Prosinec 2008

Svatba

21. prosince 2008 v 18:03 Isabelle Jacque(Antoinette)

Zatim to všichni budou psát do komentářů...a pak z toho udělám článek...Tak vás tu vítám...
"Slečno?" "Ano?" "Mám vyfotit nevěstu" řekkl. Šla jsem za ním. Nějaká kosmetička mi udělala něco s vlasy a ...
já...a Andrew

Ráno

20. prosince 2008 v 16:28 Isabelle Jacque(Antoinette)
Můj bože, můj bože, můj bože...vyběhla jsem dolů do kuchyně. Ještě nemám šaty...a zítra a nemám...a...Vzala jsem si kabát, kabelku a vyběhla ven. Brzy jsem dorazila do města. Zastavila jsem se v jednom obchodě s šaty. Našla jsem šaty pro Cassy, která bude mou družičkou, tytéž bude mít Asma. Vypadaly asi takto...
...jelikož svatba bude venku - nejdřív před zámkem a pak teprv uvnitř. Takže družičky budou mít zelené šaty. Potom jsem hledala vhodné šaty pro sebe. Našla jsem jedny které mi byly a líbily se mi. Zkusila jsem je...
Koupila jsem je. Po tom, co jsem zaplatila za šaty na jedno použití, zaběhla jsem vedle do kadeřnictví. Nechala jsem si obarvit vlasy. Byly úplně jiné. Já blonďatá jsem vypadala divně, ale vypadalo to lépe než normálně. Potom jsem se ujistila, že tam bude svatební dort, jídlo, v podobě
různých salátů, mořských plodů, těstovin a malých řízečků. Potom jsem zašla za lidmi, co mají hrát na svatbě, dala jsem jim názvy písní, co hrát a odešla. Zkontrolovala jsem zda je vyzdobeno uvnitř i venku, a bylo. Něco jsem upravila a chvíli jen šťastně nečinně stála a koukala. Doufám že přijdou všichni. Oficiálně začne svatba v 18:00. Po všem zařizování jsem se vrátila domů. Andrew už spal. Zamkla jsem se v pokoji pro hosty a šaty pověsila do skřině. Vytahla jsem modrý náhrdelník, starou rukavičku, ale bohužel jen jednu, nový závoj a půjčený bílý skřipec. Nachystala jsem si to na stůl a usnula na zemi. Zítra je ten velký den....už zítra...

Ráno po plesu

15. prosince 2008 v 21:17 | Tea z Hedery |  Tea z Hedery
Co se děje po plese. Vždycky to je stejné...teda spíš skoro stejné. Jako tradičně, po každém plese jsem se probudila když už slunce bylo hodně vysoko, sedla jsem si před svoje zrcadlo a viděla jsem rozmazané líčení a pocuchaný účes.

Zlaté oko...návrat...dopisy...

