Březen 2009

Stav - Body

22. března 2009 v 13:51 Isabelle Jacque(Antoinette)
22.3.2009
1315 bodů (i s odečtením za meč)

Cesta

18. března 2009 v 7:54 | Cass . . . |  Cassandra z Nayry
. . . znechuceně jsem trhla záclonkou jediného okna v kočáru a tím jsem ho úplně zakryla. Nechtělo se mi koukat ven, už vůbec ne s pomyšlením na to, že tu trčím jak, . . . jak já nevím co. Znuděně jsem se opřela o sedadlo a přemýšlela jsem, čím bych se tak mohla alespoň na chvilku zabavit. nakone cjsem vytáhla jednu knížku o Margonu, kterou pro mě připravila Isabelle. Otevřela jsem ji a opřela ji o svá kolena a sem tam jsem otáčela jejími stránkami. Jakmile jsem ale našla jednu pasáž, která mě opravdu zaujala, kočár zničehonic přistál a já jsem se vinou nárazu svalila na zem. Rychle jsem se vyškrábala na nohy a vylezla jsem ven. Uviděla jsem Isabelle, jak míří k nějakému domu a na někoho volá. Opřela jsem se o kočárová dvířka a, opět znuděně jsem se rozhlédla kolem. Zezačátku jsem to tu nepoznávala, ale nakonec jsem došla k názoru, že jsme přistáli v Lasanitu. Netuším proč, ale neměla jsem tolik odvahy to zjišťovat a navíc bych nejspíš stejně nestihla se tu porozhlédnout, takže nač se zbytečně snažit. Po chvíli jsem vztekle kopla do kočáru a sedla jsem si na zem, oči zabořené do trávy. Ani jsem nepostřehla, že se po chvíli Isabelle vrátila, a v ne zrovna dobré náladě.
"Cass?" obrátila se na mě, přičemž jsem zvedla hlavu: "Ano?"
"Letí se ti dobře? zeptala se mě už o něco klidněji. Chviličku jsem nevěděla, co jí mám říct, ale jen chviličku . . .
"Nudím se."
"Už jsi někdy letěla nebo alespoň jela na koni?"
Chvíli jsem se na ni koukala, jako na zjevení, ale co na dospělé se musí pomalu.
"Mnohokrát," odpověděla jsem nakonec "vychovali mě elfové, jízda na koni pro mě není nic nového."
Asi jsem to řekla ostřejším tónem než jsem chtěla, ale bylo to tak. Na koni jsem jezdila od té doby, co mě elfové přijali mezi sebe, a dokonce nejen na koni.
"Kdyby ses nudila, mohla bys eventuelně jet na svém pegasovi, před kočárem," svolila nakonec, i když moc nadšená z toho nebyla. Nečekala jsem až řeknou, že je čas jet, takřka ihned jsem se rozeběhla a ladně jsem se vyšvihla na již zmíněného pegase. A tak jsme letěli dál . . .
Po chvíli nás ale čekala další zastávka, byl to nějaký ostrov.
"Není proč ztrácet čas," řekla Isabelle jakmile sesedla z niegry. Také jsem seskočila z pegase a vydala jsem se za ní, k nějaké zátoce.
"Cass, budeme muset dolů," obrátila se na mě, když jsem ji došla.
"Margon je až na dně, krom toho nejdříve půjdeme okolo . . . no . . . budeme . . . téměř padat.
Nejlepší bude, když si sedneš se mnou na niegru. Přeci jen pegas s kočárem nebude tak obratný." Mezitím, co jsme spolu mluvily, Andrew na nic nečekal a co nevidět i s pegasem zmizel pod vodní hladinou. V tu chvíli jsem si vzpomněla na Niet. I ji jsme občas viděli zmizet ve vodě, i když ne tak okázale.
"Tak nasedni," vytrhla mě ze vzpomínek Isabelle a já ji poslechla. Sedla si za mě a niegra se vydala pomalu směrem k vodě. Zavřela jsem oči. Je mi fuk jak moc krásné, nebo jiné to bude, ale každopádně já to vidět nechci. Isabelle mi něco říkala, ale přes šumění vody jsem ji stejně neslyšela. Přišlo mi zbytečné, odpovídat. Slyšela jsem jak niegra skočila do vody. Cítila jsem, jak jsem v ní přistála já. A potápěly jsme se stále hloub a hloub a já jsem stále nechtěla otevřít oči. Musela jsem být už jistě celá rudá od nedostatku kyslíku, protože jsem slyšela Isabelle, jak ke mě promlouvá: "Jsi v pořádku? Je to jen kouzlo. Můžeš normálně dýchat a . . ."
V tu chvíli jsem to už nevydržela a zuřivě jsem zalapala po dechu a otevřela jsem oči.
Musela jsem vypadat asi dost směšně, ale mě v tu chvíli do smíchu moc nebylo. Připadalo mi, že dnešek je čím dál horší . . .
Zvolna jsme obě dopadly na zem a po chvilce jsem zahlédla i Andrewa, který s Isabelle chvilku mluvil, ale neslyšela jsem co. Uši sjem měla ještě zalehlé, v tu chvíli jsem si myslela, že si na tu vodu snad nikdy nezvyknu. Andrew pak na nás zamával, abychom šli za ním a tak jsem šla. Nemám nejmenší tušení kam, ale šla jsem. Po ne dlouhé chvíli jsme se zastavili na nějaké loučce a nějakým způsobem jsme se přes ni dostali do nějaké místnosti.
"Tak tady dnes přespíme. Necháme si tu věci a půjdeme do Margonu," začala Isabelle, teď už jsem ji slyšela zřetelněji, "Zkusíme najít mou sestru Elbi . . ."
Svou tašku jsem zatím položila někam do rohu a vyšla jsem ven za Isabelle.
"Cass, pojedeš na pegasovi?" obrátila se na mě.
Přikývla jsem a nasedla jsem na něj. Potom jsem vyrazila za Isabelle a její niegrou a zanedlouho jsem spatřila ono podvodní město . . . Margon. Pozvolna jsme dojeli k bráně. Všechno kolem bylo tak . . . impozantní. Byla jsem zvyklá na nádherné elfské stavby, ale tyhle byly úplně jiné, nejde říct, co bych viděla raději, ale působilo to na mě dost . . . okázale. Teď už se nedivím, že je Margon jedním z nejmodernějších měst a že o něj kdekdo usiluje. Ještě než jsme prošli bránou museli jsme každý dát ruku do . . . něčeho, to nám "vzalo" naše otisky. Nemusím snad připomínat, jak vysoko jsem se musela natáhnout . . .
Bránou jsme tedy vstoupili dovnitř, veškeré stavby, které se objevily před námi byly bílé a celé jen zářily, a to si ani nedokážu představit jak by zářili v denním světle, když "svítí" tady pod vodou. Šli jsme dál a dál a já jsem si mohla hlavu vykroutit, jak jsem si chtěla všechno zapamatovat. Zastavili jsme se u nějakého náměstí, zatímco se Andrew a Isabelle dohadovali o směru, kudy jít, prohlížela jsem si sochy, nejspíš z černého mramoru. Povětšinou na nich byli draci a jim podobní tvorové, ale jen co jsem si jich začala více všímat, už na mě Isabelle s Andrewem mávali, abych šla za nimi. Došli jsme k další obrovské stavbě.
"Snad je to ono . . ." zamumlala Isabelle a společně jsme vešli dovnitř.

U Margonu...sláva...

18. března 2009 v 7:53 Isabelle Jacque(Antoinette)

Pokynula jsem niegře, která sletěla pod mraky a později na zem. Skymácela jsem se na cestu. Došla jsem k malému kočáru, který přistál a otevřela dveře. Rázným krokem jsem se vydala k domu. K domu ... jejímu domu... Prudce jsem otevřela dveře. Spatřila jsem Andrewa, který se jako malá tečka přibližoval. Cass stála před kočárem. "Asmo?!?" žádná odezva. "Asmo, tak kde jsi?" křikla jsem a kouzlem rozrážela další dveře. Prošla jsem znovu celý dům a Asma nikde. Koukla jsem z okna. Zaslechla jsem klapání...dusot kopyt. Asma dorazila na svém pegasovi. Vztekle jsem se teleportovala za dům, kam přistávala. "Dostala si můj dopis?" zeptala jsem se, když Asma slézala. "Já..." "Takže víš proč tu jsem" přerušila jsem ji. "Nemáme čas. Řekni mi co se stalo. Co s tím máš nebo nemáš společného?" "Já...byla to jen náhoda..nešťastná..." "A co Tanks?" "No, já ... ne...nemysli si to..." vydala ze sebe. "Já...musí jet, vrátím se, vyřídím to s tebou. Jestli zjistím, že jsi udělala jen něco maličkého, co napomohlo jeho smrti,...Odcházíme!" křikla jsem na Andrewa, věnovala vražedný pohled Asmě a vrátila se k Niegře. "Cass?" " Ano?" "Letí se ti dobře?" naštvaně jsem funěla a zároveň se snažila o milý úsměv. "Nudím se" řekla. "Už jsi někdy letěla nebo aspoň jela na koni?" "Mnohokrát, vychovali mě elfové, jízda na koni pro mě není nic nového" řekla jako by chtěla dokázat, že jsem tak zaostalá. "Kdyby ses nudila, mohla bys eventuelně jet na svém pegasovi, před kočárem" řekla jsem o nic příjemnějším tonem, než ona. Nasedla na pegase a chtla černou uzdu. I my jsme nasedli a pokračovali v cestě...

***
Po odtrhnutí tlapek všech zvířat, jsme se zase vznášeli v oblacích. Netrvalo dlouho a dorazili jsme na ostrůvek, jedinou, pro nás možnou cestu do Margonu. "Není proč ztrácet čas" řekla jsem a slezla z Niegry. Ostatní taky sesedli a vydali jsme se k drobné zátoce.


***
"Cass? Teď budeme muset dolů" řekla jsem a Cassandra na mě nechápavě koukla. "Margon je až na dně, krom toho nejdříve půjdeme okolm...No...budeme ...téměř padat. Nejleší bude, když si sedneš se nou na niegu. Přeci jen pegas s kočárem nebude tak obratný" V tom okamžiku, kolem nás proběhl bělostný pegas na kterém jel Andrew a zmizel pod vodní hladinou.

