Únor 2009

Svatba

19. února 2009 v 17:48 | Cass . . . |  Cassandra z Nayry
Do jídelny vešel Cireon, mávl na Elodith, ale zřejmě si byl jistý, že jsem to nepoostřehla. Mýlil se. Usmála jsem se pro sebe, když El chvatně vstala a šla k němu. Dávala jsem si dost záležet na tom, abych slyšela, co říkají.
"Tak jak to vzala?" vyzvídal.
"Já vlastně ani nevím, čekala jsem, že se bude chvilku vztekat, jako když jsme jí řekli o té adopci, ale . . ."
"Ale co?"
"Ale nic. Jen sedí a mlčí. Říká, že to chápe, ale já si nejsem tak jistá. Změnila se. Asi." A teď rozhodila rukama, přičemž se ohlédla zpět na mě. Uhla jsem jak nejrychleji to šlo, snad mě nepostřehla.
"Otče já už vážně nevím, co dělat," pokračovala. Oddechla jsem si, už se zase můžu otočit, nepostřehla mě, ale musím si dávat lepší pozor. "Vždyť-" nabrala druhý dech, ale Cireon ji utnul.
"Myslím, že nemusíš dělat nic."
"Cože?"
"Nemusíš dělat nic," opakoval.
"Jak to myslíš, že nic? Jak tohle jen můžeš říct? Říkám ti, že tady mi něco nesedí a ty na to, že nemám dělat nic? Jen tak? Já to nechápu, . . . tebe nechápu. Copak tobě na Cass nezáleží?"
"El, uklidni se," objal ji kolem ramen. "Uklidni se. Jistě, že mi na naší Cass záleží, ale ty bys neměla hned všechno podezřívat. Copak se neslyšíš? Když Cass řekla, že to chápe, věř jí. Copak by ti lhala? Copak by nám lhala" Usmál se na ni.
"Ona to zvládne, El." Teď se usmála i ona.
"Jo, máš pravdu . . . Já ani nevím, co to do mě vjelo, . . . promiň."
"Víš dobře, že se nemáš za co omlouvat. Je to vlastně docela roztomilé, . . . to jak se o ni staráš." Dořekl a objal ji.
"Bude se mi stýskat . . . po ní," zajíkala se mu v náručí, takhle jsem ji ještě neviděla. Cireon už nic neříkal, jen ji nepouštěl. Už jsem nemusela dál bedlivě poslouchat, dobře vím jak El je . . .
"I mě se bude moc stýskat, El," zašeptala jsem jen tak, pro sebe, když jsem opouštěla jídelnu.

