Listopad 2008

Maličká změna

24. listopadu 2008 v 15:20 | Cassandra z Nayry |  Cassandra z Nayry
Máme tu maličkou změnu...
Z několika důvodů (teď už je celkem jedno jaké byly) jsem se rozhodla Cassandru "pomladšit" na jedenáct let. Tak jen aby se někdo nedivil, že Cass je mladší o 3 roky... =D
Změna takového rozsahu se asi už opakovat nebude, ale kdo ví co bude s Cass dál, že ..... xD

Cassandra z Nayry

Na cestách

24. listopadu 2008 v 7:26 Isabelle Jacque(Antoinette)

Grinta běžela dál hustým lesem. Po tom, co jsme urazili dlouhou cestu, se Grintě začaly tlapky bořit do sněhu. Vločky čirého sněhu padaly i skrz hustý les. Grinta se zastavila úplně. Sníh dosáhl výšky jejího těla. Zasekla se ve sněhu a nemohla se hnout. Začla výt bolestí. Okamžitě jsem slezla a dostala odsud i Andrewa. Bořili jsme se teď oba do vysokého tuhého sněhu. Grinta byla zabořená do sněhu. Už ani nezkoušela stát. Volně ležela s tlapkami ve sněhu. Řvala. Snažila jsem se vyndat její tlapky, ale je opravdu těžká. Potom jsem zkusila odházet nějaký sníh, ale ten byl těžký, a když jsem něco odházela, napadal další. Grinta pomalu zavírala oči. Vyndala jsem z taštičky medailon a namířila jsem rukou na sníh. Okolo Grinty rozpoutala vánice. Sníh se zvedl a napadal jinam. Před námi vznikla průchodná cesta. Medailon jsem schovala zase do taštičky. Sedla jsem si k Grintě. Spatřila jsem ránu na její noze. Sáhla jsem opatrně na ránu. Grinta zařvala. Aspoň je při vědomí. Namířila jsem prst na ránu. Během chvilky se uzdravila. Rána byla pryč. Chytla jsem ji za krkem a začla ji šeptat do ucha. Samozřejmě kočičím jazykem(o tom později…). "Vrať se zpátky." Pomalu vstala. Zdála se být v pořádku. Velkými skoky mizela v dáli. Působila dojmem letu. Ale nebyl to jen dojem. Opravdu se rozletěla. Zjevně bylo něco o čem jsem nevěděla. Ale tomu se budu věnovat později. Najednou mě chytl za rameno. V obličeji měl nechápavý výraz. "Poletíme, ne?" zeptala jsem se. "V tomhle hustém lese?"zeptal se a měl pravdu. Proč mi to nemyslí? "Tak půjdeme po cestě a pak poletíme?" navrhla jsem. "Víš kam, a jak je to daleko?" zeptal se. "Ne, a o to to bude víc dobrodružné." Řekla jsem a vydala se vyčarovanou cestou. Brzy mě doběhl. Šli jsme lesem. Moc jsme nemluvili. Když se stalo něco, co mě překvapilo. A myslím, že i Andrewa. Přes cestu, kterou jsme šli, najednou přeběhlo…něco, a pak celé stádo těch…Jejich běh se spomaloval a já rozpoznala že jde o…