Cass jen obdivně koukla. Po chvíli se rozeběhl, i když o něco pomaleji, pegas s kočárem. "Tak nasedni" řekla jsem a ukázala na niegru. Sedla si dopředu. Po chvilce jsem sedla za ní. Niegra se vydala pomalu směrem k vodě. Neochotně smočila tlapku ve vodě. "Wrauu" ozvalo se zárovaň. "Niegra...tygr je sice taky jkoby kočka, ale vodu snáší mnohem lépe" dořekla jsem a Niegra pomalu postupovala. "Neboj se" řekla jsem směrem k Cass, která přivírala oči. Niegra pomalu skočila do vody a padali jsme. Cass si stále přivírala oči. "Je to jen kouzlo. Můžeš tu normálně dýchat." Řekla jsem po svém nádechu. Vše bylo dokonalé. Byli jsme v jiném světě. Měla jsem pocit jistoty. Pomalu jsme dopadli skoro na zem.
Brzy jsme stáli. Voda byla jako vítr. Prohrabávala mi vlasy...až na to, že zde plavalo plno zířat a pan a tak..."Nevím, klidně bych řekl, ať přespíme u nás, ale pamatuješ..." začal Andrew. "Já vím, je to tam malé, ale jsme na útěku, tak se snad můžeme uskrovnit, ne?" "Tak tedy, pojďte za mnou" řekl Andrew a lehkými kroky se vydal směrem k Margonu. brzy jsme zastavili na oné loučce, kde Andrew udělal pár klikiháků na zemi a dostali jsme se do drobné místnosti. "Tak tady dnes přespíme. Necháme si tu věci a půjdeme do margonu. Zkusíme najít mou sestru Elbi..." řekla jsem, odhodila tašku a vrátila se zpět k Niegře...
Vrátila jsem se. Kočár jsem spolu s Andrewem odpojila od pegase "Cass, pojedeš na pegasovi?" zeptala jsem se a nasedla na niegru. Cass jen přikývla. Počkala jsem až nasedne a na Niegře jsem vyrazila po cestě. Brzy jesme viděli celý Margon. Blížili jsme se k velké bráně. Nad námi byla vidět oblaka. Každý tak nemusel být deprimován těmi tunami vody nad námi. Jeli jsme mezi dvěma obrovskými sochami a za nimi jsme se dostali k obrovské bráně. "Prosím, vaše otisky" ozvalo se a odsunul se drobný kryt s obrysem ruky. "Po dobu pobytu jste v databázi" ozvalo se. Andrew přistoupil a dal i své otisky. Cass natáhla ruku do výšky.
Vstoupili jsme dovnitř. Před námi bylo všechno bílé a světlé, nepokvrněné, luxusní. Škoda, že jediné místo, které tu znám zevnitř je vězení...a to ano...je sice luxusní, ale...Všichni žasli nad městem. Vše bylo tak lepší...

Všude byli ozbrojení draci a bohatí lidé v luxusním oblečení. "Tak...kudy...Is?" zeptal se provokativně Andrew. "Pokud vím, je to tmtím směrem. Měl by tam být velký obchodní dům, a tam pracuje Elbi...myslím, že hned dole..." řekla jsem, koukla na Cass a na Andrewa. Andrew nic...prostě si připadal doma...Cass se rozhlížela a pozorovala všechny detaily. Vydala jsem se již zmíněným směrem. Všichni jsme došli k velkému domu. "Snad je to ono..." řekla jsem a společně jsme vešli dveřmi...


Irimë

17. března 2009 v 10:56 | Cass . . . |  Cassandra z Nayry
Den ubíhal rychle, všechno ubíhalo rychle . . . tak to dopadá vždycky, když je člověk šťastný . . . Sarin je skvělá učitelka . . . neskonale dobře jsme se se třídou bavili. Čím víc se den ubíral ke konci, tím mi bylo smutněji. Nechtělo se mi odsud. Ne, teď . . .

"Tak vážení, blíží se nám poledne, takže je načase vaše trápení trochu oživit, . . . honem na oběd!" zvolala Sarin a "vypustila" nás ze třídy. Já jsem ale nešla s ostatními žáky. Ještě než odjedu, chci někoho vidět . . . Musím ji vidět . . . Rozloučit se . . . Alespoň s ní . . .
Jak jsem řekla, nezamířila jsem s ostatními do jídelny, vyšla jsem z hradu na nádvoří a rozeběhla jsem se směrem k Lasanitu. Netrvalo dlouho a už jsem procházela známými uličkami. Zabrzdila sjem teprve u domu, kde bydlí Irimë. Pomalu jsem vešla dovnitř. Došla jsem až k jejímu pokoji a tiše jsem zaťukala. V křesle u její postele seděl Richard, povídal si s ní. Když mě spatřil kývl na mě a prohodil něco v tom smyslu, že nás nechá o samotě.
"Ahoj . . ." na víc jsem se nezmohla a sedla jsem si k ní.
Usmála se a odpověděla mi. Znovu jsme si začaly povídat, tak jako předtím. Povídala mi o tom, co se jí stalo, i o tom, co se stalo Strify . . .
Čas byl ale opět neúprosný a nadešla chvíle, kdy jsem se musela zvednout a rozloučit se s ní. Když se na mě znovu usmála, na rozloučenou, ještě netušila, že to nebude jen pár dní, co mě neuvidí . . .
Stěží jsem potlačila pláč a rozeběhla jsem se zpět k Indestu, přeci jen bych neměla chodit pozdě hned první den, co jsem ve škole. Udýchaná jsem vběhla zpátky do třídy, ostatní už zde byli, ale Sarin naštěstí ne. Odpoledne už pro mě nebylo tak veselé, přemýšlela jsem. Bylo mi líto, znovu vše zase opustit, bylo mi líto Strify . . .
Odpolední vyučování uběhlo ještě rychleji než rozhovor s Irimë. Také jsem se zvedla k odchodu a sedla jsem si na lavičku v předsíni, ještě s několika dívkami.
"Můžeme?" vyrušil mě zničeho nic Andrew, po jehož boku stála Isabelle.
"Hned," popadla jsem své věci a vyšla jsem jim vstříc.
Vešli jsme společně na nádvoří, kde se mě opět zeptali: "Už jsi někdy letěla na pegasovi?"
Zavrtěla jsem hlavou: "Ne, zatím."
A tak jsem letěli zpátky . . .
U brány do zámku mě ještě Isabelle zastavila:
"Cass, zbal si nejdůležitější věci, šaty ne, v Margonu koupíme jiné. Zítra, až pro tebe přijedu do školy, se stavíme domů jen pro věci a vydáme se na cestu" řekla a vrazila mi do rukou novou černou menší a lehčí tašku.
"Já . . . jdu se projít" řekl Andrew a odešel ven.
"Já budu muset setřít na chodbách. Nevím, ale pokud máš v pokoji nepořádek, ukliď si. Kdybys měla hlad, v kuchyni je na stole čerstvý koláč a kdyby ses nudila, dala jsem ti na stolek naproti dveřím k tvému pokoji pár knih o Margonu, jsou přeložené a vedle máš látkový sáček s krmením pro myšku. Tak zatím" opáčila Isabelle a odešla také. Já jsem bez hlesu šla do svého pokoje. Tašku jsem položila na první stůl, který mi přišel do cesty a bezmyšlenkovitě jsem do ní hodila pár věcí . . .
Zamyšleně jsem se opřela o zeď a sedla si na zem, už se mi nechtělo nic dělat . . .

* * *

Aniž by Cassandra tušila, co se s ní děje . . .

Zaútočila na Isabelle. I když . . . jestli to byla vůbec ona, Cassandra. Isabelle to nejspíš vnímala, jako nějaký podivný záchvat, co jiného by se dalo o tom myslet. Cass začalo nejprve obklopovat zvláštní světlo a pak . . . pak zaútočila, a znovu a znovu . . . Křičela . . . v syennštině . . . Vztáhla ruce a znovu na Isabelle vrhla pomocí magie další předmět . . . Isabelle ji naštěstí zastavila . . . snad ještě včas . . .

* * *

Otevřela jsem oči. Nade mnou se skláněla Isabelle a udiveně na mě zírala.
"Isabelle . . . ? Stalo se snad něco?" mumlala jsem, když jsem se zvedala ze země. "Já . . . musela jsem nejspíš usnout . . . to už je večeře? Isabelle, děje se snad něco?"
"Ale . . . kdepak. Pojď ať ti nevystydne večeře."

Došly jsme tedy do jídelny a začaly jsme večeřet. Nemluvili jsme, Isabelle se na mě chvíli dívala, jako kdyby chtěla něco říct . . . asi. Ale neřekla, jen když už jsme všichni měli prázdný talíř, sdělila mi, že musíme neprodleně odjet dříve. Už zítra, za úsvitu. Snad se nestalo něco vážného, to bylo to první, na co jsem pomyslela. Vrátila jsem se tedy do svého pokoje, musím si sbalit. Nakrmila jsem Adwin a Miu jsem přivolala zpět do její klece. Doté nové tašky jsem začala skládat nějaké své věci, ale všechno po pokoji bylo rozházené, nechápu proč . . . Znovu sjem uklidila ještě jednou jsem zkontrovala tu tašku a šla jsem spát. Vzbudila jsem se ještě uprostřed noci . . . zdálo se mi . . . něco, už nevím. Bylo to zvláštní . . .

Vzbudila jsem se až když mě začaly sluneční paprsky pálit v očích. Trhla jsem sebou a málem jsem spadla. Rozespale bloudila po pokoji, dokud jsem nenarazila na dveře do koupelny. Než jsem se stačila umýt, zavolala na mě Isabelle ať jdu na snídani. Když jsem tedy došla za nimi, byli už po jídle a tak jsem snídani do sebe rychle naházela a vyšli jsme na dvůr. Isabelle i Andrew měli letět samostatně, ale já jsem musela letět v kočáře, nechtělo se mi, ale co se dá dělat, Margon musí být odsud asi dost daleko, když si myslí, že bych tu cestu nezvládla. Vsadím se, že kdyby mě nechali také letět na pegasi, tak bych tam byla ještě dřív než oni, pomyslela jsem si, když jsem trčela v zavřeném kočáře, který sebou prudce škubl, když jsme vzlétli . . .

Zdrháme o sto šest...

17. března 2009 v 10:55 | Antoinette |  Isabelle Jacque(Antoinette)

***
Cassandra odešla do svého pokoje, najít si všechny věci, sbalit si a poklidit. Já setřela na chodbě a otřela prach na drobných stolcích. Napsala jsem stručná dopis, vypustila bílou holubici a beze slova odešla.
***

"Ahoj Nicolaii, můžu?" zeptala jsem se a nakoukla. Otevřela jsem staré dřevěné dveře a vešla dovnitř. "Ale jistě, Antoinette, rád tě vidím. Tak copak potřebuješ?" zeptal se Nicolai a přišel z vedlejší místnosti. "Poslední dobou mi není úplně dobře a potřebovala bych nějaký lék, meditaci nebo...navíc příští týden mám hodně práce..." "Ale ano..." podal mi malou lahvičku na provázku se zeleným obsahem "nezastaví to nemoc nebo co to...jen to nebudeš cítit....no, ber každý den tři kapky, vdrží ti tedy asi týden. Až ti dojde, snad budu mít další, tak přijď" "Dobře..." zamyslela jsem se nad tím že budu pryč, ale nesmím to říct. "Tak já už musím, a děkuju" řekla jsem a otevřela dveře. "Co hodiny? Naposledy si nepřišla..." "Promiň, já teď...no..." "Slyšel jsem...promiň, že jsem nepřišel na svatbu a taky jsem slyšel, že jsi adoptovala tu...Cassandru Williams...." "Ano, ..." "Přiveď ji sem někdy" "No...nevím...já už musím jít" vypadlo ze mě a vytratila jsem se.

***
Za stmívání jsem dorazila domů. Vzala jsem krabici, v které bylo jídlo na večer a šla jsem k Cassandřině pokoji. Zaklepala jsem...
***

"Cass, už je večeře!" řekla jsem, zatímco jsem svírala maso, chléb a vynikající kakaový krém. Žádná odezva. Třeba mě jen neslší. "Cass?" otevřela jsem dveře a rozhlédla se po pokoji. Zahlédla jsem drobné tělíčko, za skříní. Seděla na zemi, schoulená a opírala se o kraj skříně. "Cass?" zeptala jsem se znovu. Pomalu otočila hlavou směrem ke mně. Bezduše. Oči se jí leskly. Snad plakala? "Cass, něco se stalo?" Oči ji zářily. Upírala na mě hluboký bezedný pohled. Začla křičet, nesmyslně, chytala se za hlavu. Bláznila. Nezbylo než ji zklidnit jednoduchým kouzlem. Cukla sebou. "Cass?" sledovala jsem zda je duchem přítomná. "To už je večeře...stalo se snad něco?" koukla na mě udiveně. "Ale...kdepak. Pojď ať ti nevystydne večeře.