* * *

Probudila jsem se a venku byla ještě tma, jen u obzoru se začaly třpytit první paprsky vycházejícího slunce. Vstala jsem a přešla k oknu, abych si tohle svítání, co nejvíc užila. Stejně už jsem nemohla spát. Stála jsem a jen jsem se dívala. Už je to tady. Dneska, . . . už odjedou. Po zádech mi přešel mráz.
"Tss, tss, tss. Že se nestydíš. Co by většina dětí dala za to, že může ještě spát a ty už tu pobíháš takhle brzy . . ."
Nebyl to mráz, byl to chladivý vzduch, který vběhl do místnosti, když El otevřela dveře. Tvářila se už veseleji, ale kdo ví jestli se jen nepřetvařovala.
"Nemohla jsem už usnout."
"Nemůžeš se dočkat, viď? Na tu svatbu, . . ." otočila mě a pohlédla mi do očí. Já se jen usmála. Dobře věděla, že tím to není. Obě jsme se obrátily zas k oknu a chvíli jsme mlčely, dokud slunce nevyšlo a El znovu nepromluvila.
"Tak tohle mi bude chybět. Takovéhle krásné svítání si doma moc neužijeme. Přes ty stromy, . . ." Ani to nedokončila a obě jsme se tomu zlehka zasmály. Možná už naposled, . . . tahle, spolu.
Chvíli po tom co jsme společně dosnídaly, za námi do pokoje přišel Cireon.
"Už byste se měly začít chystat, měli bychom tam být před začátkem, aby se i Cass stihla převléci. Počkám na vás v síni před branou."
Kývli jsme a on odešel zase pryč.
"Pomůžeš mi s výběrem šatů?" ptala se Elodith, ale ani nemusela čekat na mou odpověď a už jsme šly do jejího pokoje. Nejraději bych se rozeběhla, ale i tak mě El ještě musí podpírat, protože než se budu moci proběhnout . . . no, prostě to bude ještě trvat.
Doslova jsme vyházely všechny její šaty na postel, židle, . . . no prostě všude a ne a ne se rozhodnout - znáte přece děvčata . . .Elodith vypadá snad ve všem naprosto úžasně, ale nakonec jsme přeci jen jedny vybraly a El vypadala opravdu úžasně. No a teď přišlo na řadu líčení, česání, vybírání šperků, . . . a v neposlední řadě také úklid . . .
Když už byla tedy El se vším hotová a já uklidila všechno zpět, vyrazily jsme chodbou do síně, kde na nás Cireon už netrpělivě čekal.
"Kde jste tak dlouho byly? No, . . . že se vůbec ptám," usmál se a znovu El obejmul. "Moc ti to sluší."
"Ty taky vypadáš-"
"Jinak!" dokončila jsem a div, že nevyprskla smíchy, takhle nastrojeného jsem Cireona ještě neviděla a . . . byl to prostě nezvyk.
"-výborně." Nenechala se vyvést z míry Elodith a dokončila větu a mě zpražila káravým pohledem. Nicméně situaci tím nezachránila a tentokrát vyprskl smíchy Cireon, my jsme se pak už jen přidali. Chvíli trvalo, než nás to přešlo, ale nakonec Cireon nadhodil:
"Tak půjdeme už? Ještě chvíli se tu budeme smát, tak přijdeme pozdě."
. . . a šli jsme.
Od Indestu to na svatbu nebylo moc daleko, a tak jsme tam dorazili tak za čtvrt hodiny. Vešli jsme dovnitř, kde, zatím ještě, slečna Isabell už očekávala první hosty.
"Ahoj," přišla ke mě se slovy a já se jí uklonila na pozdrav. Odpověděla mi úsměvem a obrátila se k Cireonovi.
"Vy, zatím můžete jít na náměstíčko, brzy tu snad budou první hosté, . . ." otočila se zpět ke mě a podala El zelené šaty. "Tady máš své šaty. Běžte tamhle po těch schodech nahoru a napravo je místnost, kde se můžeš převléknout."
Šla jsem tedy s Elodith do toho pokoje, kde jsem si poprvé pořádně prohlédla šaty.
"Jsou nádherné," řekla za mě Elodith a usmála se. "Pojď, pomůžu ti se převléknout." Netrvalo to moc dlouho a stála jsem před zrcadlem v zelených splývavých šatech. Zatím, co mě Elodith česala, hrála jsem si se svým medailonkem.
"Hotovo," vyrušila mě Elodith, "už můžeme vyrazit."
Vyšly jsme ze dveří a šly zpět do síně, kde nás slečna Isablle předtím uvítala. Stála uprostřed a mluvila s ženou kterou jsem zatím neznala a která si neustále stěžovala na šaty, které ji slečna Isabell podávala. Zachytila jsem jen větu "Vím, že nemáš ráda zelenou, ale vybrala jsem ji, tak se přemož a oblékni si ji" , když mě El vedla ze schodů dolů. Na to druhá družička odešla a slečna Isabelle se obrátila k nám.
"Padnou ti dokonale," zvolala na mou adresu. Zmohla jsem se jen na slabé "Děkuji." a letmý úsměv.
"Pojď, půjdeme najít Cireona," řekla Elodith a také se usmála na Isabell, když jsme vycházely ven na náměstíčko. Nemusely jsme ani dlouho hledat, nedal se přehlédnout. Znovu jsme se přemohla, abych se nesmála a šly jsme k němu. Společně jsme pak odešli k vnitřnímu altánku.
"Myslíš si, že to zvládneš sama?" optala se mě ještě starostlivě Elodith.
"Ano, myslím, že ano. Přeci jen to k oltáři není zas tak daleko a přinejhorším se nádherně rozplácnu na podlaze, alespoň to bude trochu veselejší." nadhodila jsem.
"Nedělej si z toho legraci, Cass, to vůbec není k smíchu," stihla mě ještě napomenout, když ji Cireon se smíchem odváděl na jejich místa. Opřela jsem se o stěnu, teprve teď jsem pocítila únavu. Asi jsem přeci jen měla ještě spát, řekla jsem si, ale to už se rozezněla hudba. Zhluboka jsem se nadechla a společně s tou druhou družičkou jsme vykročily. Procházely jsme uličkou a po celou tu dobu se na nás všichni dívaly. Tedy až do té chvíle než vyšla i nevěsta. Musím přiznat, že slečna Isabelle vypadala nádherně a když přišla až k nám a společně s Andrewem si řekli ano, vypadalo to . . . jako z pohádky.
No, a pak se začalo tančit. Tanec samozřejmě zahájili novomanželé a já jsem šla zatím za Cireonem a Elodith. Mířili jsme směrem ke stolku se svatebními dary. Dohodli jsme se, že slečně... tedy už paní Isabelle dáme sadu skleniček z červeného křišťálu, vykládané alzirem, který se dováží až od skalních elfů. Speciálně ode mě dostala paní Isabelle drápek ve tvaru draka, . . . Elodith mi to poradila, prý se jí takové věci líbí . . . Dárky jsme tedy odložili na ten stolek a poté jsme přihlíželi k jejich tanci. Cireon a Elodith se na chvilku přidali. Pak jsme přešli ke stolům a dali se do řeči. mezitím jsem viděla novomanžele, jak rozbalují dárky. Nad těmi od nás se paní Isabelle trochu zarazila. Dál už jsem se tam nedívala. Cireon si mě položil na klín a Elodith si sedla vedle nás, přičemž mě začala hladit po vlasech.
"Mrzí mě, že už musíte odjet."
"Cass, to už jsme si přeci vyjasnili, . . ." začal Cireon.
"Já vím, jen mě to mrzí," přerušila jsem ho. "Přijedete někdy?"
"No, . . . já-"
"Určitě nás ještě uvidíš, Cass," dokončila za něj Elodith.
"Slibuješ?"
"Ano, slibuju."
"Cassy, můžeš?" To ke mě promluvila paní Isabelle. Ani jsem nepostřehla, že přišla.
"Ano," odpověděla jsem jí a Elodith mi pomohla vstát. Paní Isabelle mě vzala stranou a řekla mi: "Víš, teď odjíždíme na svatební cestu, ale . . . ale kdybys chtěla, můžeš tady zůstat."
V tu chvíli na ni zavolal Andrew. "Isabelle . . ."
"Už jdu," křikla na něj a obrátila se zpět ke mě. "Zatím, snad se ještě uvidíme."
"Zatím," odpověděla ji El, která zatím přišla zpět ke mě.

Rychlý útěk...

