruce a zašeptala jsem: "martea."
Otočila jsem se, jestli mě někdo neslyšel a zvolala jsem znovu, o něco silněji: "martea!"
Tak snad mě uslyší, Cireon tvrdil, že by měla, že na hlasitosti ani na vzdálenosti nezáleží. A já doufám, že mě najde i tady pod vodou. Tak moc se mi stýská.
Nezůstávala jsem v pokoji dlouho a vrátila jsem se do jídelny, Andrew, který už seděl u stolu, mě obdařil milým úsměvem a já se posadila vedle něho.
"Večeře...!" ozvala se znovu Elbi a obě se vrátily k nám. "Doufám, že vám bude chutnat." dodala ještě Elbi, ale pak odešla do svého pokoje.
"Co jsi jí řekla?" zeptal se Andrew Isabelle, zatímco jsem se s chutí pustila do večeře, byla jsem fakt vyhládlá.
"Já...nic"
"Jistě, nic..."
Večeře probíhala asi tak stejně, jako jsme seděli v Elbině obchodě. Mlčky. Mnohem dřív, než bychom stačili dojíst, se Isabelle taky zvedla a někam odešla. Zdálo se, že Andrewa to trochu zarazilo, ale když si všiml mého zvědavého pohledu, nedal to na sobě znát a pak jsme společně umyli nádobí.
"Ale, to jste přeci nemuseli, umyla bych to sama," spustila Elbi, když viděla, co děláme.
"Kam šla Isabelle?" zeptala jsem se jí.
"Mám dojem, že do knihovny."
"Vy tu máte veřejnou knihovnu? Velkou?"
"No, samozřejmě, že ano, určitě se tam budeš moci podívat, asi ráda čteš viď?
"No,..."
Usmála se. A hned potom začala vyzvídat dál. "Byla jsi už někdy v takovém městě jako je Margon? Když tedy nepočítám města okolo Indestu."
"Já,... vyrůstala jsem v elfím městě, v Teriastu. Ten je také obrovský, ale je... jiný. Ale o Margonu mi Isabelle chvilku vyprávěla a taky mi o něm dala něco přečíst, takže snad... snad si... zvyknu."
"Tak já ti o něm také něco povím chceš? Pojď do obýváku, tam je hezčí výhled." Ani jsem nestačila nic říct a už mě vedla do té prosklené místnosti. Otočila mě a sama se také obrátila ke stěně, u které jsem před chvílí volala Miu, před námi se teď rozprostíralo velké a nejspíše i největší náměstí v Margonu.
"Vidíš támhleto?" ukazovala rukou Elbi, "to je hlavní budova, je tam i ta knihovna, jak jsi se ptala. No, a támhle,..." pokračovala dál a ukazovala mi a popisovala další a další budovy. Snažila jsem si co nejvíc věcí zapamatovat, ale bylo toho tolik, že se mi to za chvíli začalo plést dohromady, takže už jsem možná ani nevnímala, co mi to Elbi vyprávěla. Má pocit, že v tomhle městě se co nevidět ztratím...
Dívala jsem se do míst, kde bych dříve hledala oblohu, chvilku mi trvalo, než mi došlo, že se nad námi rozprostírá spousta a spousta vody. Při té vzpomínce mě trochu zamrazilo. Ach jo, Mio, kde jsi? Věděla jsem, že bude pár dní trvat než se tady objeví a kdoví jestli se vůbec objeví... ale už teď jsem jí hledala a marně se snažila ji najít. Co když bude jen kroužit nad hladinou a sem se vůbec nedostane?
Uslyšela jsem za sebou zvuky, to se nejspíš vracela Isabelle. Nebo Antoinette. Nebo jak bych jí měla říkat.
Elbi na mě kývla ať tu jako počkám a šla pomalu ke dveřím. "Á, tady jste…" slyšela jsem jí říkat. "Tak našla jsi co jsi hledala?" dodala ještě a slyšela jsem i Isabellinu kladnou odpověď.
"Pojď, chci s tebou mluvit" řekla Elbi a to bylo poslední, co se k mým uším dostalo. Andrew přišel ke mě a obejmul mě kolem ramen, chvilku tam takhle se mnou stál, ale pak se usmál a někam odešel. Takže teď jsem tam stála sama. A přede mnou se roprostíralo ono obrovské město. Ale co když si nezvyknu? Ale zvyknu... slíbila jsem to.
"Cass?"
Trhla jsem sebou. To na mě volala Elbi. "Tak co uděláme si správný čajový dýchánek?" dodala vzápětí a zmizela v kuchyni. V duchu jsem pokrčila rameny typu Proč ne?, ale jinak už jsem proběhla za Elbi do kuchyně, přičemž jsem málem narazila do Isabelle, ale obě jsme včas uhly. Elbi už měla před sebou vyrovnané tři hrnky a já jsem ji pozorovala, jak do každého z nich dává po lžičkách jakousi směs bylinek a poté je zalila vodou.
"Sedneme si tady"ukázala na jídelní stolek s pěti židlemi. Doprostřed stolu dala tři hrnky a cukr. "Nazdraví" řekla nám Elbi a napila se, naklonila hrnek, a dopila čaj. Chtěla jsem ještě dodat, že u správného čajového dýchánku by neměly chybět sušenky, ale čaj mě zlákal se napít, úžasně voněl. Taky jsem moc nepobrala to, že Elbi "vyzunkla" celý čaj už napoprvé - co potom bude celý zbytek toho čajového dýchánku dělat? Asi jíst imaginární sušenky... Ale co, řekla jsem si nakonec a znovu jsem si přivoněla k hrnečku a tentokrát už jsem se i napila. A tak ho vypila celý, najednou. A pak...