***
Večeře proběhla normálně. Všichni si pochutnali. Poslala jsem spěšný dopis na Indest, že Cassandře není dobře a že zůstane doma. To hlavně kvůli tomu incidentu v jejím pokoji. Cass jsem řekla, že je to nutné, abychom mohli odjet dříve.
***

"Cass, bude lepší, když odjedeme ráno" oponovala jsem. " Běž radši spát brzy, vstávat budeme tak o hodinu dřív, máš vše sbaleno? Tedy to nejnutnější. A abych nezapoměla, Nicolai sem bude chodit, krmit všechna zvířata, i tvojí myšku a tu Zvo..zvo..Zvonilku. Beru sebou pouze jednu holubici na zprávu a to jen, kdybychom potřebovali pomoct, rozhodně ne, další zdroje. Takže,...stačí když si vezmeš jen pár věcí, nějaké hygienické věci a nějakou knížku, aby ses nenudila. Další věci kdyžtak koupíme. Já si půjdu dobalit. Kdybys něco potřebovala, stav se v ložnici" dokončila jsem.

***
Cass nic neříkala a tak jsem odešla do ložnice, kde byl Andrew. O Cass jsem nic neříkala.
***

"Všechno mi připadá jiné. Od svatby a tak. Připadá mi jako by žil každý zvlášť" řekla jsem, když Andrew znuděně koukal po pokoji. "To se ti jen zdá" řekl. Nic jsem neříkala a šla do koupelny. Rozpletla jsem můj účes a po odhalených ramenech mi sklouzly dlouhé tmavé vlasy. Opláchla jsem si obličej a odstranila zbytky líčení. Jemně jsem se přepudrovala a vrátila se zpátky. Andrew nikde nebyl. Na posteli jsem našla vzkaz. "Sejdeme se v altánku" přečetla jsem. Převlékla jsem se do delších šatů a přes ramena jsem přehodila černý šál. Rozpustile jsem vyběhla ven a na koni dojela k altánku. Andrew nikde. Když jsem šla blíž, rozsvítilo se světlo, které ozářilo střed altánku. Rozhlédla jsem se. Ve vzduch poletovaly fotografie, nás na svatbě, v Margonu, v Rilistu,... Začla hrát hudba, má oblíbená píseň. Všechny fotky se zastavily a jakoby pomalu mizely. Zhaslo světlo a rychle se rozsvítilo jiné. V tu chvíly začaly padat v altánku drobné sněhové vločky. Ucítila jsem dech za zády. Otočila jsem se. Světla zhasnula. "Hlavně nic neříkej" řekl Andrew a i přes tmu jsem viděla, že se usmívá. Vzdala jsem se všech emocí, pocitů, vzpomínek. Nemyslela jsem na nic...

***
Klesla mu do náruče. Cítila nával štěstí. Obtáhl svou ruku kolem jejího krku, přitáhl ji k sobě a něžně ji políbil na rty. Stáli tam v obětí. Od lesklé podlahy na ně dopadala jemná zář měsíčního světla.Oba čekali na pěkný okamžik příliš dlouho. Celý okolní svět jako by nebyl. Jako by ani oni neexistovali. Stáli tam a nevnímali... Chytla ho za ruku a společně se vrátili domů. Každý k sobě domů, oba na stejné místo.
***

(musela jsem taky vymslet něco takovýho, přece odted nebudem jako bysme se neznali:)


Po krátké noci, kdy jsem se netrpělivě převalovala s hlavou plnou obav z cesty, z útěku... jsem se probudila. Vstala jsem brzy. Andrew tvrdě spal. Vyházela jsem ze své tašky troje šaty, šla jsem do chladného sklepa. Zkontrolovala jsem Niegry. Jedna vypadala už silná, druhá si neustále s něčím hrála v rohu. Na zdi visely meče a dýky. Vybrala jsem ozubenou dýku a dlouhý meč s čínskými znaky, se kterým bojoval Arets. Vrátila jsem se zpátky a dala zbraně do tašky. Svoji dýku jsem měla jako normálně schovanou pod sukní. "Kam mám dát medailon a "slunce"" napadlo mě. Vyndala jsem je z malé kapsičky kdy jsem je běžně nosila. Dala jsem je do jiné kapsičky, menší, kterou jsem si pevně několikrát převázala. Andrew se zachrul...

"Dobré ráno" řekl, když jsem odcházela ze dveří. "Už jsi vzhůru...já...rozloučím se s Nicolaiem, měl by vědět, že odjíždíme". Andrew jen přikývl a zalezl pod deku.

Po cestě na pegasovi stojím přede dveřmi. Zaklepala jsem.

"Nicolaii?" křikla jsem a vešla dovnitř. "Eh?" vyšel z místnosti bos a rozespalý. "Já..." "Jen jsem ti chtěla říct, že odcházíme. Nemůžu ti říct kam, ale aspoň dva týdny tu nebudeme..." "Eh? Proč...jsi..." "Nemohla jsem ti to říct...a už musím" "Tak...se uvidíme později" řekl a vrátil se za zavřené dveře.

Vrátila jsem se domů. Nakoukla jsem do Cassandřina pokoje. Ještě spala.Za chvíli ji vzbudím a pošlu do jídelny na snídani.

"Už vzbudíme Cass, ne?" nadhodil Andrew, když už byl připravený. "Já tam zajdu, snídani máš dole" řekla jsem a ukázala na čaj který byl v ložnici "Čaj jsem odnesla sem".

Odešla jsem k Cassandřině pokoji. Otevřela jsem. Postel byla prázdná. Zaslechla jsem tekoucí vodu. "Snídaně je v jídelně" křikla jsem a odešla. Odnesla jsem potom svou tašku dolů před bránu.
Ze starého žaláře jsem dovedla niegru. Poté jsem přivedla jednoho z nejlepších pegasů a zapřáhla ho do drobného kočáru. Kočár byl chráněn kouzlem. Bylo to nejlepší řešení. Může tam jet Cass, nikdo další by se tam nevešel a je to bezpečnější než kdyby letěla na vlastním koni a bude ochráněna kouzlem. Andrew si přivedl bílého pegase z ohrady a donesl si svou tašku.
Po snídani se Cass i se svými věcmi dopravila do kočáru. Pod sedadlo do kočáru jsem dala drobnou tašku s krmením pro pegase a niegru. Všichni vzlétli. Hezčí vzlet si nepamatuji. Nikde nebyl vidět sníh. Jarní vzduch byl cítit. Let oblaky byl jako brána do jiného světa. Vše bylo stále menší. Měla jsem pocit jako bych letěla poprvé. Všechno bylo tak divné. Cukla jsem sebou. "Co to je?" zařvala jsem...něco mezi řevem vztekem....bolestí...bezmocí..."Co se děje?" křikl Andrew a přiletěl blíž. "Nevím" "Co?" "Nic" "Jak to myslíš" "Nepamatuju si co se stalo před týdnem a dříve. Jako bych...první co, pamatuji si, že měla přijet má matka a nepřijela, ale přestím...to pomalu mizí. Vím, že jsem nad tím teď přemýšlela..." "Neboj, Elbi ti s tím pomůže..." "Elbi? Já ji už roky neviděla, nemůžeme..." "Is, nepřemýšlej nad tím. Myslím, že je to jen..." "Nechci nevědět, a možná ani nechci vědět..." "Jsme nad Lasanitem..."prohodil Andrew. "Já nevím, tedy...mám pocit jako kdyby se malé dílečky puzzlí zase dávaly dohromady. Vzpomínám si. Jaký to tedy mělo význam, co to...Au!" křikla jsem bolestí. "Co se..." "Něco..." přerušila mě Niegra, která sebou cukla. "...někdo..."dořekla jsem a zamyslela se radši, proč se niegra zastavila. "Něco se děje"...
***


Přípravy na cestu...

16. března 2009 v 7:33 Isabelle Jacque(Antoinette)
***
Po odletu bílé holubice s dopisem pro Asmu přichází Andrew.
***
"Komu píšeš?" zeptal se.
"Asmě, musím se u ní stavit" odpověděla jsem.
"Dobře, je to při cestě" zastavil se "máš tašku a vše na cestu?" zeptal se.
"Ano, navíc v Margonu půjde všechno koupit...Půjdu si sbalit" řekla jsem a odešla jsem do pokoje pro hosty, kde jsem měla nejvíce věcí.
***
Vyndala jsem ze skříně patery poměrně slabé šaty a dala je do tašky.
Vyndala jsem z poličky hřeben, pudřenku, černou tužku a balení bílých zdobených látkových kapesníčků. Vzala jsem si velkou bílou osušku, kartáček, a levandulové mýdlo. Přibalila jsem brk, inkoust, pergameny a klícku s drobnou holubicí. Potom jsem sbalila ještě dalších pár zbytečností a odnesla jsem kufr do ložnice. Andrew měl sbalno. "Vyrazíme, až Cass přijde sem ze školy" "Dobře, já pro ni pojedu" řekla jsem a vsunula tašku pod postel. "Cass by měla končit až odpoledne. Mohli bychom zajet do Rilistu, třeeba na oběd" "Dobře" řekla jsem a vzala si přes ramena kabát. Sešli jsme dolů a já si vybrala svého oblíbeného pegase, Riiu. Společně jsme vyrazili po nejkratší cestě do Rilistu. Poměrně nepříjemné bylo padání ostrých sněhových vloček do očí, ale brzy jsme tam dorazili. S Andrewem jsme došli do slušné restaurace a posadili jsme se. "Tak, proč vlastně chceš jet za Asmou" vypadlo z Andrewa a já nevěděla co říct. "Ne…ty byses naštval nebo žárlil…" "Cože…no tak….řekni to" "No…přišel mi dopis, že Asma má něco společného s Aretsovou smrtí" "Asma? Hloupost? "Že si to nemyslíš, neznamená, že to není pravda" "Počkat, ty tomu věříš?" "No…to teprve až Asma vysvětlí, co se stalo" odmlčeli jsme si. "Prosím, láhev červeného" řekl Andrew směrem k číšníkovi. "Jistě, pane" a po chvíli přišel s láhví, úhledně omotanou bílým kapesníčkem a se dvěma skleničkami. "A co…co bys udělala, kdybys zjistila, že to je pravda…" "Já…neříkám…mám se teď dobře…jsem s tebou, což…nevím jestli bych byla, kdyby Arets žil, ale…zničila bych ji život…" "mm…" vypdlo z něj jen tiše…. "Myslel jsem, že bys se mnou zůstala…" "Cože? Nechala jsem se oblbnout. Byla jsem déle sama. Svému muži bych to…myslíš, že kdybych teď na té výpravě do Margonu, někoho potkala a byl by pohledný, opustila bych tě kvůli němu?" "No, samozřejmě že ne…tedy…" "Tak vidíš…" dali jsme se do jídla… "Tak ale proč…" "Nemůžu ho s tebou srovnávat, ale byli jsme manželé, byli jsme šťastní…proč bych to dělala…" "Ne…nebyla jsi šťastná, jinak bys teď tady se mnou vůbec nebyla…". Ticho. Každý jsme jen cinkali příbory a koukali do talíře. "Miluju tě a to minulost nezmění…" dodala jsem v tichu. Nic. Žádná odezva. Žádná odpověď. "Neopustil bych tě kvůli jiné ženě" řekl. Za prvé, tohle není ideální odpověď na miluji tě a za druhé, lže…tohle člověk nikdy neví…Odešel k baru, zaplatil a vrátil se. "Tak pojď" pokusil se o úsměv a chytl mě kolem ramen. Nasedli jsme na pegase. "Víš, co, pojedeme rovnou na Indest…Je to blízko"
Pegasi se rozeběhli, odtrhli se od země a letěli. Po chvíli jsem pod sebou viděla školu. "Tady" křikla jsem a letěli jsme dolů. Pegasi jsme nechali na kraji lesa, asi půl hodiny od školy. Došli jsme ke dveřřím. V předsíni, na lavičce seděla Cass a vedle ještě pár dívek. "Můžeme?" zeptal se Andrew a koukl na Cass. "Dobře" řekla Cass a vstala. Rozloučila se a vyšli jsme ven. "Už jsi někdy letěla na pegasovi?" zeptala jsem se. "Ne, zatím" "Mohli bychom letět, pokud chceš" "Hmm…" došli jsme k pegasům. Sedla jsem si za Cass a po chvíli jsme vzlétli. Letěli jsme nízko a po chvíli výš, abychom nebyli vidět. Cass se to zjevně líbilo. Brzy jsme dorazili domů. Slétli jsme na nádvoří. Pegasi jsme nechali na nádvoří. Vešli jsme dovnitř. "Cass…sbal si nejdůležitější věci, šaty ne, v Margonu koupíme jiné. Zítra, až pro tebe přijedu do školy, se stavíme domů jen pro věci a vydáme se na cestu" řekla jsem a podala jsem Cass novou černou menší a lehčí tašku. "Já…jdu se projít" řekl Andrew a odešel ven. Aspoň si pročistí hlavu. "Já budu muset setřít na chodbách. Nevím, ale pokud máš v pokoji nepořádek, ukliď si. Kdybys měla hlad, v kuchyni je na stole čerstvý koláč a kdyby ses nudila, dala jsem ti na stolek naproti dveřím k tvému pokoji pár knih o Margonu, jsou přeložené a vedle máš látkový sáček s krmením pro myšku. Tak zatím" řekla jsem a šla uklízet…
***