14. února 2009 v 20:18 Isabelle Jacque(Antoinette)
Vysaily mne na koně a jeli jsme po cestě...nejspíš do Margonu. Když mě zrovna jedna dívka pmohla dostat se nahoru a na chvilinku mě pustila, popohnala jsem koně. Samozřelmě byly stále za mnou. Když namířily hůlkou na mě a koně, seskočila jsem a uělala za sebou mlhu. Rychle jsem utíkala do lesa a schovala se nejblíž jak to bylo možné. Jako první jsem se snažila dostat ze sebe všechna kouzla. To se mi možná povedlo. Teď jsem se chtěla teleportovat. Necvičila jsem to, ale teď...musí se to povést! Zatl jsem zuby....a octla jsem se v lese. Sakra...jak teď mám vědět kde jsem...v kterém lese mimochodem...řekla jsem si a šla...prostě jsem šla rovně. Shodila jsem ze sebe černý hábit a šla jen v černých šatech, které byly pod ním. konečně jsem vyšla z lesa. Byla jsem u Rilistu. Byl to ten samý les, pomyslela jsem si. Došla jsem k kčmě a odvázala koně. Sedla jsem si na něj a jela domů. Koně jsem nechaa jít. Šla jsem do sklepa. Vedle velkých místností pro Niegry byla stěna. Z erbu jsem vytáhla zdobený meč. Nic se nestalo...Dala jsem ho zpátky a šla nahoru. Právě se vrátil Andrew. "Kde jsi byla?" "Ale to je jedno, ozvali se kvůli té adopci," "Ne..."

Ráno...poledne...dočkám si ale i večera?

11. února 2009 v 7:55 Isabelle Jacque(Antoinette)
Rozhodla jsem se, že znovu navštívím Rilist a požádám o práci. Nasedla jsem na svého oblíbeného pegase, Greye a po rozběhu jsme se odlepili od země.
Brzy jsme dorazili do Rilistu. Vešla jsem do velké dřevěné rozpadající se budovy a opět pzdravila paní za pultem. Ta jen zvedla hlavu, ne moc příjemě si mě prohlédla a zase ji sklopila. "Já..." "Žádné volné místo nemáme" řekla a ukázala na dveře. Když jsem odcházela, zaslechla jsem "Ale jistě, moh byste pracovat v obchodě s..." práskla jsem dveřmi a vyšla ven. Pomocí kouzla se jim na dveřích objevil ne příliš pěkný vzkaz. Nasedla jsem na Greye a on se rozeběhl. Vypadalo to, že namá sílu letět. Jen běžel po cestě. Za námi se objevovaly oblaka prachu. Dusot kopyt se nesl okolo nás. Vjížděli jsme do lesa. všude bylo záhadné ticho. Nikde nikdo. Žádné zvíře, žádný vítr. Naprosté ticho a pusto. Za sebou jsem něco uslyšela. Zatáhla jsem za uzdu a Grey brzy zastavil. Opatrně jsem se koukla za sebe ale, ať jsem koukala, jak jsem koukala nikde nikdo. Otočila jsem hlavu...Přede mnou stála...stály...
"Já..." "Vrať nám co nám patří" "Já..." "Vrať nám zlaté oko" řekls žena, stojící nejblíž u mě. "Ale já..." "Máš vě věci co nám patří a vrať nám je" došlo mi, že bude chtít medailon. Ne... "Nic vám nepatří." Z lesa přicházely další a další a naproti mě, ze zatáčky vyjel černý jednorožec. Na něm byla postava, jako jediná v šedém hábitu. Žena naproti mě, na mě koukla jedovatým pohledem. Její oči, náhle zmodraly...
Hlava mě strašně rozbolela, pokoušela jsem se zavřít oči, ale ěco mě nutilo stále se na ní dívat. "Vlastě chceme tři věci" řekla a mezi ostatními se rozhostilo ticho. "Jak to?" vykřikla jedna. "Zlaté oko, a budeme mít všechny. Medailon, díky kterému můžeme konečně ovládnout celý margon a ji, protože ji hledáme už dlouho..." Jakoby všechny pochopily, jen já byla myšlením někde jinde. Koukala na mě upřeně už dlouho. Jako bych ztrácela sílu. Jakobych teď ani nemyslela já. Já jsem spadla na zem...Ucítila jsem ještě ránu. Musela mě odmrštit daleko...a potom...
***
Otevřela jsem oči. Nade mnou stála nějaká jiná žena. Oči ji také svítily. Ale já nic necítila. Že by to byl sen...Přešla ke mě. "Ukážeš nám podzemí. Potom tě možná pustíme" "Cože?" řekla jsem, ale jako bych ani neslyšela svůj hlas. "Dnes jedeme do Margonu. Řekni zda k tomu něco potřebuješ" řekla chladným hlasem...a ne..co bych potřebovala. Proboha, vždyť ani nevím kde to je. Ale v Margonu, je vše chráněné, když řeknu, že mě chtějí unést... "Připrav se" řekla a chytla mě za předloktí. Rychlým škubnutím mě zvedla a strčila do mě. "Tam." Zavřela mě do pokoje bez oken, jen s malou svíčkou. Na zemi ležel černý hábit. Oblékla jsem si ho. Vedle byl bílý pudr. Namalovala jsem si tvář a chtěla jsem se vidět. Vzala jsem do ruky svíčku a koukla se do zrcadla. "Bože!" křikla jsem. Dveře se rozrazily. "Něco se děje?" "Ne" řekla jsem a znovu se podívala do zrcadla. Mé oči přímo zářily. Nikdo nemůže poznat že k nim nepatřím. Vypadala jsem úplně jinak. Žádná kouzla na to nezabírala. Nemám medailon, který mi dal otec k ochraně margonu a místo toho tam přivedu nepřátelé. Zlaté oko mi mělo ukázat pravu a já to ani nezkusila. A teď vypadám jako mrtvola se svítícíma očima a patřím k někomu, koho ani neznám...Kde vůbec jsem?...

Adopce?