Omámeně mi klesla hlava na stůl. Asi jsem usnula nebo tak něco. Trhnutím jsem se probrala a zvedla jsem hlavu. Nebyla jsem v jídelně, tedy ne aspoň v té Elbiině. Byla to jedna z jídelen v paláci, v Teriastu. Zaplavil mě pocit štěstí a rozeběhla jsem se směrem ven. Za všemi, které jsem ještě dlouho nesměla spatřit. A byli tam... a já taky.
Tentokrát jsem se probrala úplně. V Elbině kuchyni. Chvilku jsem nechápavě loupala očima po místnosti, ale pak mi svitlo. Už vím co bylo v tom čaji, pamatuji si, že podobnou bylinku znám i ze Stříbrného hvozdu. Jednou jsme se "vloupali" do místnosti, kde měl Cireon uschované nejrůznější věci a našli jsme tam i tu bylinku. A pak jsme ji zapekli do sušenek... Byl to obrovský průšvih, když to Cireon zjistil... ale... nakonec se dal přemluvit... u sušenek.
Elbi se na mě vřele usmívala, chtěla mi asi něco říct, ale vzápětí se probrala i Isabelle.
"Tak co?" zeptala se Elbi místo mě Isabelle.
"Co? Kde jste všichni byli?" nechápala Isabelle. Elbi se jen pousmála a stejně tak i já.
"Co?"Isabelle byla pořád ještě trochu mimo.
"Tak co se ti zdálo?" pokračovala Elbi.
"Cože?" No dobře. Byla mimo trochu víc, ale kdo by jí to měl za zlé?
"No tak dobře ty nechápavá, právě jsi pila zvláštní čaj. Když jsi ho vypila, ocitla ses jinde. Na chvíli jsi měla být ve světě, jaký by měl být, abys byla šťastná," dokončila Elbi. Isabelle se trošku zarazila.
"Ne, asi na mě nepůsobil, nebo…"
"Co myslíš, že se stalo předtím?"
"Ne, já nechci. . ."
"Isabelle. . . " šeptla jsem.
"Já byla sama, sama tady u toho stolu. Nikde nikdo. A pak jsem u stolu usnula."
"Byla bys nejšťastnější sama?"
"Ne, vlastně, nevím, ne. . ."
"Asi to nebyl dobrý nápad"
"Ale ne, jen moje fantazie, asi . . .Elbi, já jsem šťastná"
"Neříkáš to moc důvěryhodně"
"Elbi. . ."
"Ten čaj si chci dát zítra. . .a vědět. . ."
"Antoinette, přeci nemusíš. . ."
"Elbi, budu u nás v pokoji, chci jen být chvilku sama."
A tak Isabelle zmizela za dveřmi své ho pokoje. Podívala jsem se na Elbi. A ta se pro změnu podívala na mě. Zvedla jsem se a šla jsem pomoct uklidit hrnečky a tak, taky jsem si všimla, že už se začalo smrákat.
"To už je tak pozdě?" zamyslela se spíše pro sebe Elbi a pak se obrátila ke mě: "Běž si zatím dát věci ke mě do pokoje, já tam hned za tebou přijdu, ano?"
Kývla jsem. A tak jsem šla. Cestou, když jsem míjela prosklený obývací pokoj jsem se zastavila... Mio, kde jsi? Proč ti to trvá tak dlouho...
* * *
Ze spánku mě probudily hlasy... šly z obýváku.
"Elbi? Isabelle?" vešla jsem dovnitř, abych zjistila, co se děje, přičemž jsem rozespale zazívala a promnula jsem si oči.
"No, půjdu s tebou" řekla Elbi a obrátila se na mě, "Tak co, dáš si čaj?" řekla Elbi "Normální," spiklenecky zašepatala a usmála se. Sedla jsem sï ke stolu a dovnitř vešel Andrew.
"Ahoj, půjdeš se mnou zítra na ples?" zeptal se Isabelle. Ples! hrklo to ve mě při vzpomínce na elfské "tancovačky".... tam bych chtěla...
"Ples?" Zdálo se, že nabídka Isabelle poněkud zarazila. No co, jestli nechce jít ona, tak já půjdu klidně místo ní...
"Ano, zítra je ples, Znám tu hodně lidí a myslím že bys..."
"Dobře"
"Co?"
"Půjdu"
Heeeej, já jsem tu taky... znělo mi v uších.
"Opravdu?"
"Ano" přisvědčila znovu Isabelle a můj vnitřní hlásek začínal nabírat tón histerie "Mám další nápady co koupit ve městě." dodala ještě.
"Tak co Cass, chtěla bys taky na ples?" zeptal se Anrew. AAAAAnnnnnoooooooo........
"To není špatný nápad... chtěla bys?" obrátila se na mě Isabelle.
"Budu potřebovat nové šaty..." zakončila jsem rozhodně.

U Elbi

15. září 2009 v 7:11 Isabelle Jacque(Antoinette)
Vešli jsme dovnitř. Každičký kout uvnitř byl čistě bílý. Vešli jsme k velkému schodišti uprostřed haly. Na schodech bylo jen pár lidí, kdežto nahoře jich muselo být stovky. S Andrewem a Cass jsme vyšli do prvního poschodí. Hned napravé straně jsem viděla něco, co odpovídalo Elbině popisu. Krámek jiný nežli ostatní. Malý černý oblouk jako dveře, uvnitř temno, tu a tam červené světlo. !Myslím, že je to támhle" řekla jsem, ale byla jsem si jistá. Vešli jsme nízkými dveřmi. Uvnitř voněly bylinky a já zahlédla v koutě postavu. "Dobrý den, já. . ."nestihla jsem dokončit větu