Můj den...

15. března 2009 v 11:22 Isabelle Jacque(Antoinette)
***
Cass zamířila do svého pokoje, já ji odnesla věci. Potom jsem připravila jednoduché placičky k obědu. Po obědě jsme chtěli Cass ukázat okolí a zámek. Mě nebylo úplně dobře a proto okolí zámku ukázal Cass Andrew. Já jsem se připojila, když se chystala prohlídka uvnitř...
***
Slyšela jsem kroky. Probudila jsem se, vstala jsem z měkké postele a pomalými kroky jsem došla ke dveřím. Otevřela jsem. Přede mnou stál Arets, chytl mě za ruku

"Ahoj zlato, já…musím s tebou mluvit" řekl, koukl na Cassandru, vešel dovnitř a zabouchl za sebou.
"Co se děje?" zeptala jsem se nechápavě.
"Dostal jsem vzkaz" zrychlil se mu dech "Musíme na další týdyn odjet pryč"
"Cože?" vyhrkla jsem. Pochopila jsem…"A co Cass?" zeptala jsem se.
"Já vím…Měla by do školy, ale riskovat to nemůžeme" Jen jsem kývla.
"Ahoj Cass…" koukla jsem na Aretse, který pochopil, když uviděl pomalu se otevírající dveře. "Musíme s tebou mluvit. Příští týden musíme pryč."
"Ale…" "Počkej, až odjedeme, vše ti vysvětlím" Nechápavě na mě koukala. "Jsi už velká, a tak….snad to pochopíš. Bylo by nebezpečné zůstat tu…"
"Is, já…" začal Andrew…"Víte co? Promluvíme si později…" přerušila jsem Andrewa, ne…neměl by jí to teď vysvětlovat…
"Už jste si prohlédli dům?" "Ne…" "Tak pojďme…" řekla jsem a rychlým krokem jsem je vedla. Nějaký malý človíček ve mně si řekl "tím vzbudíš dojem…to ti má ta holka věřit?...a to je to první den…"
"Tak tedy…tady je naše ložnice" ukázala jsem na vysoké tmavé vyřezávané dveře s pozlacenou klikou. "Když budeš něco potřebovat, přijď…nezapomeň klepat."dodala jsem a namířila na dveře prstem, do krásného dřeva se začalo rýt "Ložnice Is…." Au…vyjekla jsem a chytla se za prst. Později jsem ucítila křeč. Dodělala jsem nápis a šli jsme dál.
"Tady je knihovna. Chdit tam můžeš, ale vždy jen s někým" řekla jsem "Jsou tam knihy po Aretsovi a další a jsou staré spousty let" zamumlala jsem neslyšitelně. Šli jsme dál. Šli jsme dlážděnou chodbou. Na zdích vysely obrazy, nové, staré…Byli tady Aretsovi předci, jeden náš obraz, obraz mojí a Andrewovy svatby a další. Pod nimi byly někdy stolky s květinami a dekoracemi.
"Tak, tady je starý pokoj pro hosty. Teď je to můj pokoj." Řekla jsem, přejela prstem po klice a vydala se k dalším dveřím.
"To je tvůj pokoj. Je trochu tmavý, ale dali jsme tam hodně světel. Za dveřmi vpravo máš vlastní koupelnu a na druhé straně studijní místnost. Je tam stůl, drobná knihovna a skříň" řekla jsem. Šli jsme chodbou, plnou dveří a zarazili jsme se až u velkých světlých dveří. "Tady je kuchyň a za ní jídelna. Dál jsou jen pokoje pro hosty, teď bychom mohli jít dolů" řekla jsem a sešli jsme tak jedním schodištěm.
"Tak tady je jídelna a kuchyň, kde obědváme a večeříme. Za ní je malý a velký sál" řekla jsem a ukázala na další dveře. Myslím, že zbytek nemusíš znát, je plno pokojů, které ani já neznám. A jsou tam různé salónky, taneční, hudební, lovecký, herní, pokoje s různými starými obrazy, pokoj na malování, pokoj s šaty, ne všechny máme v pokoji, pokoje kde mohou být hosté společně a mnoho dalších. Je to tu až zbytečně velké a ty pokoje…nevadí, když otevřeš omylem dveře jiné…jen prostě nechci, abys našla něco co ti do ruky nepatří…" odmlčela jsem se…"No a kdybys třeba chtěla jiný pokoj…je jich tu mnoho a…" "Ne, děkuji. Můj pokoj je moc hezký. Děkuji za myšku i za šaty. Jsou hezké." řekla Cass. "Sluší ti" řekl Andrew, zatímco Cass se točila a sledovala točící se sukni. "Kolik je hodin?" zeptala jsem se Andrewa. "Tři hodiny" odpověděl."Já…půjdu udělat večeři.." odmlčela jsem se…"Příprava trvá dlouho…" Otočila jsem se, otevřela vrzavé dveře kuchyně a zmizela za nimi. Sedla jsem si na zem a začala brečet. Prostě mě přemohl pláč. Připadala jsem si totálně neschopná. Ani…nevěděla jsem přesně proč. Otevřely se dveře…ale ne…Andrew se sklonil. "Co je ti?" zeptal se a chytl mě. "Ale…jen…prosím, udělej večeři, na něco jsem si vzpoměla a musím…" "Dobře" řekl a já co nejrychleji odešla z kuchyně a z celého snobského zámku. "Ne…" bránila jsem se před svými myšlenkami…Nechtěla jsem nic. Procházela jsem se po pozemcích u zámku. Byly velké. Šlo se tam ztratit a to nejen v bludišti. Ale já jsem skončila u altánku. Mé oblíbené místo. Sedla jsem si a poslouchala. Šum větru, zpěv kouzelných ptáků, dusot kopyt v dálce a další. Asi po hodině a půl jsem se dala na cestu zpět. Vešla jsem na malé nádvoří a dovnitř. Dlouhou chodbou jsem šla směrem k sálům a jídelně. "Ahoj" řekla Cassandra, kterou jsem uviděla až s jejím pozdravem. "Půjdeme večeřet?" zeptal se Andrew a usmál se na mě. "Jistě" řekla jsem a jako poslední jsem vešla do jídelny. "Co je s tebou?" zeptal se Andrew. "Já nevím…jen se cítím nějak slabě..To přejde…víš…ten medailon a tak.." řekla jsem a Cass jen nechápavě koukala. Ale co, to se taky někdy dozví. Každý dostal na talíř porci přismahlých špízů. No co, já cením snahu. "Je to výborné" řekla jsem i když jako milovník špízů, bych černou do palety barev nedala. Když všichni dojedli, zeptala jsem se Cass "Kdy chodíš spát?...Já jen nevím…Co bys dělala, tak jestli půjdeš do svého pokoje…" "Fajn" "No…Dobrou noc…"řekla jsem a Cass odpověděla. "Kam odjedeme?" zeptala se ještě. "No, nikomu to neříkej." "Jsem jen zvědavá…" "Jedeme do kouzelného města zvaného Margon" odpověděla jsem. To jí zjevně nic neřeklo. "Aha…no nebudu vás zdržovat, mohla bych jít chvilku do knihovny? Já, ještě jsem o Margonu nic neslyšela" "Dobře, já…půjdu s tebou. Jestli chceš něco ti o něm povím" "Dobře"společně jsme odešli. Odemkla jsem masivní dveře od velké a zaprášené knihovny. Vešli jsme dovnitř. Cass se posadila. "Něco ti o tom najdu" řekla jsem, přitáhla jsem těžký žebřík a vyhledala jsem knihy, kde je aspoň zmínka o Margonu. Dala jsem před ní obrovskou hromadu knížek. Vyjevně na mě koukla. Stoupla si a knížky byly vyšší než ona. Natáhla se pro vrchní knížku a začla si listovat. "Možná všemu nebudeš rozumět, je to v různých jazycích" řekla jsem a Cass se zeptala "Někdy jste tam byli?" "No…tam jsme se seznámili s Andrewem a jeho dva sourozenci tam jsou na škole." "Je tam hezky?" No, neřekla bych, ale když jsem byla zamilovaná, všchno bylo hezké…" "Pověz mi tedy něco o tom místě" "Je to staré město. Lidé byli často napadání, proto své město zalili vodou, ale i přesto bylo po pár desítkách let znovu oběveno. Lidé byli nuceni vymyslet nový způsob ochrany, proto tajně vybudovali podzemí. Do toho se potom všichni nastěhovali. Bylo chráněno kouzlem a nikdo nevěděl, jak se tam dostat. Jeden z obyvatel, který prý jednou uzavřel podzemí, prázdné, protože nebyla třeba ochrana, měl předávat medailon dál spolu s tajemstvím jak přijít na bránu do podzemí, lidé si žili dobře na povrchu města, ale po staletích, znovu byla vytvořena větší armáda, která chce Margon, dokonalé a v jakékoli době nejmodernější město. Medailon je, ale tajemství…já mám medailon, nevím zda je pověst pravdivá, ale tajemství neznám. Musím se dostat do podzemí…No…nevím jak dlouho tam budeme…ale možná bys tam na nějakou dobu chodila do školy, navíc, moje sestra nás navštíví, zjistí jak na tom jsi psychicky a s učením, případně ti pomůže." "Mám se vůbec vracet do školy na Indest?" "Ano…bylo by podezřelé kdybychom utekli dříve." Zaklapla knížku. "Myslím, že se mi tam bude líbit. Nemusíte mít strach.Odjet musíme kvůli těm lidem viď?" "No..tak napůl…ano…" řekla jsem. "Dobrou noc" řekla, já odpověděla a Cassandra odešla. Sebrala jsem knížky a dala se do uklízení zpátky, kde mají být. Potom jsem vyšla z knihovny a zamířila do ložnice. Andrew už spal a svíčky byly vyhořelé. Zavřela jsem oči a chtěla spát. Ze snění mě vytrhlo něco jako ťukání. Nebyla to Cass, něco za oknem. Šla jsem do koupelny kde jsem otevřela okno. Něco…nějaký pták…co to jen…. Přinesla dopis…Z její nožky jsem odvázala bílý papír s rudou pečetí. Neznala jsem ji. Rozvřela jsem srolovaný papír a začla číst:
"Milá Isabelle…
Asi bys měla vědět, že Andrew nezemřel jen tak. Vím všechno. A to, co bys měla vědět ty, je, že v tom má prsty jistá madam Bilqis. Další informace nepodám.
Váš neznámý přítel.
Lensie , dodavatelku tohoto dopisu si můžete nechat. Pro bezpečnost nezná cestu zpět."
Dočetla jsem. Zvířátko jsem vpustila dovnitř, vyšla z koupelny a zabouchla, zítra najdu nějaké místo….No a teď potřrebuji prostor já…vyšla jsem z ložnice…prostor pro vztek…Takže….pokud vím, Asma je doma…takže při cestě ze zastavíme u ní…a nebude to zrovna přátelská návštěva…
Vrátila jsem se do ložnice. Z koupelny se ozývaly podivné zvuky, vešla jsem. To podivné zvířátko bylo u papírku na zemi, ale tohle nepřinesla ona…okno bylo otevřené. Zvedla jsem papír. "V blízké době budeš mít možnost dostat se do normálního světa. Světa obyčejných lidí" četla jsem dál. Nechápala jsem. Dvě velké informace. Šla jsem si lehnout. Po chvíli jsem usnula. Tentokrát až do rána. "Dobré ráno" řekl tiše Andrew. "Jak dlouho jsi vzhůru?" zeptal se náhle. "No…to je jedno…Udělala jsem ti snídani" řekla jsem a podala jsem mu lesklý stříbrný tácek s hrnkem černého čaje, vaflemi a jahodovým džemem. V rohu byla drobná vázička, v které byly maličkaté sedmikrásky. Tácek se stejným jídlem až na vázičku jsem si vzala do svojí postele a sedla si vedle. "Děkuju…čím jsem si to zasloužil?" zeptal se, znaje ženskou mysl, že nic není jen tak. "No…jen tak…" řekla jsem a i když se s touhle odpovědí nebyl spokojen, nevyptával se a spokojil se s dobrou snídaní… Dojedla jsem snídani a šla do koupelny. Učesala jsem se. Vlasy jsem dala do dvou drdolů a dolů jsem nechala spuštěné nějaké pramínky. Potom jsem se nalíčila, vybrala si šaty a s pár šperky jsem byla hotová. "Jdu udělat snídani pro Cass" řekla jsem, "To není třeba" řekl Andrew "Já ji už doprovodil do školy" "Cože?" "No ty jsi tu nebyla, a myslel jsem že ti to nebude vadit" "Takže mezitím co jsem sbírala nějaké pitomé kytky, tys ji odvedl do školy a říkáš mi to až teď? A navíc, do školy měla jít až zítra, ne?" "No, přišel dopis,že..." "To nic..." "Promiň, nevěděl jsem že..." "Andrew, můžeme jít pro ty bylinky nebo co to...?" zeptala jsem se a kývla směrem k oknu. "Jo, hned" řekl a už šel směrem ke dveřím. Spolu jsme sešli dolů a dveřmi do zahrady jsme se vydali k ohradám. Každý jsme si našli čilého koně a vydali jsme se směrem k lesu. "Měl by stačit kraj lesa" řekla jsem, koukla na zmuchlaný papírek, který jsem svírala v ruce a tápala po zemi po fialové rostlince. "Myslím, že ji mám" řekl Andrew a ukázal na rostlinku. "Ano, vypadá to tak. Utrhla jsem dvě a dala do látkového sáčku. Pozemky jsou velké a pohyb tady trvá dlouho. Nasedli jsme a za krátko jsme se vrátili zpět. Andrew šel do ložnice, já jsem šla do kuchyně. Do horké vody jsem hodila rostliny bez kořínků a starých lístků a sedla si k malému stolku.
Vytáhla jsem papír a brk
"Milá Asmo,
Dlouho jsme se od té výpravy neviděli. Proto píšu. Zítra se u tebe zastavím, vím, že jsi doma. Jistý člověk mi řekl, že máš něco společného s Aretsovou smrtí. Vymáčknu to z tebe…jakkoliv. Nesnaž se utéct ani jiné podvody. Připrav si dobré vysvětlení.
Antoinette"
Dopsala jsem, srolovala a zamotala provázkem. Otevřela jsem malou klícku za oknem, přivázala k bílé holubici a vypustila ji…
***
Takže Cass je ve škole, půjde tam i zítra, potom odjíždíme pryč. do Margonu, což samozřejmě neví nikdo ani Indest. Cestou se stavíme u Asmy na malou, ne zrovna přátelskou návštěvu. Potom strávíme minimálně dva týdny v Margonu spolu s mou sestrou Edli. Hlavně od ní mám větší kouzla. Zjistí jak je na tom Cass psychicky a s učením a nějakou dobu nám může pomoct.
***