11. února 2009 v 7:53 | Cass . . . |  Cassandra z Nayry
A máme za sebou další týden. Týden mlčení. Nikdo se mnou o tom nechtěl mluvit. Ani o odjezdu ani o adopci. Nechápala jem to. I když na druhou stranu jsem se s tím už docela smířila, jen . . . jsem to nečekala. Možná to bude fajn. Mít svou rodinu. Já nevím, dosud jsem za svou rodinu považovala elfí lid na Teriastu, ale . . . i já musím nakonec přiznat, že mezi ně nepatřím. Nejsem ani elf, vždyť se nemůžu divit, že mě nepřijali mezi sebe úplně. Ne, ne . . .
Co to plácám? Vždyť jsem tam měla všechno, přátele, i rodinu, všechno, o čem bych si mohla myslet, že jsem to navždy ztratila. Je to nesmysl, jak jsem si mohla jen na chvilku myslet, že by mě chtěli takhle zavrhnout? Vždyť je to nefér, to je jako bych je zavrhovala já sama. Ne, to nemůžu udělat. K tomu všemu mají určitě důvod. Oni vlastně jen nechtějí, abych tu byla sama, nic jiného . . .
Stejně je to zvláštní, všechno tak najednou ztratit. Nevím, jestli se přes to dokážu přenést, nevím . . .
Ale ano, dokážu to, už jenom kvůli nim.
A jejich den odjezdu se blíží . . . čím dál víc. To bude mnohem horší. Jak dlouho je asi neuvidím? Rozbrečela jsem se.

Do pokoje mlčky vešla Elodith. Mlčela, když mi pomáhala vstát, mlčela, když mi pomáhala se obléci. Mlčela, i když mě doprovázela do jídelny. Pomalu jsme šli chodbou (-mlčky, jak jinak). V jídelně skoro nikdo nebyl. Takže ticho pokračovalo. I když, ne tak úplně. Jakmile jsem dojedla, Elodith se ke mě nahnula: "Cass, . . . já už s tebou musím mluvit. Já-"
"To je v pořádku, vážně," utla jsem jí. "Chápu to. Už víte, komu mě svěříte?"
"Ne, ještě ne, " odpověděla mi trochu zaskočeně. "Stále se ještě rozhoduje, ale nikdo nechce udělat rozhodnutí bez tebe." Chytila mě za ruku. "Nechceme abys byla nešťastná."
Letmo jsem se na ni usmála.
"Mezi kým?"
"Irimë Nyss Andúlinë a Isabelle Jacque. Znáš je?"
"Jen trochu, od vidění."
"Kdy chcete odjet?"
"Odjíždíme po svatbě."
"Čí?"
"Isabelle. Chce, aby jsi šla za drůžičku. Alespoň se s ní blíže seznamíš. Měla by tam být i Irimë, pokud vím."
"A kdy to je?"
"Pozítří."
Trhla jsem sebou. "Tak brzy?"
Elodith jen mlčky přikývla.
Bylo to zvláštní, vědět, že všichni mí blízcí budou už za dva dny pryč . . . Úplně všichni.

Objevení rodiny?

11. února 2009 v 7:23 Isabelle Jacque(Antoinette)

…běžela jsem dolů do žaláře. Malé Niegry nebyly tak malé jak se zdají a hlasivky mají také vyvinuté. Malé koťátko se choulilo v rohu. Vytáhla jsem ho z místnůstky ohraničené klecí a pustila na zem. Po chvilce se rozběhlo a už bylo venku. Běžela jsem za ní. Mrštně se protáhla bránou a běžela dál, kde jsem uviděla postavu.


Kočka přiběhla k dámě v modrých šatech, která zvonila na stříbrný zvonek. "Dobrý den. To je vaše kočka?" "Ano"řekla bezduše a mávala zvonkem, ale slyšet nic nebylo. Kočka se lísala okolo ní. "Tak to se omlouvám, já jen…" "To nic." "Co je to za…" "Zvonek? No, slyší ho jen kočky a specielně tenhle druh." "Aha…" "Heleď, nebudu se dál přetvařovat. Když si měla jet po tý silnici, dala sem tam to kotě, věděla jsem že si ho vezmeš. Díky němu jsem tě našla bez toho abych se ptala." Dořekla a já sice naštvaná, ale zvědavá se zeptala "Proč?" zahuhňala jsem a potlačovala vztek. "Vím, že mi nemusíš věřit, ale starám se o jistou ženu. A ona se každý den trápí. A já chci aby to skončilo. Vím, že ti určitě hodně lidí něco napovídalo, ale zkus mi aspoň na chvíli věřit." Dořekla a chytla mě pevně za zápěstí. Šla rychle směrem k malému lesíku. "Ale kam mě to…" "Pssst"přerušila mě a dala mi ruku na ústa. Drtila mě zápěstí, nemohla jsem mluvit a téměř ani dýchat, když měla prsty těsně pod mým nosem. "Támhle" začala "po té cestě pojede tmavý kočár. Vystoupí z něj dáma v zelených šatech. Jediné co máš udělat je jít a říct ji svoje jméno. Samozřejmě svoje pravé původní jméno" "Ale proč to mám…" "Buď už ticho, není nejlepší, když je vždy po tvém a rozmýšlení jen zdržuje" řekla a já se chtěla jsen zamyslet, ale spatřila jsem na cestě kočár. Tmavý kočár, ze kterého vystoupila žena. Nejspíš si jela něco hodně důležitého vyřídit. No dobrá, řekla jsem si a vydala se svižným krokem ke vzdalujícímu se obrysu jisté ženy. Pořád jsem měla vztek na tu drzou holku. Ale cítila jsem, že to mám udělat. Rozeběhla jsem se a už jsem byla pár metrů za ženou. Okolo ní bylo několik mužů, nejspíš ochránci. "Promiňte" řekla jsem a čekala jsem, že se žena otočí. Místo toho se otočil jeden z ochránců a stoupl si abych na ni vůbec neviděla. Fajn. Přdeběhla jsem celou skupinku a křikla jsem "Já vás neznám a nevím proč tohle dělám, ale jsem Bresina Regy a vy byste to nejspíš měla vědět" řekla jsem a kouknula poprvé na ni. Celou dobu měla hlavu sklopenou, ale teď ji zvedla a oči se jí třpytily. Nevím zda štěstím, světlem nebo slzami. Roztáhla ruce, jako gesto, aby jí ochránci nechali průchod a přišla ke mně blíž. "Věř mi, takových už bylo hodně. Už ani nečekám, že ji někdy poznám, ale těch co se pokoušely vydávat za mou dceru bylo opravdu spousty. Každý v tom hledá peníze. A pravda oproti penězům nemá vůbec šanci" řekla napůl smutně a napůl naštvaně. "Já nevím o čem mluvíte. Jsem Bresina Regy. Co jsem provedla, když jsem řekla svoje jméno. Kdybi mi to neřekla, nejdu za vámi. Sice jsem se přejmenovala. Jsem Antoinette Jacque, ale v srdci jsem pořád Bresina Regy." Dořekla jsem a ona na mě jen nedůvěřivě koukla. "Jsem Regy. Někdo mi řekl, že mám nějakou rodinu, a byli to cizí lidé. Můj otec mě přišel navštívit, aby mi dal medailon a zničil mi tím život. A já všchny ty ulhané lidi nechala odejít. Ale vás ne. Řekněte mi co mám s vámi spolčného." Řekla jsem a ochránci už se cpali před ženu, ale ta j odšla a přistoupila blíž. "Promiň" řekla a já nechápala proč, ale po chvíli bylo vše jasné. Ohnula se a roztrhla moji sukni od spoda. Vznikl vlký rozparek. Roztrhla i spodní kalhoty na pravé noze. Bez jakékoli jemnosti mi sundala botu. Sledovala jizvu, kterou mám na kotníku. Mám ji tam už od dětství, ale nikdy jsm ji nestudovala. "Víš co to znamená?" konečně ke mně normálně promluvila. "Ne, to tam mám už od dětství. Co?" "Znamená to: Najít jehlu v kupce sena je těžké, ale ne nemožné" řekla a já kupodivu stále nechápala. "Nevím jestli je to trik nebo ne. Své jediné dceři jsem tohle udělala na pravé noze. Znamená to, že jsem ji chtěla najít" "Takže já…?" "Ach…" klesla hlasem. Uviděla jsem její ukazováček na pravé ruce. Měla tam velmi dlouhý nehet. Zjevně s ním kouzlila. "Pamatuji si jednu věc z dětství!" křikla jsem na ni. "To mi žádný lhář nevymluvil!" řekla jsem ještě. "Sil - kon - thein!" křikla jsem a přede mnou se zjevil malý obláček, kde byly dva obrázky. Trochu se měnily a dávaly dohromady pohádku. Něco v ní hrklo. Jako by pochopila. I mě došlo, že to můžr být moje matka, ale bylo to nějak náhlé. Posadila se do trávy a já šla za ní. "Asi mi nezbývá než ti věřit." Řekla a pousmála se.