15. prosince 2008 v 21:06 Isabelle Jacque(Antoinette)
"Sluneční svit" řekla jsem si. Říkalo se tomu "Zlaté oko". Už jsem si vzpomněla i jeho vlastnosti. Slunce pronikne tam, kam lidské oko nevidí. A totéž platí o zlatém oku. Jenže zacházet s ním neumím, kdyby ano, mohla bych vědět všechno. Odpovědět si na všechny otázky. Už jsem se uklidnila a odešla s dalším medailonem. Vrátila jsem se k Andrewovi. Otevřela jsem dveře. "Promiň mi…" začal "…proč se usmíváš?" zeptal se. "Miluju tě" řekla jsem a opravdu se usmívala. "Každý dělá chyby…" začala jsem pomalu "…a žádná ale nikdy nebude tak velká, aby se nepodařila, a i kdyby…tahle to rozhodně nebyla" dořekla jsem a usmála se. "Ty jsi věděla kam jedeme, viď?" "Sice jsem blázen na to někam odjet a nikomu neříct kam, ale jsem na to moc perfekcionalistická" "Tak tady máš poštu" řekl, ušklíbl se a podal mi svazek obálek. Začala jsem je pomalu otevírat. Milá Antoinette… …je mi líto, že jsme vás neinformovali dříve, práce - roznášení pošty jsme museli udat, proto vám s omluvou nabízíme výpomoc ve škole… Milá Antoinette… …Cassandra se vrátila… Milá Antoinette… …strava pro vaše zvířata je v domě… Milá Antoinette… …objasňuje se vražda Areste… Milá Antoinette… …V Indestu je nabídka adopce 11.leté Cassandry Williams… Trhala jsem obálky a luštila písma. Zaujal mě předposlední dopis. Na druhou stranu, k čemu mi to pomůže,…Andrew, který mi četl přes rameno…"Hmmm…zajímavé…" hrklo ve mně…"Já vím" "Nevíš o tom nic víc?" zeptal se a já udiveně přemýšlela…"Ne?" řekla jsem tázavě, jelikož jsem nechápala smysl konverzace. "Půjč mi to, přečtu si to celé" řekl a ve mně hrklo, ale místo očekávaného dopisu, vytrhl informační dopis o adopci. "Cože?" řekla jsem tiše ale i přesto to zaslechl. "No, sice jsme se o tom nikdy nebavili, ale …Cassandra je součást Barsonu a…" "Není to divné…a vůbec…" "Je to …je to dívka co nemá rodiče a domov, a my můžeme být rodiče,…můžeme ji poskytnout domov, a je přeci jedno jestli budeme mít dítě vlastní nebo ne" "Já…přemýšlím…a nevidím důvod proč nesouhlasit." "Víš, jsme tu už celkem dlouho a budu muset dochystat svatbu…a tohle" dořekla jsem a Andrew jen kývl hlavou. "Víš…vadilo by ti kdybych se teleportovala?" "Ne, já se ještě někde stavím…mohl bych tu sehnat nějaké věci na svatbu…nemám oblečení, pozvánky…a prstýnky" "Dobrá, uvidíme se doma?" "Jo…dobře" "Máš klíče?" zeptala jsem se. "Jasně" řekl a já se otočila se. Pomalu jsem zmizela…puf…Jako první jsem šla za Nicolaiem. "Nicolai! Jsi tu?" křičela jsem už z dálky. "Is…Bres…Antoinette…co potřebuješ?" ptal se rozespalým hlasem. "Mám …" začla jsem…"…zleté oko" řekla jsem tiše. "Ale…" "Já vím…má ho jen 46lidí…a já teď patřím mezi ně" "To není možné" "Umíš s tím? Nauč mě to" "Ne..to já" "Já vím že to umíš, jen mi to nechceš říct" "Naučím tě to…ne teď a ne tady…" "Ale ano…tady…večer" řekla jsem a vyšla ze dveří i se svým pokladem…Na teleportaci jsem měla málo síly, tak jsem jela na Nicolaiovi koni. Dojela jsem na Indest. "Dobrý den" řekla jsem, když jsem vešla dveřmi na úřad. "Přišel mi dopis o adopci" začala jsem a na pokyn nějaké ženy jsem si sedla. "Měli bychom zájem. "Můj muž…tedy budoucí muž…se bohužel nemohl dostavit." "Tady máte formulář" řekla chladně a dala mi papír. Vyplnila jsem důležitá data a dala formulář na stolek. "Já už půjdu. Děkuji, Nashledanou" ani se mi nedostalo odpovědi a tak jsem odešla. Dojela jsem na koni k Nicolaiovi. Potom jsem se teleportovala domů. Doma na mě čekal Andrew a já jsem vešla do obývacího pokoje. "Stavila jsem se na úřadě." "Opravdu?" "No…jsem unavená…půjdu si lehnout…" "Eh…" "Ozvou se nám" řekla jsem a šla nahoru. "Opravdu to chceš?" zeptal se najednou Andrew. "Jistěže" řekla jsem. Tím jsem si byla jistá.