Zpátky ve škole

10. března 2009 v 11:27 | Cass . . . |  Cassandra z Nayry
Těch pár dní uběhlo jako voda . . .Všechno bylo i nadále jiné, takové cizí . . . takové tiché a prázdné. Stejnou ponurostí byly zaplněny místnosti i sály rozlehlého zámku, ve kterém jsem měla žít, i když ne nadlouho. A prázdné byly nejenom síně, ale i rozhovory, zadrhávané a nepřirozené, kterými jsme se snažili vyvolat mezi sebou důvěru, kterými jsme se snažili vyplnit to prázdno, kterými jsme se snažili najít k sobě cestu. Marně. Nikdo z nás nevěděl, jak začít. Mohli jsme se snažit sebevíc, ale . . . bylo to zvláštní. Isabelle i Andrew byli nadála spíše napnutí, než nervózní. I já jsem začala uvažovat, i když ne na hlas, nad tím, co se stane, co můžeme očekávat, jak tady, tak i v Margonu. Ale nad tím, co by se stalo, kdybychom neodjeli, jsem radši zamýšlet nechtěla . . .

Probudila jsem se až moc brzy. Zase. Nevím, čím to bylo způsobené a proč, ale nemohla jsem spát. Dneska, stejně jako včera. Potichu jsem si připravila několik málo věcí, chystala jsem se na cestu. Dnes jsem se měla poprvé po tom všem vrátit zpět do indestské školy. Vyšla jsem na chodbu. Zdálo se, že Isabelle i Andrew ještě spí, všude bylo ticho. To stejné ticho. Stejně tak i já jsem se potichu vkradla do kuchyně a vzala jsem si tam něco k jídlu. Poté jsem z chodeb "vybloudila" ven a zamířila jsem na dvůr.
"Nevěděl jsem, že tu budeš už tak brzy." Trhla jsem sebou a prudce jsem se otočila.
"Nechtěl jsem tě vyděsit," omlouval se urychleně Andrew, když si toho všiml.
"Ne, nevyděsil jsi mě, . . ." dodala jsem urychleně, ". . . já jen . . . myslela jsem, že ještě spíte."
"No, je fakt, že touhle dobou nebývá vzhůru většinou nikdo. Ale chtěl jsem ti připravit odvoz na Indest, přeci se nebudeš trmácet celou tu cestu a navíc sama."
Přivedl ke mě menšího pegase, už osedlaného a připraveného k odjezdu. Vyšvihla jsem se na jeho hřbet, zatímco ho Andrew držel.
"Hlavně nejezdi moc rychle," poučoval mě ještě. "Nemusíš se vůbec bát, že by ses ztratila, nebo tak," dodal ještě, ". . . zná cestu."
"Bez obav, " ujistila jsem Andrewa a pobídla jsem pegase do cvalu.
Zachvilku mi zmizel z očí jak Andrew, tak zámek, . . nakonec i ty louky. Po chvíli jsem začala netrpělivě vyhlížet brány Barsonu a poté, co jsem jimi projela, jsem zamířila rovnou na hrad. indestské brány jsem stanula právě včas, takže jsem pegase odvedla do stájí, a pak jsem jednou chodbou zamířila směrem k učebnám. Cestou jsem míjela jak děti, tak profesory. Zase jsem se cítila sama sebou. Cítila jsem, že sem znovu patřím, bylo to, jako kdybych nikdy neodjela, nikdy nezmizela. Stejně budu muset zase pryč . . . znovu.
"Kampak tak spěcháš, Cassandro?" chytil mě někdo z nenadání za obě ramena a zastavil mě. Byl to známý hlas a už vůbec ne nepříjemný . . .
"Ráda vás opět vidím, profesorko." odpověděla jsem jí na tento nenadálý pozdrav.
"Nač ty zbytečné zdvořilosti, Cass," obořila se na mě, "Vždyť už si dlouho tykáme . . . Ostatně tykám si se všemi svými studenty."
"Takže já budu chodit do vaší třídy?"
"Mhm, máš radost?"
"Ohromnou!" vypískla jsem na celou chodbu, až se všichni otočili naším směrem.
"Nejsi trochu moc rozpustilá?" rozesmála se Sarin na můj účet. "Asi bychom tě tu měli trochu vychovat."
Zpražila jsem jí tím nejnepříjemnějším pohledem, který jsem ze sebe v této situaci dokázala dostat, ale to zapříčinilo jen další nával smíchu.
"Pojď, doprovodím tě do třídy." zajíkala se smíchy ještě když mě vedla dál. Sarin, už je holt taková. Nevím jak dlouho učí tady na Indestu, ale na tom snad ani nezáleží. Má strašně ráda zelenou barvu a je to vidět. Možná je to tím, že jí koluje v žilích krev dryád. Mezi studenty je tu moc oblíbená . . . ani se nedivím.
Vešli jsme do třídy a já jsem zamířila mezi ostatní.
"Vím, že jsem vám dnes slíbila výuku v zahradách," započala Sarin výuku a ostatní, včetně mě, se začali sklidňovat, "ale to bohužel dnes nebude možné. Místo toho vám, ale odpadlo několik hodin s dalšími profesory, takže vás dnešní den budu učit jen já."
Výrazy nespokojenosti způsobené zamítnutím zahrad vystřídala vlna nadšení.
"No, no, no. Uklidněte se. tyto hodiny budou samozřejmě nahrazeny," utla nás s pobavením téměř okamžitě.
"Tím pádem budete mít jistě dost času seznámit se s naší novou studentkou Cassandrou . . . Cass, pojď sem prosím," ukázala na mě a já jsem byla nucena předstoupit před třídu. "Cassandra byla jistou dobu indisponovaná," objasňovala jim s menší pomlkou, "ale věřím, že s námi se jí podaří vše dohnat," dokončila a mě poslala zpět.
Já jsem, rudá jako řekvička, se vtěsnala zpět mezi ostatní. Tyhlety "ceremoniály" přímo nesnáším.