…nemohla jsem si vzpomenout na název, ale na konci stáda, běželo pár jedinců o něco pomaleji. Když přeběhli nejrychlejší, pomalu jsem šla vpřed. Vstoupila jsem za běžící jedince. Zbytek přede mnou se zastavil. Uslyšela jsem vřeštění, podobné vrzaní. Stoupla jsem si blíž k jednomu…tomu a podala mu z taštičky sušené maso. Odtrhl zobák. Zahledala jsem v taštičce něco jiného. Nahmatala jsem sušené květy z jabloně. Voněly krásně. Podala jsem je znovu. Tentokrát jsem to hodila na zem. Snědl to a vydal zvuk, ze kterého jsem usoudila, že chce ještě. Hodila jsem tam více jídla a připojili se i ostatní. Byli tam čtyři, kteří jedli, ostatní šli pomalu za stádem. Opatrně jsem šla blíž. Jeden utekl pryč. Jednoho jsem chytla za krkem. Nasedla jsem na něj. Nejdřív se vzpíral a snažil se mě shodit. Když zjistil, že je to marné, přestal. Obvázala jsem ho provazem a udělala si uzdu. Andrew šel ke mně. Zakroutila jsem hlavou. "Najdi si vlastního." Řekla jsem provokativně a popostrčila svého ptáčka. Budu ti říkat Gaston. Napadlo mě a koukla jsem se na Andrewa. Místo pomalého seznamování chytl nebohé zvíře za zobák a uvázal mu provaz kolem krku. Dotáhl ho až ke mně. Zvíře řvalo. "Jedeme!" křikla jsem "nebo přivolá ostatní" řekla jsem a popohnala Gastona. Rozběhl se po cestě. Na tenhle terén byl zvyklý. Andrew byl o pár metrů dál za mnou. Po dlouhé cestě stejným a stejným lesem se začalo objevovat světlo. Konec lesa…Ano. Dostali jsme se ven. Před námi bylo velké údolí. Louky, krásně zelené, řeka, která protékala údolím a dole malá vesnička. Bašton se zběsile vrhl z kopce a podle Andrewova vykřiknutí, jeho vozidlo, také nebrzdí…Doběhl až do vesnice. Chodili tu lidé. Domky byly jako z pohádky. V ulicích vonělo domácí jídlo. "Tady zůstaneme" řekl Andrew. "Pustíme ty zvířata…co kdyby byli třeba chránění…" dořekla jsem a pustila Gastona. Totéž udělal Arest. Vydali jsme se do centra. Pozorovali jsme jak lidé odjíždějí a zase přijíždějí a objevují se za obzorem. Najednou těsně vedle mě někdo otevřel okno a začal vykřikovat "Volné ubytovaní! " a další reklamní tahance. Andrew mě chytl za ruku a vtáhl dovnitř. Než stačil majitel něco říct, Andrew vyhrkl "Bereme to". Majitel nám ukázal pokoj zvelebený záclonkami a květinami. Andrew najednou odešel…Sedla jsem si na postel a čekala na jeho příchod. Konečně se dveře otevřely. V ruce měl láhev vína a ve druhé skleničky. Zavřel dveře a zapálil svíčku na stolku…

Pokračování...

19. listopadu 2008 v 16:52 Isabelle Jacque(Antoinette)