(Vym.disk - obrázky - dívky neroztříděné - nová složka- d1ce8078af94b209)
Ani jedna se neodvážila k emotivnímu shledání. Spatřila jsem přicházející osobu. Byla to ona. "Madam, promiňte…" řekla a žena, jenž je údajně mou matkou jen zakroutila hlavou. "To ty?" zeptala se jí. A ona dělala jako by o ničem nevěděla. "Je mi opravdu líto. Ale mám něco ve městě. Je to opravdu nutné."řekla. "Jistě. Jestli můžete, přijďte v Neděli." řekla jsem a ona přikývla. "Přijdeme v půl druhé" řekla takovým správným chladným hlasem. Nenechala se emocemi rozptýlit. Dál byla taková jako předtím. Samé ano, dobrá, tak tedy, pohledy shora. A koukla na mě a na tu vteřinku, to nebyla dáma, ale matka. Milující matka. Byla na tu vteřinečku šťastná. "Zatím" řekla jsem a ona jen přikývla hlavou. Šťastně jsem poskočila a běžela směrem k domovu. Ignorovala jsem všechno. Jen co jsem přišla domů, sundala jsem si šaty. Nezašívala jsem je. Zkrátila jsem je a udělala jsem jim rozparek. Vzala jsem si je a šla do haly. Andrew seděl u stolku a nevypadal moc nadšeně. "Co se dějě?" "Myslím si, že bohatí lidé se musí sžírat nudou" řekl a já chápala na co naráží. Bylo vždycky o co se starat, co uklízet, co opravovat, pracovat. "Víš, že takhle se mnohem míň vídáme s přáteli?" řekl a měl pravdu, ale oni nás od té doby neberou jako přátelé. Akorát po nás chtějí peníze. "Chováme se čím dál tím víc jako snobové. Oni…jíme způsobně a chodíme akorát na plesy a ne na normální zábavu." Tím posledním mě teda naštval. Ale… Vylezla jsem na stůl. Samozřejmě v těch krátkých šatech. Ve špinavých upatlaných botech jsem pomalu pošlapávala bílý ubrus. Podpadky hezky klapaly po stole. Šla jsem přímo. Měla jsem před sebou dort. Nahnula jsem se, nabrala jsem hrst té máslové hroudy a nějak to do sebe dostala. "Zapomeň taky na snoby" řekla jsem. Takhle jsem pokračovala ještě chvíli. Když jsem došla pro lahve s vínem a likéry, na skleničky nikdo nehleděl…a taky nikdo nehleděl na množství…alespoň já ne….Třísk…spadla jsem ze stolu…"Eh???" křikla jsem když jsem otevřela oči. Ležela jsem na podlaze v ložnici a na sobě jsem měla černé dlouhé šaty, které byly polité červeným vínem a hodně roztrhané. Poslední co si pamatuju je, že jsem spadla z postele. Vyšla jsem ven a potkala Andrewa. "Dobře uznávám, nejsme snobové…" řekl úplně bledý a něco mi napovídalo, abych nestála moc blízko něj…

Když jsem se vracela do svého pokoje, procházela jsem prázdnou místností....napadla mě děsivá myšlenka...

A kupodivu...nenapíšu jaká...