Návrat

15. prosince 2008 v 17:31 | Cassandra z Nayry |  Cassandra z Nayry
"Svému strachu bychom se měli postavit."
"Stejně bude lepší, když se budeš držet u mě."
V té chvíli bych dala krk za to, že vím, jak u víl vypadá výraz "ještě chvíli se ta holka bude ptát a začne mi lézt krkem", a tak jsem raději byla zticha. Jak vidím je to asi čím dál horší, ale v této chvíli jsem měla strach z něčeho jiného . . .
Lesem jsme šli opatrněji, a také trochu pomaleji. Po několika hodinách už jsme dohlédli na jeho kraj. V lese bylo příjemně, ale když jsme vyšli ven, doslova do nás uhodilo nelítostně pražící slunce. Zamotala se mi hlava, ale Andrew mě včas zachytil. Už trochu pookřál, dokonce se na mě i usmál. Asi je to tím jejich dopoledním rozhovorem, viděla jsem jak spolu mluví. Z toho jejich rozhovoru jsem pochytila jen "vždyť je to ještě dítě!" Tohle říkají všichni dospělí. Když jsme došli k prvním domům v Barsonu, už se odevšaď ozývalo "Lady Margareta se vrací!" a tomu podobné výkřiky jásajícího davu, kterého se v ulicích města shromáždilo opravdu mnoho.
"V hradu na tebe čeká překvapení." řekla mi usmívající se lady. I Andrew se usmíval. Odtud je to na Indest, co by kamenem dohodil, stačí jen vyjít na horu Esfia a jsme tam, a tak jsem se začala nesmírně těšit a přemýšlet, co by to mohlo být.

Procházeli jsme dalšími ulicemi, zatímco slunce do nás stále pražilo víc a víc. Zato dav byl stále tišší a tišší. Lidé pak už jen udiveně zírali. Někteří z nich se začali pomalu vytrácet. Někde opodál vypísklo nějaké dítě zděšením. Všichni ztuhli. Andrew i lady se také přestali usmívat. Slyšela jsem ji, jak říká: "Oh, ne. Tohle nám ještě chybělo . . ." Ale nezastavili jsme se. Nejdříve to neúprosné slunce a teď tohle. Lidé dál zírali. Chytla jsem lady za ruku. Začala se mi zase motat hlava, a tak jsem na chvilku zavřela oči. Nelíbí se mi to, dívají se na mě jak na . . . zrůdu. . . . Šli jsme dál. Každá minuta výstupu na Esfiu trvala neuvěřitelně dlouho. Začala jsem se schovávat za lady. Nestála jsem o další . . . zírající. Hlava se mi motala čím dál víc. Zpomalila jsem. Asi to nezvládnu. Zlehka jsem pustila Margaretinu ruku a s tichým výdechem jsem se skácela na zem. Poslední, co jsem viděla, byl Andrew, když se mě pokusil zachytit . . .

Bylo, je a co bude dál?

15. prosince 2008 v 17:04 | Cassandra z Nayry |  Cassandra z Nayry
"Víte. . ." chtěla jsem začít, když v tom mě lady zarazila.
"Cassandro!" vyhrkla a obejmula mě, "moc jsme se o tebe báli," říkala, když mě hladila po vlasech. Narovnala se a přese všechny starosti a otázky, které jste jí mohli vidět v očích, se na mě usmála. Vzala mě za ruku a vytáhla mě z výklenku. Otočila jsem se na lady Margaretu, nadechla jsem se a chtěla jsem jí to vysvětlit, ale jediným pohybem ruky mě zarazila.
"Všechno má svůj čas. Řekneš nám to až na tom budeš líp. Teď bychom se v první řadě měli dostat odsud."
Nevěděla jsem, co na to říct. . .věta typu "je mi skvěle" nebyla zrovna nejlepší volbou, a tak jsem raději mlčela.
"Kdo je ten elf?" zeptala jsem se jí nakonec.
Margareta se k němu otočila a kývla na něj.
"To je Andrew," řekla mi, když se Andrew přestal opírat o skálu.
"On je z Indestu?"
"Ne, není. A navíc, už opravdu musíme jít. Nebo tu snad chceš zůstat?
Urychleně jsem zakroutila hlavou a ona se jen usmála, bzala mě za ruku a vyrazili jsme. Do západu slunce jsme urazili pořádný kus cesty a díky tomu už mě opravdu začaly bolet nohy. Zastavili jsme se a Andrew začal rozdělávat oheň. Celou cestu šel vedle nás, ale ani jednou nepromluvil. Dokonce i lady Margareta mlčela. Nemůžu jim to mít za zlé . . .
"Měla bys jít spát, zítra vyrážíme brzy. S trochou štěstí bychom už odpoledne mohli být v Barsonu."
Nezmohla jsem se na nic jiného, než na malé kývnutí. Lehla jsem se k ohni a zakrátko jsem usnula.