Den ještě nekončí . . .

9. března 2009 v 7:48 | Cass . . . |  Cassandra z Nayry
Isabelle mě vedla nespočetnými chodbami a místnostmi až jsme dorazily před jedny malebné dveře. Isabelle otevřela a ustoupila stranou. Já jsem vešla dovnitř a trochu ve mě hrklo. Můj pokoj byl obrovský. No, vážně . . .
"Dej si sem věci" řekla Isabelle a ukázala na velké dřevěné vyřezávané skříně. Poté dovnitř vešel i Andrew a položil na zem tašku s mými věcmi. Potom odešel.
"Kdybys tu chtěla něco změnit, řekni" dodala Isabelle. "No, já půjdu udělat oběd, potom pro tebe přijdu. A abych nezapoměla, máš tu nové šaty a malý dárek, ale kdyby se ti něco nelíbilo..." nedokončila větu a radši odešla. A tak jsem zůstala sama v tom obrovském pokoji. Klec s Miou jsem položila na první stolek, který mi přišel do cesty a otevřela jsem ji. Mia začala létat po pokoji a já jsem ho zběžně procházela. Když jsem si začala pomalu vybalovat věci, zaťukal někdo na dveře a dovnitř vešla Isabelle. Trhla jsem sebou a spěšně jsem dodala: "Už jdu" a šla ke dveřím.
"Asi budu potřebovat mapu . . ." pokusila jsem se o nějaký ten rozhovor, ale opravdu v tomhle bludišti se vyznat . . .
"Ani se nedivím." zareagovala Isabelle a my jsme dalšími chodbami pokračovaly už mlčky.
Spolu jsme dorazily do jídelny, kde seděl Andrew. Posadili jsme se. Všichni jsme začali obědvat. Ticho lámalo jen cinkání příborů, ale nakonec ho protla Isabelle:
"Co bys chtěla k večeří?" zaptala se mě.
"Já . . . ani nevím . . . co máte nejraději vy?" zkusila jsem. Podobnou otázku jsme nečekala.
"No . . . asi špízy, podávali jsme je i na svatbě."
Andrew přikývl.
"Chtěla bys něco dělat . . . nebo . . ."
S cinknutím jsem odložila příbory a odpověděla jsem:
"No ještě jsem si nestihla úplně vybalit věci, tak bych nejdřív dokončila to, ale do školy mám nastoupit už za tři dny, takže, . . . můžete mě tu . . . třeba provést . . ."
"Pokud by ti to nevadilo, Andrew tě provede po okolí a po domě a já si půjdu lehnout," opáčila Isabelle.
"Fajn" dodala jsem a založila jsem ruce vklín. Mezitím se Isabelle zvedla od stolu a odešla.
"Můžeš na mě počkat venku jestli chceš," opáčil Andrew.
"No, to asi nepůjde. Stěží bych našla cestu sem . . ." pokusila jsem se o úsměv, ale asi mi to nějak nevyšlo. Vstal tedy a společně jsme za několik minut stáli před branou.
"Pojď, něco ti ukážu. Skoro nikdo o tom místě neví, ale . . . myslím, že se ti bude líbit," ani to nedořekl a už mě táhl stranou. Šli jsme po nějaké cestičce a kolem nás byly zatím jen louky.
"Těšíš se už zpět do školy?" zeptal se mě z nenadání, ale hned dodal: "Ne, to byla hloupá otázka, kdo by se přece těšil do školy, viď?
Usmála jsem se, no co, snaha byla. Mávla jsem jen rukou a odpověděla:
"Jasně chápu . . . ale ano celkem ano, těším se. Bude to po těch měsících vítaná změna, . . . " řekla jsem, ale nevěděla, co mám dodat.
"Máte tu nějaké zahrady?" pokusila jsem se tentokrát já.
"Máme něco lepšího, . . ." opáčil. Stáli jsme před malým lesíkem, cesta směřovala dovnitř.
"Poběž!" obrátil se na mě a s úsměvem se rozeběhl vpřed. Rozeběhla jsem se za ním, po malé chvilce se ale zastavil a já do něj málem narazila.
"Tak co?" obrátil se na mě znovu.
"Měl jsi pravdu . . . bude se mi tu líbit." Chytl mě za ruku a vedl dovnitř.
"Jak často sem můžu chodit?" zeptala jsem se.
"Já nevím, . . ." dodal "jak často budeš chtít, . . . asi." Usmála jsem se na něj.
"Jsem moc rád, že se ti tu líbí."
"Je to tu . . ." pokusila jsem se, ale slovy se to snad ani nedalo vyjádřit. ". . . připomíná mi to tu domov . . . Teriast," dokončila jsem nakonec, když už jsme byly uvnitř. Chvíli jsme se dívali kolem sebe a nakonec jsme nadhodila:
"Půjdeme dál?"
"Proč ne?"
Opět jsme se rozeběhli, ale tentokrát jsme v čele byla já. Vyběhli jsme z lesíka a hned za ním stála ohrada s pegasi. Tam jsme se zastavila a opřela se o plot. Andrew se opřel vedle mě. Dali jsme se zas do řeči a teď už to ani nevázlo tolik jako předtím.
"Můžu jít dovnitř?" ukázale jsem na pegase.
"Myslím, že ano, ale buď opatrná, jo?" Na to jsem přelezla ohradu a stála jsem uprostřed pegasů. Nebáli se mě. Chodila jsem od jednoho k druhému, hladila jsem je . . . a tak. Dokud mě Andrew nezavolal, že už bychom jít zpátky. Jakmile jsme došli zpět k zámku, vešli jsme dovnitř. Když jsme procházeli kolem ložnice Isabelle, Andrew vešel dovnitř, protože s ní potřeboval mluvit. Pokračovala jsem tedy sama. Cestu do svého pokoje už jsem si celkem pamatovala. Vím, že kolem této sochy mám jít doleva a zahnout směrem ke schodišti. Nebo mám jít doprava? No, nic. Nakonec jsem tam přeci jen dorazila. Začala jsem vybalovat i zbytek svých věcí. Šaty jsem uklidila do jedné vyřezávané skříně, přičemž v té druhé jsem našla ty šaty, o kterých mluvila Isabelle. Byly černobílé. Zkusila jsem si je a padly mi dokonale. Rozhlédla jsem se kolem. Až teď jsem si uvědomila, jak moc málo mám věcí. Celý ten pokoj byl až moc prázdný. Poloprázdná knihovnička, poloprázdné skříně, . . . Na jednom stolu jsem objevila nevelkou krabici - aha, ten dárek. Nahlédla jsem dovnitř a spatřila jsem zlatou klec a uvnitř byla maliká šedá myška. Chvilku jsem ji pozorovala. Nechtělo se mi ji vzít do ruky - spala. Klec jsem tedy opatrně vytáhla z krabice a dala ji do jedné z prázdných polic. Měla bych to tu nějak zaplnit. Zatím to působí trochu ponuře. Rozhodla jsem se tedy jít ven a natrhat třeba nějaké květiny, trochu to tu oživit. Vyšla jsem tedy ven z pokoje a začala jsem hledat cestu ven. Když jsem po několika minutách dorazila k ložnici Isabelle, zaťukala jsem, třeba jsou ještě uvnitř.
"Ahoj, Cass . . ." obrátila se na mě Isabelle, když jsem vešla dovnitř.
"Víš, musíme si s tebou promluvit," začala dřív, než jsem stihla cokoli říct. "Příští týden musíme pryč.
"Proč?" nechápavě jsem se dívala z jednoho na druhého.
"Až odjedeme, vše ti vysvětlím. Jsi už velká, tak to snad pochopíš. Bylo by tak nebezpečné, zůstat tu."
"Is, já . . ." začal Andrew.
"Víte co? Promluvíme si o tom později. Už jste si prohlédli dům?" utla ho Isabelle.
"Ne, ale . . ." odpověděl jí, ale ona ho znovu přerušila slovy: "Tak pojďme."
Vyšla jsem za Isabelle ze dveří, Andrew šel za mnou.
"Tak tady je naše ložnice, kdykoli něco budeš potřebovat, přijď, ale, ehm . . . nezapomeň zaklepat."
Poté namířila do dřeva prstem a na dveřích se začal vyrývat nápis "Ložnice Isabelle". Pokračovali jsme dál, ukázali mi knihovnu, pokoj Isabelle, prošli jsme kolem mého pokoje, kolem kuchyně, jídelny, kolem pokoje Andrewa, pokojů pro hosty, tanečních sálů a mnohých dalších místností.
"Myslím, že ostatní už nemusíš znát," ukončila prohlídku Isabelle.
"Je tu asi tak stovka pokojů, do kterých jsem nikdy nevkročila. Ale kdybys třeba chtěla jiný pokoj . . ."
"Ne, v pořádku. Můj pokoj je sice moc velký, ale je moc hezký. Děkuji za tu myšku i za ty šaty," zatočila jsem se kolem dokola, " . . . jsou hezké."
"Kolik je hodin?" zeptala se Isabelle Andrewa.
"Tři," odpověděl jí. "Sluší ti," dodal ještě, když se obrátil zpět ke mě.
"Já půjdu udělat večeři, příprava trvá dlouho." zvolala Isabelle, načež odešla do kuchyně. S Andrewem jsme si chvilku povídali a pak i on šel za Isabelle, aby jí pomohl. Dovolil mi jít ven, a tak jsem se procházela po loukách. Chvíli jsem trhala rozličné kvítky, a když se začalo stmívat, vrátila jsem se zpátky. Ve vstupní hale jsem našla nějaké vázy, do nich jsem naaranžovala květiny a vázy jsem rozestavěla okolo schodiště. Vypadalo to kouzelně. Vzpoměla jsem si na altánek a sklopila jsem hlavu . . .
V té chvíli se vrátila Isabelle - ani jsem nepostřehla, že šla pryč - otočila jsem se a usmála se na ni. Podala jsem jí květiny, které mi zbyly v ruce a ona mi úsměv oplatila. Pak jsem přišel i ANdrew.
"Půjdeme večeřet? zeptal se nás a my jsme dvojhlasně odpověděly: "Jistě."
K večeři byly již zmíněné špízy, byly skvělé. Po večeři jsme se rozloučili, ale ještě než jsem odešla spát, musela jsem se na něco zeptat.
"Kam pojedeme?" pípla jsem ve dveřích.
"Slib, že to nikomu neřekneš . . ."
"Jsem jen zvědavá, . . . nic víc," ujišťovala jsem je.
"K Margonu."
"Aha, no, nechci vás zdržovat, a tak, . . . mohla bych jít ještě na chvilku do knihovny? Přeci jen jsem ještě o Margonu neslyšela, takže . . ."
"Dobře, ale půjdu s tebou a jestli chceš, něco ti o tom povím."
"Dobře," souhlasila jsem a společně jsme odešly do knihovny. Isabelle ji odemkla a vešly jsme dovnitř.
"Něco ti o tom najdu."
Zatím, co Isabelle hledala, jsem si šla prozatím sednout. Isabelle se po chvilce vrátila s náručí plnou knih, které položila přede mě na stolek. Chvilku jsem se na ni koukala s podezřením. Vždyť ta hromada byla větší než já! Postavila jsem se. Pořád byla větší než já. Musela jsem vyskočit, abych dosáhla na tu vrchní, abych si ji vůbec mohla prohlédnout. S lapenou knihou a s vítězoslavným úsměvem jsem se zpět usadila. Kniha se jmenovala "Bájné město Margon", otevřela jsem ji a začala jsem si v ní listovat.
"Už jste tam někdy byli?"
"Já jsem jela do Margonu na výpravu a tam jsme se s Andrewem poznali."
"Aha, a je tam hezky?"
"No, neřekla bych, ale všechno se mi zdálo krásné, když jsem byla naivně zamilovaná."
"Pověz mi tedy něco o tom místě."
"Je to staré město. Lidé byli často napadání, proto své město zalili vodou, ale i přesto bylo po pár desítkách let znovu oběveno. Lidé byli nuceni vymyslet nový způsob ochrany, proto tajně vybudovali podzemí. Do toho se potom všichni nastěhovali. Bylo chráněno kouzlem a nikdo nevěděl, jak se tam dostat. Jeden z obyvatel, který prý jednou uzavřel podzemí, prázdné, protože nebyla třeba ochrana, měl předávat medailon dál spolu s tajemstvím jak přijít na bránu do podzemí, lidé si žili dobře na povrchu města, ale po staletích, znovu byla vytvořena větší armáda, která chce Margon, dokonalé a v jakékoli době nejmodernější město. Medailon je, ale tajemství…já mám medailon, nevím zda je pověst pravdivá, ale tajemství neznám. Musím se dostat do podzemí…No…nevím jak dlouho tam budeme…ale možná bys tam na nějakou dobu chodila do školy, navíc, moje sestra nás navštíví, zjistí jak na tom jsi psychicky a s učením, případně ti pomůže."
"A mám se vůbec vracet na Indest?"
"Ano, bylo by podezřelé, kdyby ne."
Zaklapla jsem kníku a chvíli jsem mlčela.
"Myslím, že se mi tam bude líbit, nemusíte mít strach," usmála jsem se na ni. "Odjet musíme kvůli těm lidem, viď?"
"Vlastně ano."
Knížku jsem "položila" zpět na hromadu.
"Dobrou noc, " rozloučila jsem se s ní úklonkou a odešla jsem zpátky do svého pokoje. Mia byla už zpátky v kleci, hlavu měla stočenou pod křídlem a spala. Koukla jsem ještě na Adwin, mou myšku. Ta pro změnu běhala po kleci s tichým pískáním. Ulehla jsem na postel a zírala na strop, byl posetý různými ornamenty a kdoví čím ještě. Přemýšlela jsem. O dnešku . . . a o věcech, co teprve přijdou . . .