Rodina

10. února 2009 v 12:40 | Cass . . . |  Cassandra z Nayry

Přestala jsem vnímat dění na chodbě. Koneckonců, je to jejich věc. Já jsem jim řekla všechno, co můžu. Už proto nemůžu udělat víc. Vzala jsem si medailon zpět do ruky. Přemýšlela jsem nad tím, co říkala Královna. Prohlédla jsem si znovu pozorně znaky na něm, ale nic mi neříkaly. Ostatně jako předtím. Nayra . . . co to může znamenat? Nějaké místo, město, nebo snad země? A co Královna myslela tím, že mě schovali dobře. Kdo oni? A vůbec. Našli mě v lese. Pohozenou. Asi jsem bloudila několik dní. Nevím, je to už dávno. Prý jsem tam byla v bezpečí. Teď už asi těžko. Syenni už ví o Indestu i o Teriastu, i když záleží na tom, kolik toho ví. Snad jen ty názvy. Na druhou stranu, kdyby věděli, kde leží, už bych byla zpět u nich, podle toho jak jsem pro ně cenná. Ale i tak . . . jsme tady vůbec v bezpečí?
Do mého pokoje vešla Elodith. Mlčky. Jen se na mě usmála. Pokusila jsem se medailon otevřít, ale marně.
"Poslední dobou tě s ním vidím často." Sedla si na židli a pokračovala. "Bylo to to jediné, co jsi měla u sebe. Tenkrát. Ležela jsi tam a svírala jsi ho v ruce. Tak pevně. Prvních pár dnů jsi nedělala nic jiného než teď. Seděla jsi a hrála jsi si s ním."
"Říkala mi Cassandro z Nayry."
"Královna?"
Přikývla jsem.
"Prý se podle něj dozvěděli mnoho věcí. Podle těch znaků. Vědí toho o mě mnohem víc a já přitom ten medailon ani nedokážu otevřít."
"Dlouho jsme si lámali hlavu odkud jsi. Dlouho," odmlčela se. "Víš, budeme muset odjet, neměli bychom tu zůstávat déle, než je nutné. Teď když Syenni vědí o Teriastu, kdo ví, co se může stát. Ale hlavně se nesmí dozvědět o Indestu. Proto musíme pryč."
Zarazila jsem se. "Za jak dlouho musíte odjet?"
"Odjedeme hned jak se uzdravíš."
"Aha."
"Cass, pochop to, my-"
"Já to chápu."
"Musí se o tebe někdo postarat."
"Jak to myslíš?"
"Nabýdli jsme tě k adopci."
"Cože?!" vyhrkla jsem a prudce se napřímila. Tím pádem se mi zatočila hlava, takže jsem opět spadla.
"Cass, uklidni se, zastavím se za tebou později. Měla bys odpočívat. Dneska toho na tebe bylo jistě moc."
"Ale-"
"Přijdu později," utla mě, "Přemýšlej o tom." Odešla.

Nechápala jsem to. Proč? Chápu, že musí odjet, ale tohle ne. Je mi jasné, že se tu nemůžou dlouho zdržet, teď, když Syenni vědí, kde leží Teriast, stačí, aby jen sledovali někoho z nás a dostanou se i sem. Na Indest. A to bych si nikdy neodpustila. Nikdy. Ale proč adopce! Vždyť na to nemají právo! To oni jsou moje rodina. Copak to nechápou? Nemůžou mě přeci jen tak někomu "dát". Ne. Ne! Když jsem se poprvé probudila v Teriastu, bylo to pro mě moc těžké. Všechno bylo tak . . . cizí. Elodith, kterou jsem uviděla jako první. Cireon, který se mi snažil všechno vysvětlit. Všichni, . . . všechno. Na svou rodinu jsem si nepamatovala. Připomínal mi je jen ten medailon, který, jak jsem doufala, mám od svých rodičů. Toho jsem se držela. Celou tu dobu. Do očí mi vhrkly slzy. Tak jako tenkrát . . .

"Výslech" - druhá část

10. února 2009 v 11:22 | Cass . . . |  Cassandra z Nayry
Mezitím, co můj medailonek mezi nimi koloval, jsem pokračovala: "Poté mě Syenni odvedli jinam, do místnosti, kde bylo i několik dalších dívek, ale ony jim slouží, je to pro ně čest. Převlékly mě do roucha Syennů a když přede mě postavily zrcadlo, můžu říct, že jsem se vyděsila. Vypadala jsem téměř stejně jako oni . . . stejně, až na oči, ty jediné ještě dokazovaly, že mezi ně nepatřím. Poté vtrhli do místnosti ti dva a odvedli mě zpět před Královnu. Ta mě uzamkla v místnosti, kde jsem měla zůstat do konce mé přeměny . . . a ta byla už blízko. Asi týden poté za mnou přišla Královna znovu a vyvedla mě před bránu pevnosti. Nevím jak se mi to podařilo, ale věděla jsem, že se musím nějak dostat pryč. Vytrhla jsem se jí a utekla jsem směrem k lesu, nechápu jak jsem mohla utéci jí a Syennským strážím stojícím u brány, ale povedlo se. Královna se mě samozřejmě pokusila svou "mocí" zastavit, takže poslední, co si vybavuji je to, že jsem se zhroutila do trávy. Pak se mi všechno ztrácí.... nevím, co se se mnou dělo. Na další věc kterou si vzpomínám je to, když jsem klečela v lese na trávě, před vámi." Dokončila jsem a ukázala na lady Margaretu. "A co bylo dál, to už víte."
Nastalo ticho....
...překvapivě.
Cireon i obě princezny se zvedli, obdařili mě úsměvem a řekli něco na způsob, že už musí jít a vyšli z pokoje . . .
Ale poodešli jen několik kroků.... slyšela jsem jak se po chodbě rozléhá jejich diskuze o tom, co jsem jim řekla.... nic kloudného jsem ale neslyšela... jen útržky.
Povzdechla jsem si . . .
Škoda, že si toho nepamatuji víc.