První, co jsem uviděla, byl krásný třpyt křídel lady margarety. V matném světle právě vycházejícího slunce vypadala nádherně (koneckonců je to přece víla xD)
"Cass, . . .Cass!" přiběhla ke mě, když si všimla, že už jsem vzhůru.
"Na, vypij to." podávala mi malou lahvičku. Byla jsem zmatená a chilku mi trvalo, než jsem se zorientovala. A navíc se mi v noci zdály dost zvláštní sny . . .
"C-co?" řekla jsem, když se mnou Margareta trochu zatřásla.
"Pij."
Znovu mi podala lahvičku.
"Udělá se ti líp."
Napila jsem se, ale i když mi to pomohlo, stejně mi nebylo zrovna dvakrát nejlíp, navzdory tomu, že pak mě i Margareta donutila něco sníst.
"Opravdu ti je už líp? Víš jsi celá pobledlá a v noci jsi ... křičela." ptala se mě už po několikáté a já jí už po několikáté odpověděla: "Opravdu." Chtěla jsem být hlavně co nejdříve pryč, naštěstí jsme už teď vážně vyrazili. Mrazilo mě v zádech kdykoli jsme se, byť jen na chvilku, zastavili. Bojím se. Moc. Syenni nás určitě nepřestali pronásledovat, to je jisté. Otřásla jsem se. A to zrovna ve chvíli, kdy jsme došli k poslední překážce, která nás dělila od Barsonu. Dřív než jsme vyrazili dál, udělali jsme si pauzu na oběd. Když jsme dojedli, dala mi lady znovu napít z lahvičky a poté mě vzala za ruku.
"Nebojím se lesa," odvětila jsem jí.
"To netvrdím, ale měla by ses bát toho, co je uvnitř."
"Zvířata, která tu žijí, by nám neublížila."
"Tahle zvířata ne," sáhla po svém meči, "ale skřeti ano."

Adventní ples v Loonley

13. prosince 2008 v 17:48 | Tea z Hedery |  Tea z Hedery
Adventní ples v Loonley je asi jediný ples, který opravdu pravidelně (každým rokem) a s nadšením navštěvuji. Není divu. Je to totiž jeden z nejdokonalejších, nejokázalejších a nejpreztižnějších plesů. Konají se na zámku v Loonley, který se jmenuje Menley Rouge.

Menley Rouge je starobylý hrad, který je známý především konáním adventích plesů. Ty se konají každou adventní neděli. Jsou to vlastně 4 plesy s přesně danou ďrahokamovou tématikou. (poznámka: Existuje vyjímka, pokud na 4. advent jsou Vánoce jsou plesy pouze 3.)

Útěk

10. prosince 2008 v 10:15 Isabelle Jacque(Antoinette)
Vstala jsem a šla k oknu. Městečko vypadalo krásně...moc krásně...ale hlavou mi stále běhalo, že Arets je mrtvý a já stále nevím co s ním je. "Co budeme dělat?" zeptal se Andrew a nalil mi do skleničky víno. "Já nevím" řekla jsem a dál koukala z okna. "Co se...eh...nic" koktal a já se zeptala "Co?" zabořil pohled do země. Koukal na mě a podal mi sklenku. Obepnula jsem prsty nožičku a cinkla do jeho skleničky. "Já vím cos myslel" "Ne nic...já jen" "Já vím, nemůžu létat, nemám křídla. Ale pomocí kouzel ano. Vždyť..." "Ale..." "...nemusím mít křídla...sám si nechtěl abych..." přerušil mě a s ledovým klidem řekl "Nazdraví" Napila jsem se sldkého vína a potom jsem spatřila jeho výraz. Vyplivla jsem víno na zem. Čichla jsem si k němu. Odtrhla jsem nos od vína a obsah jsem mu nalila do skleničky. "Vypij to nebo mi řekni co to je" křikla jsem a slyšela jsem svůj rozechvěný hlas. "Jen jsem..." "Mlč" přerušila jsem ho a nevěřícně zakroutila hlavou. Otevřela jsem dveře a vyšla na chodbu. Vyšla jsem z...ubytovny...ven.
Naposledy jsem se ohlédla a ... vešla do tmavého lesa. U stromu byl přivázaný bílý kůň, nejspíš divoký. Když jsem šla blíž začal hlasitě řehtat a vzpírat se. Křikla jsem. Na chvíli ztichl. Všimla jsem si že něco leží pod ním. Přeřízla jsem provaz a on poodešel o kus dál. Zvedla jsem to...