Doma...cassandřin pokoj

4. března 2009 v 7:24 | Antoinette |  Isabelle Jacque(Antoinette)

Zavedla jsem Cassandru do jejího nového, prostorného, zařízeného pokoje.

"Dej si sem věci" řekla jsem a ukázala na velké dřevěné vyřezávané skříně. Dovnitř vešel Andrew a položil na zem tašku s Cassandřinými věcmi. Potom odešel. "Kdybys tu chtěla něco změnit, řekni" dodala jsem. "No, já půjdu udělat oběd, potom pro tebe přijdu. A abych nezapoměla, máš tu nové šaty a malý dárek, ale kdyby se ti něco nelíbilo..." nedokončila jsem větu a odešla. Moje vnitřní já si oddychlo. Rychlým krokem jsem došla do kuchyně. Smíchala jsem pár přísad a vznikdou kaši po malých dávkách rozprskla na lávový kámen. Když jsem se dovztekala neboli dovařila, vyndala jsem sváteční nádobí a na každý talíř dala tři vzniklé placičky a polila je domácí karamelovou polevou. Šla jsem nahoru. Zaťukala jsem a vešla dovnitř. Cassandra s sebou trhla a spěšně dodala "Už jdu" Šla ke dveřím. "Asi budu potřebovat mapu" dodala. "Ani se nedivím" řekla jsem a zavzpomínala na první den v tomhle bludišti. Spolu jsme dorazily do jídelny, kde seděl Andrew. Posadili jsme se. Všichni jsme začali obědvat. Ticho lámalo jen cinkání příborů. "Co bys chtěla k večeří?" zaptala jsem se Cassandry. "Já...ani nevím...co máte nejraději vy?" zeptala se. "No...asi špízy, podávali jsme je i na svatbě." Andrew přikývl. "Chtěla bys něco dělat...nebo.." S cinknutím odložila příbory a odpověděla mi "No ještě jsem si nestihla úplně vybalit věci, tak bych nejdřív dokončila to, ale do školy mám nastoupit už za tři dny, takže, můžete mě tu provést" "Pokud by ti to nevadilo, Andrew tě provede po okolí a po domě a já si půjdu lehnout." "Fajn" řekla Cass. Zvedla jsem se od stolu a pomalu odešla za roh. Vešla jsem do koupelny. S doprovázejícími křečmi jsem se pozvracela. S bolestmi jsem došla do ložnice. Usnula jsem brzy.
Uslyšela jsem hlasy. Probudila jsem se.

Paní Isabelle

3. března 2009 v 12:41 | Cass . . . |  Cassandra z Nayry
Uběhl už týden od svatby, týden od odjezdu mých nejbližších . . .
Stála jsem naposledy uprostřed svého pokoje na Indestu a balila jsem poslední drobnosti, dnes odpoledne mám totiž přijít k paní Isabelle a k panu Andrewovi, k mým novým rodičům. Pobíhala jsem po pokoji a hledala jsem, jestli jsem náhodou něco nezapoměla. Když už jsem byla přesvědčená, že už mám vše posadila jsem se k oknu, vedle klece od Zvonilky . . . dala jsem jí jméno Mia . . . ani nevím, jak mě to napadlo, ale . . . líbí se mi to.

Když jsem uslyšela zvon, ohlašující poledne, vyšla jsem ze svého pokoje a s klecí v ruce jsem sešla do vstupní síně, kde mne měli vyzvednout. Klec jsem položila pod schody a opřela jsem se o zábradlí. Mia se mi usadila na ruce a já ji začala pomalu hladit po křídlech a poočku jsem sledovala dveře, jestli už náhodou nejdou . . .
Během chvilky se dveře začaly otevírat, za nimi jsem slyšela ženský hlas říkající něco jako "Pojď už, já tě asi . . ." víc už jsem nezachytila, narovnala jsem se a uhladila si šaty. byla jsem nehorázně napjatá, ten pocit byl dost zvláštní. jakmile se dveře otevřely dokořán, uviděla jsem paní Isabelle a pana Andrewa, jak nejistě mžourají oslněni světlem síně. Když už jsem si byla jistá, že mě vidí, pomalu jsem se jim uklonila na pozdrav. Nic jiného mě nenapadlo, nevěděla jsem, co říct . . .
Naštěstí mě paní Isabelle předběhla: "Zdravím tě, Cassandro. Já jsem Isabell, jak snad víš . . ."
"Paní Isabelle, . . ." odpověděla jsem jí na pozdrav. "Pane Andrewe, . . ." obrátila jsem se na něj doprovázejíc oba pozdravy letmou úklonkou.
"Cassandro, . . ." začal pro změnu Andrew, ale paní Isabelle ho z nějakého důvodu přerušila. "Vím, že to musí být těžké a nemůžu říct, že náš přijmeš za něco jako rodiče, ale určitě nám nemusíš vykat, budeme se vídat každý den," zvolala se vřelým úsměvěm.
"Oh, jistě." vysoukala jsem ze sebe.
"Jsi tu sama?" optala se mě, než jsem stačila dodat cokoli jiného.
"Myslím, že kromě mě a Miy tu nikdo není," odpověděla jsem jí. Jakmile Mia uslyšela své jméno, zvedla hlavu a já jsem jí pohladila křídlech. Opatrně jsem zvedla klec a přistoupila jsem blíž k nim.
"Zbytek věcí mám ještě ve svém pokoji . . ." začala jsem.
"Dobře můžeme tam spolu dojít?" zeptala se mě Isabelle a vedla mě zpět ke schodům.
"Mhm."
Dovedla jsem ji tedy do svého pokoje, který byl teď tichý a . . . prázdný. Oknem jsem pronikalo denní světlo, které dopadalo téměř na celou místnost, včetně svých věcí.
"Máš sbaleno?" nadhodila Isabelle a já jsem jen ukázala na své připravené věci.
"Opravdu to je všechno?" ujišťovala se.
"Snad ano."
"No, . . . chceš se s někým rozloučit, nebo . . . "
"Už nemám s kým . . ."
"Víš, upřímě nevím, co mám udělat. Nevím, jestli mám za někým jít a ten mi něco řekne, nebo jen prostě odjedeme . . ." vzdala to nakonec a pohlédla mi do očí.
"No, pro začátek bychom mohli jít zpátky dolů, . . . tam ti nejspíš Andrew řekne, že ty věci vezme a pak, . . . pak asi prostě odjedeme, . . . ne?" Isabelle se zmohla jen na úsměv, vzala mé věci a šli jsme zpět do síně. Andrew, který se mezitím ledabyle opřel o zábradlí se spěšně narovnal a obdařil Isabelle nervózním úsměvem typu "doufám, že to neviděla . . ." A než cokoli řekla, vyběhla a vzal si od ní mé věci.
"Ukaž, já to vezmu."
"Můžeme?" nadhodila Isabelle. Přikývla jsem vyšla jsem s klecí v jedné ruce a s Miou v druhé ze dveří. Octli jsme se na nádvoří, kde stáli dva pegasové.
"Myslíš, že můžeme jet?"
"Proč ne? Na pegasovi jsem sice nejezdila, ale v jízdě na koni jsem celkem zdatná."
Isabelle mě dovedla k tomu černému a zeptala se: "Chceš pomoct?"
Já jsem se obratně vyhoupla na jeho hřbet s odpovědí: "Myslím, že to nebude potřeba, ale jak chcete . . . chceš."
Isabelle se vyšvihla za mnou a pobídla pegase nejdříve do klusu a pak do běhu. Jeli jsme po štěrkové cestě. Nejdříve lesem, pak se okolo nás prostíraly pláně . . . po chvilce už jsem se ztrácela v tom, kudy jsme vlastně jeli a tak jsem aspoň vnímala věci kolem sebe. Nakonec jsme dorazili před velký zámek. Překvapeně jsem vydechla, ale jen v duchu, nechci vypadat . . . divně.
Oba pegasové se zastavili před bránou a Andrew pohotově seskočil a šel mi pomoct mě a Isabelle ze sedla. No, ani to u mě nebylo potřeba. Seskočila jsem a sundala klec. Poté jsem napřáhla ruku a se slovem "Martea!" ke mě Mia po chvilce přiletěla a usadila se v kleci. Zavřela jsem ji a pohlédla na své nové rodiče, kteří už také stáli na zemi.
"Půjdeš se podívat do svého nového pokoje?" zeptala se mě Isabelle a já jen přikývla . . .

Osudný den, který změní můj život...Cassandra...