Nákup

10. února 2009 v 7:44 Isabelle Jacque(Antoinette)
"Ahoj" řekla jsem, když jsem odcházela z domu kde jistá osoba měla ještě půlnoc. Vyšla jsem ven před bránu a zavřela za sebou. Nasedla jsem na pegase, jelikož Niegry jsou zatím malé. Nejdřív jsem se chtěla stavit u mě doma. Měla jsem pocit, že se to akorát čím dál tím víc rozpadá. Okn byla vymlácená, veře byly napůl shnilé a dům byl stále křivější. Už jsem se nechtěla koukat na můj milovaný rozpadající se dům. Znovu jsem nasedla a jela do Rilistu. Jela jsem po dlouhé cestě. Rozhodla jsem se, že něco nakoupím do pokoje pro Cassy. Když se jí to nebude líbit tak se něco upraví. No...zamyslela jsem se, když jsem spatřila nco za okrajem silnice. Zaujalo mě to. Proto jsem se vrátila a šla k … tomu. Z vysoké trávy jsem vytáhla koťátko. Já mám ráda koťátka, pokud to ovšem nejsou koťata s klofáky jako je tohle. Jeho špičáky byly dlouhé a ostré. Byl opravdu tmaě černý. No co...řekla jsem si. Vzala jsem koťátko do ruky. Vůbec se nebránilo a proto jsem mu dala najíst. Posadila jsem ho do klína a jela dál do Rilistu. Vybrala jsem si obchod s dřevěným nábytkem. Já jako každý nedůvěřivý páníček jsem uvázala dravou kočičku na provaz. Vešla jsem dovnitř. "A, dobrý den paní Jacque" řekl obchodník, kterého už dobře znám . Vybírali jsme tady nábytek do mého domu. "Hledám nějakou dřevěnou vyřezávanou postel. Měla by být z nějakého tmavšího dřeva. Obchodník mi ukázal pár postelí. Vybrala jsem jadnu, která na sobě měla všelijaké ornamenty. V dalším obchodě jsem vybrala deky. Vzala jsem různé barvy. Koupila jsem taky jedny čenobílé šaty, její velikosti. Všechno bude zítra na svém místě, alespoň to obchodníci tvrdí. Docela v klidu jsem dojela domů. Koťátko jsem dala dolů do bývalého vězení vedle Nieger. Vrátila jsem se nahoru. Pokoj jsem trochu vyzdobila a a přidala svoji truhlu na šaty, kam si může dávat oblečení. No co..kdyžtak to bude pokoj pro hosty...vzdychla jsem smutně. Do pokoje přišel Arets se zlatou klecí s mřížkami blizoučko u sebe. Uvnitř, v luxusním bydlení se skrývala malá šedá myška. Položil klec na stůl a koukl se na mě. "Určitě se jí bude líbit" usmála jsem se na Andrewa s tím, že máme pořád naději. Usmála jsem se a koukla na poloprázdný pokoj, když odněkud se ozval řev...

"Výslech" - první část

9. února 2009 v 15:57 | Cass . . . |  Cassandra z Nayry
Když jsem opět procitla, do očí mě uhodily prudké paprsky slunce. Posadila jsem se a rozhlédla jsem se kolem sebe. Na stolku vedle mé postele se ve sluneční záři třpytil můj medailonek. Vzala jsem ho do rukou a prohlížela ho ze všech stran. Netrvalo dlouho a dveře se opět otevřely. Stála v nich Elodith a v rukou držela nějaký podnos.
"Nečekala jsem, že už budeš vzhůru," obdařila mě úsměvem a položila podnos na stůl. "Přinesla jsem ti něco k jídlu."
"Díky."
"Je moc hezký."
"Cože, jo . . . aha," medailonek jsem položila zpět na stůl a začala jsem jíst.
"Stýská se ti po rodičích?"
"Já ani nevím. Nepamatuji si na ně." Zaskočila mě, na tohle se mě nikdy neptala . . .
Jakmile jsem dojedla, sklidila zase vše zpět a zvedla se k odchodu. Ve dveřích se na okamžik zastavila.
"Drž se, Cass." Tentokrát už vyšla ze dveří a místo ní se tam objevil Cireon.
"Jak ti je?"
"Už líp."
"Myslíš, že můžeš vstát?"
"Ne, myslím, že ne."
"To nevadí."
Do místnosti vešla lady Margareta a za ní i lady Asmar. Prohodily několik slov se Cireonem, který se mě nakonec zeptal:
"Můžeme začít?"
"Jistě," odpověděla jsem a pokračovala, " jak už určitě víte, než začal slavnostní pochod Twismë, na zahájení slavnosti, vtrhla na nádvoří skupina Nyrwergů. Vyvolali poprask a odvlekli mě pryč. Museli mě něčím omráčit, protože dál si nic nepamatuji."
"Proč tě Syenni neunesli sami?"
"Prozradili by se dřív, než chtěli."
"Ale jak se jim podařilo k tomu Nyrwergy přimět?"
"Svou myslí. Muselo se jich shromáždit velké množství. Nevím přesně, jak to dělají, ale stejně tak ovládali i mě."
"Ale jak ses o tom dozvěděla, vždyť se to stalo dříve než tě unesli," ptali se mě na střídačku.
"Když mě učili, měla jsem jakoby přístup do části jejich mysli."
"Takže nějaká forma telepatie?"
"Dalo by se to tak říci, dosr se to tomu podobá, ale ne tak úplně. Oni vám nedokážou číst myšlenky, to dokážou jen s pomocí nějakého přístroje. Jen dokáží manipulovat vaší myslí tak, aby dosáhli svého cíle. Neumím to blíž vysvětlit.
Poprvé jsem se probrala v nevelké kamenné místnosti. Bylo tam kulaté zrcadlo a pod ním vysela věc, podobná kostěné dýce, nebo něčemu takovému. Vzala jsem si ji, ale po chvilce mě nějaký Nyrwerg odvedl pryč. Co se se mnou dělo pak si nepamatuji, ale vím že už jsem v té době měla na rukou vyryté ty symboly."
"Víš, co znamenají."
"Nevzpomínám si. Vzbudila jsem se ve stejné místnosto, vedle mě ležel na zemi ten zvláštní předmět. Začala jsem tu místnost prohledávat, ale nikde jsem nemohla najít jakýkoli východ, nebo alespoň něco. Nakonec jsem se rozhodla použít nějaké kouzlo, bylo to mám dojem "přivolání", chtěla jsem vám po zvonilce poslat zprávu, ale nemohla jsem, byla tam nějaká bariéra, přes kterou jsem nedokázala proniknout. V ten moment se v místnosti objevila jedna Syennka, očividně ji to potěšilo, prý jsem splnila jejich očekávání, i když nevím jaké. Tohleto mi řekla v syennštině a když zjistila, že jí nerozumím, použila onen zvláštní předmět a pomocí mých myšlenek se naučila nesortsky. Promlouvala se mnou, ale nic kloudného neřekla, kromě toho, že Syenni se považují za nadřazenou rasu, nevzpomínám si proč. Taky mě považovali za zajímavější než ostatní "podřazené", jak je nazývala - elfy, lidi a vůbec snad všechny. Prý jsem pro ně až moc zajímavá, moc cenná, než abych byla podřazenou. Nechápu, co tím chtěla říct. Dále si vzpomínám jen na útržky. Vím jen, že mě připravovali na přeměnu a nejspíš učili. Co? Nevzpomínám si. Určitě syennštinu, možná něco o nich . . ., nevím. Jde o to, že většinu toho, co jsem prožila mezi Syenny je pro mě zřejmě nějak uzamčeno, celé mé "syennské já". "Já" si nemůžu vzpomenout, co jsem dělala prostě ne. Proto jsem také při prvním setkání s lady Margaretou mluvila syennsky, proto jsem nevěděla, kdo jsem já, kdo je ona a kde vůbec jsem. Tohle zase nevědělo "mé syennské já", proto jsem vás tenkrát nemohla poznat. Po celou dobu u nich jsem se mermomocí chtla dostat ven, alespoň ta má část, která si pamatovala, kdo je. Čím blíže byla přeměna tím více jsem se ztrácela. Nevím, jak dlouho mě drželi v té kamenné místnosti, ale jednou přišla Syennka se slovy: "Chce tě vidět Královna." a doslova mě odvlekla pryč. Skrze nějakou tmavou chodbu jsem se dostala do velkého sálu. Odvedla mě do jeho středu, kde již stálo několik Syennů. Z hloučku vystoupila Královna, musím říct, že na jejich poměry byla neobyčejně krásná. Přistoupila ke mě a vítala mě mezi Syenny. Říkala mi Cassandro z Nayry. Nevím proč, prý to bylo kvůli znakům na mém medailonu, říkala. Prý mě hledali už dlouho," dokončila jsem a podala jsem medailonek lady Margaretě, která byla nejblíže.