3. března 2009 v 12:41 | isý |  Isabelle Jacque(Antoinette)
"Andrew?" nic nic...no jo chlap..."Andrew! Musíme do Indestu!" nic nic....Zvedla jsem se a došla k jeho pokoji, otevřela bez klepání a vešla. "Andrew, je týden po svatbě a ty už se chováš jako typický manžel..." otočil se na mě s nechápavým výrazem. "Heleď za půl hodiny je poledne a to máme být v Indestu, pokud jsi nezapoměl..." zvýraznila jsem a koukla na něj. "Já úplně zapoměl..." "Jdeme" řekla jsem a chytla ho za ruku. Dovedla jsem ho k pegasovi. Sedla jsem si na druhého stojícího vedle..."Leť si jak chceš, ale pět minut před polednem budeš před Indestem..." řekla jsem a odrazila se od země. Let byl klidný a není třeba nic dodávat. Prostě jsem sletěla a čekala až minutu před dvanáctou přiletí Andrew...se zpožděním samozřejmě..."Rychle" řekla jsem když se konečně uráčil slézt z toho pegase...ach jo..."Pojď už, já tě asi..."
najednou se otevřely dveře a my oba naráz zmlkli...Do tmy uvnitř začalo pronikat světlo a my tudíž neviděli nic. Vtáhla jsem Andrewa dovnitř. Spolu jsme stáli ve vstupní síni a nic neviděli, oslněni světlem. Můj zrak přestal být tak bílý a světlý...vše bylo rozmlželé...urovnala jsem si účes, narovnala šaty a rukavičky...přede mnou se objevila rozmazaná postava. Protřela jsem si oči a nervózně si přejela prsty po rtech. Obraz přestal být rozmlželý. Přede mnou se objevila malá dívka. Stála v prostřed síně v bílých čistých šatech. Koukla na nás a uklonila se. Sklonila jsem hlavu a Andrew se taky uklonil. Spatřila jsem něco jako ptáka na její levé ruce. "Zdravím tě, Cassandro. Já jsem Isabelle, jak snad víš..." Uvnitř jsem se zmenšovala a dech se mi zrychlil...přece nesmím dopustit něco, díky čemu by mě nenáviděla navždy...Narovnala jsem se...díky korzetu jsem začla hlasitěji dýchat. Odkašlala jsem "Promiňte" řekla jsem a vřele se usmála. "Paní Isabelle..." "Pane Andrewe..." ozvalo se do ticha. "Cassandro..." začal Andrew..."víš" přerušila jsem ho "vím, že to musí být těžké, a nemůžu říct, že nás přijmeš za něco jako rodiče, ale určitě nám nemusíš vykat, budeme se vídat každý den" nebo něco takového ze mě v tom stresu vypadlo..."Oh jistě" řekla Cassandra. "Jsi tu sama?" zeptala jsem se do opětného ticha. "Myslím, že kromě mě a Miy tu nikdo není" řekla potichu. Pohladila Zvonilku na ruce.
Zvedla klec a šla pomalu k nám. "Zbytek věcí mám ještě ve svém pokoji" řekla Cass. "Dobře, můžeme tam spolu dojít?" zeptala jsem se a koukla sebevědomě na Andrewa. Zavedla jsem ji ke schodům. "Mhm" řekla dětským hláskem. Nebylo poznat, jaké má pocity. Prostě řekla vždy jen to co měla či musela. Dovedla mě k jejímu pokoji. Bylo tu ticho a asi nikdo nevěděl co říct...
"Máš sbaleno?" prohodila jsem.
Ukázala na tašku. To jen já jak inteligent se m usím zeptat. "Opravdu to je všechno?" zeptala jsem se. "Snad ano" řekla. "No...Chceš se s někým rozloučit nebo...
"Už nemám s kým"
Víš upřímě nevím co mám udělat. Nevím jestli mám za někým jít a ten mi něco řekne, nebo jen prostě odjedeme..."řekla jsem. Proč se jí vylejvám, má vědět jak to budu neschopná matka?
Podivně na mě koukla. "Pro začátek bychom mohli jít zpátky dolů, tam ti nejspíš Andrew řekne, že ty věci vezme a pak...asi prostě odjedeme" řekla. Usmála jsem se, vzala tašku s jejími věcmi (bože, no jo holka)...a šli jsme dolů do síně."A, tady jste" řekl Andrew a nervozně se usmál. Zjevn si myslel, že ho Cass nevidí. Ochotně sáhl na poutko od taky "Ukaž já to vezmu. "Můžeme?" zeptala jsem se směrem ke Cassandře. Kývla hlavou. Andrew začal otevírat dveře. Koukla jsem ven. "Myslíš, že můžeme jet?" a ukázala jsem na svého černého pegase. Andrew přes svého hodil tašku a nasedl. "Proč ne?" řekla Cass. "Chceš pomoct?" řekla jsem když přišla blíž k pegasovi.
"Myslím, že to nebude potřeba, ale jak chcete...chceš" Zakroutila jsem hlavou a sledovala jak "šplhá" nahoru. Vylezla nahoru. Po té jsem se nahoru vydrápala já a sedla si za ní. Pobídla jsem pegase...Jen pomalu klusal a pak se rozeběhl. Rozhodla jsem se, že první den co jsme Cassy adoptovali, ji nemusíme zabít jen proto abychom byli doma dřív.
Jeli jsme po štěrkové cestě. Nejdříve lesem, pak se okolo nás prostíraly pláně a potom domy. Později jsme jeli pustinou. Po nějaké době jsme dorazili k nám. Pomocí jednouchého kouzla se brána otevřela a my všichni jeli dovnitř. Obě jsme seskočily dolů. "Martea" řekla Cassandra. Zvonilka se objevila v kleci...
"Půjdeš se podívat do svého nového pokoje?" zeptala jsem se...Cass přikývla...

Odjezd

3. března 2009 v 11:07 | Cass . . . |  Cassandra z Nayry
"Vrátíme se zpátky ke stolům?" zeptala se mě, když nám kočár z paní Isabelle zmizel z očí.
"Tak jo, mám docela hlad."
Když jsme přišli zpět k Cireonovi a já si mu sedla zpátky na klín, upoutala mou pozornost postava, která seděla u dalšího stolu. Byla to hezká, mladá žena a momentálně něco popíjela ze skleněného pohárku.
"Kdo je to?" zeptala jsem se jich.
"To je Irimë Nyss."
"To je ta druhá, co-"
"Ano."
Vstala jsem a zamířila jsem k ní. Postřehla jsem ještě, jak se mě El pokoušela přibrzdit, ale Cireon ji zarazil, "Ne, El, nech ji jít."
Šla jsem podél stolů a došla jsem až k ní.
"Ahoj," pokusila jsem se.
"Ahoj, . . . Cass," odpověděla mi a obdařila mě zářivým úsměvem.
Pomalu jsme si začaly povídat, chvilku jsme se zadrhávaly, žádná z nás nevěděla, co by měla říkat, ale nakonec jsme se docela slušně rozpovídaly. Bylo mi jedno, jak dlouho jsme si povídaly, ale . . . bylo to fajn. Dokonce moc fajn . . .
Rozhovor se stočil i k našim rodinám, zjistila jsem, že jsme obě přišly o rodiče . . . No, to zrovna není nic moc veselého, takže se rozhovor nakonec obrátil i k adopci.
"Je škoda, že se o tebe nebudu starat já. Teď si docela rozumíme, nemyslíš?"
"Cože?!" málem jsme vyprskla ovocnou šťávu okolo sebe. "Jak to myslíte?"
"Nebo snad ne?" zarazila se slečna Irimë.
"Ne, já myslím . . . Copak ono se už o té adopci už rozhodlo?" nepřestávala jsem se divit.
"Ano, . . . tys to nevěděla?"
"Ne, to tedy ne. Nevěděla. Takže, . . . budu u paní Isabelle?"
"Ano, vypadá to tak."
Já jsem doslova hořela vztekem. Měla jsem sto chutí běžet pryč a hlasitě za sebou prásknout dveřmi. Ale musela jsem se uklidnit, alespoň na chviličku. Zhluboka jsem se nadechla a vstala jsem.
"Děkuji vám, za milý rozhovor. Bylo to . . . moc hezké."
"Nemáš zač. A Cassandro?"
"Ano?"
"Nevykej mi."
Vysoukala jsem ze sebe jen letmý úsměv a odešla jsem zpět za Cireonem. Tam už jsem se neudržela.
"Jak to, že už to tu všichni vědí?"
"Cass, co se děje? Co, už mají všichni vědět?"
"To, že budu u paní Isabelle!"
"Cass, já-"
"Kdy jste mi to vůbec chtěli říct? Až to bude vědět celé město?"
"Cassandro, poslouchej mě," pokoušel se Cireon.
"Ne!" křikla jsem na něj a odběhla pryč. Utíkala jsem zpátky na Indest. Chtěla jsem pryč! No, jenže můj vztek se mi moc nevyplatil. Zamotala se mi hlava a já jsem v slzách upadla na zem. Elodith, která se za mnou rozeběhla, se mě pokusila zachytit, ale já se jí vytrhla.
"Proč mi tohle pořád děláte! Nejdříve mi nic neřeknete o tom, že mě chcete dát pryč, potom se dozvím o vašem odjezdu a nakonec mi ani neřeknete, kdo mě bude vychovávat?" křičela jsem na ni skrz slzy, které se proudem řinuly po těch krásných zelených šatech.
"Cassandro, Cassandro!" volala na mě El, když mě na zemi objímala.
"Vždyť já vás mám ráda . . . El."
"Cass, . . ." opakovala Elodith dál a nepřestala mě držet ve svém objetí.
"Cassandro, rozhodlo se o tom teprve včera. Chtěli jsme ti to říct až po svatbě, . . . no tak, Cass . . ."
Neodpověděla jsem jí, neodpovídala jsem ani když mě zvedla a vedla zpátky na Indest. Neodpovídala jsem ani když nás dohnal Cireon. Ani jsem jí nechtěla odpovědět. Když jsme stanuli před hradní bránou, slzy už oschly.
"Kdy odjedete?" zašeptala jsem.
Po půlnoci, . . . to je asi -"
Zarazila jsem jí mávnutím ruky. "Za dvě hodiny já vím. Kdy, . . . kdy vás zase budu moct vidět? Nebo aspoň vám napsat?"
"Cass, " ozval se tentokrát Cireon, "ty víš, že tohle ti nemůžu přesně říct. A psát nám? To prozatím, také nepřipadá v úvahu, podle toho by tě mohli snadno vystopovat a to nemůžeme dovolit. Ale pojď se mnou, . . . "nedokončil a vedl mě kousek stranou. Opřel mě o strom a poté řekl: "Martea!"
"Cireone, co-"
"Pssst! Martea!" zavolal znovu.
A tak jsem tedy byla zticha. Všichni jsme byli zticha. A potom jsem zahlédla malé barevné světýlko, které se neustále zvětšovalo. Pak se změnilo v malého barevného ptáčka, který se usadil Cireonovi na ruce.
"Tohle je Zvonilka," řekl a podal mi ji.
"Dárek na rozloučenou." doplnila ho Elodith.
"Je to magický pták, a můžeš nám po něm posílat zprávy, nikdo kromě nás dvou se znění zpráv nedozví, neboť jsou zakletá slovem "martea" tím, ho taktéž přivoláš," mluvil, zatímco jsme pokračovali v cestě na Indest. "Dá se jen velice těžko vystopovat, ale i přesto si dávej pozor. Teď tě naučíme s ním zacházet," dokončil, když jsme už stáli před bránou Indestu.
A takhle jsme využili poslední čas, který nám spolu zbýval. Když už jsem zvládla posílat po Zvonilce zprávy bez sebemenších problémů se stínovými kouzly, nebo kódováním. Tak už jsme se jen bavili. Úžasně. Ale ať už jsem chtěla nebo ne, po půlnoci jsem se s nimi musela rozloučit. Nevím, jak dlouho jsem stála na cestě, po které odjeli pryč . . jen jsem se dívala . . . ještě dlouho poté, co mi zmizeli v očí . . .