. . . a dny letí dál

9. února 2009 v 14:43 | Cass . . . |  Cassandra z Nayry
Uběhlo několik dní, . . . Uběhlo už mnoho dní. Jsem už ve svém pokoji na Indestu. Podle všech prý dělám pokroky . . . Vzhledem k tomu že jsem stále upoutaná na lůžko si to nemyslím. Nadruhou stranu už vypadám trochu . . . lépe. Málokdo by poznal, že jsem se před několika týdny měla stát Syennkou . . . až do té doby než by si pozorně prohlédl mé ruce, anebo věděl, že předtím jsem měla světle hnědé vlasy . . . alespoň že kůži už nemám modrou . . .

Byla tma a já jsem ležela a zírala do stropu. Nemohla jsem se ani pohnout a co bylo ještě horší, nemohla jsem usnout. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle ležela, ale uprostřed noci se zlehka začaly otevírat dveře. Dovnitř vešel Cireon a jakmile mě spatřil rátným krokem přešel k mé posteli se slovy:
"Jak to, že ještě nespíš?"
Ani to neznělo jako výčitka, spíše jako úpěnlivá prosba.
"Kdybych to věděla, řeknu ti to," odpověděla jsem unaveně.
"Měla jsi něco říct, . . ."
"Stejně byste mě neslyšeli," ztěží jsem ze sebe vysoukala.
"Počkej, něco ti připravím," načež začal něco dělat na mém pracovním stolku.
"Zítra odpoledne se tu zastavím i s princeznami, " nadhodil.
"Aha," to bylo jediné, na co jsem se v tu chvíli zmohla Obrátil se zpět ke mě a sedl si na postel.
"Tak proto jsi přišel?"
"Ne, přišel jsem ti převázat ruce. Měla jsi se to dozvědět až zítra, ale když už jsi vzhůru . . ."
"Mám takový pocit, že už je zítra."
Usmál se a podal mi malou misku.
"Vypij to," řekl a já poslechla. Netrvalo dlouho a já jsem konečně usnula.

Zpátky doma . . .

9. února 2009 v 14:19 | Cassandra z Nayry |  Cassandra z Nayry
Otevřela jsem oči. nade mnou se skláněla nějaká postava, ale viděla jsem rozmazaně, a tak mi chvilku trvalo, než jsem zjistila, kdo to je.
"Takže ty jsi to překvapení . . . Cireone!" zašeptala jsem a natáhla jsem k němu ruku. Uchopil mě za ni a jen dodal:
"Vítej zpátky, Cassandro."
Zaplavil mě pocit štěstí, byla jsem zpátky! Na Indestu . . .
Cireon mě pohladil po vlasech a pokračoval:
"Byla jsi mimo mnoho dní, už jsme se o tebe začínali bát."
"Mimo?"
Cireon mlčel. A já vlstně ani nechci vědět, co se se mnou dělo.
"Jak dlouho?"
"Přes dva týdny."
Povzdechla jsem si. Dva týdny, to je dost dlouho.
"Jak se cítíš?"
"Jsem unavená . . ."
"Tak odpočívej, já se za tebou ještě zastavím."
"Cireone?"
"Ano?"
"Bojím se."