Usnula jsem v pokoji pro hosty. Probudila mě vůně kávy. Tiše jsem odemkla a sešla po schodech dolů. Potichu jsem odsunula židli a posadila se. Na stole byla konvice plná kávy a vedle dva hrnečky. Tiše jsem nalila kávu do jednoho hrnečku a přiložila šálek ke rtům.
Vychutnala jsem si chuť lahodné kávy v jediném loku, když z obýváku najednou přišel Andrew. Vyprskla jsem svůj jediný lok kávy na nově prostřený stůl. "Co ty..." chtěla jsem říct, ale on mě přerušil. "Dobré ráno, ževstáváš tak brzy" řekl a podíval se prázdně do konvice. Vždycky je tak usměvavý a nadnesený a dnes je tak ledově chladný. Už jsem se nadechla a chtěla něco říct, ale nakonec jsem jen prázdně polkla. Položila jsem šálek na parapet a šla se projít. Ale z procházky moc nebylo. Sedla jsem si na zem a opatrně vyndala ze sáčku na šatech medailon. Svírala jsem ho pevně v ruce a přemýšlela. Zda chci, nebo ne...Takhle bojovat nemůžu. Je pro mě boj tak důležitý? Když jsem najednou něco ucítila za krkem a pak na ruce a...Podívala jsem se na nebe. Koukala jsem na nebe plné padajícího sněhu. Potom jsem se podívala na můj dům.
Photobucket - Video and Image Hosting
Pomalu ho pohlcoval sníh. Brečela jsem, ale tentokrát štěstím.
Přivřela jsem oči. Nechala jsem okolo sebe padat sněhové vločky. Mnula jsem medailon a ponořila se do snění. Jaké by bylo mít zase tu sílu. Protáhla jsem šňůrku a sklonila hlavu. Byla jsem odhodlaná nasadit ho na krk. Když najednou jsem měla ruce prázdné a stiskl mě okolo ramen. Otevřela jsem oči. Přede mnou byl Andrew, který si pohrával s medailonem. Pak mi ho hodil. Chytla jsem ho a schovala do sáčku na šatech. Oba jsme dlouho seděli a koukali na padající sníh. Náhle jsem vstala "Utečme" řekla jsem a čekala na reakci... "Ale" chtěl něco říct, ale já pokračovala. "Deset minut. Vem si to nejdůležitější věci a jedeme. Vrátíme se dva dny před svatbou, nebo jedu sama" řekla jsem. Nestál přede mnou Arets, ale Andrew. Nic neřekl a odešel dovnitř. Zbývala už jen minuta. Už jsem ani nedoufala. Nasedla jsem na Grintu...ale přeci...Vyšel ze dveří, zamkl a vruce měl malou tašku. pomalým krokem došl k Grintě. Sedl si za mě a lehce mě chytl za pas. "Sbohem" špitla jsem pro sebe, když jsme přejeli hranice Barsonu.

Pokračování...ehm...

11. listopadu 2008 v 16:36 Isabelle Jacque(Antoinette)
Nemohla jsem to jen tak nechat. Rázným krokem jsem se vydala ke dveřím. Dveře se rorazily. Já vešla. Podpadky klapaly do ticha a zvuk se ozýval ve velké rozlehlé chodbě. Sešla jsem po schodech dolů do sklepa. Svítila jsem si malou pochodní. Došla jsem dolů. Byly tu dvě klece. Zdobeným písmem na jedněch dveřích bylo napsáno Antoinetta, Tak se nejmenovala ani jedna z mých nieger. Šla jsem zpět nahoru. Niegru jsem odtáhla ven, ale potom už jsem nemohla. Napsala jsem dopis, aby ji odvezli a já odjela pryč na Grintě. Jela jsem do Rilistu. Stála jsem zase před těmi velkými dveřmi. Tam co mi..nadechla jsem se a otevřela dveře. Vešla jsem potom do malých dveří. "Dobrý den, já" ano,ano, vyplňte si formulář" řekl tenký hlásek a já psala. Odnesla jsem jí formulář a ona začala něco psát. Po chvíli mi dala papír a na něm stálo "Isabelle Antoinette Jacque" a další malá písmenka. Odešla jsem z místnosti. Nebyla to Bresina Regy, co odešla, byla to Isabelle. V očích jí zaplály malé plamínky. Vyběhla jsem ven. No co, vrátím se domů. Když jsem tiše vešla dovnitř,..."Zase jsi byla pryč a já nic nevím" Bože, pomyslela jsem si. "No tak, Bresinooo, řekneš mi něco" "Žádná Bresina, říkej mi Antoinette" "Počkej..." Odešla jsem nahoru a zamknula se v pokoji. Mé jméno a Já bylo pryč. "Promiň mi" špitla jsem, ale on, který bušil na dveře, to slyšel a přestal...

Pozvánka

11. listopadu 2008 v 11:18 Isabelle Jacque(Antoinette)
Jestli čtete tento článek, jste zváni na svatbu mě, Isabelle Jacque a Andrewa Hottse. Avatba se koná 21. prosince tohoto roku v našem zámku...mém...
Napište do komentářů zda "přijdete"...
S přáním pěkného dne Isabelle Jacque

ehm...

11. listopadu 2008 v 11:04 | Isabelle |  Isabelle Jacque(Antoinette)

Anketa

Jak má příběh pokračovat?
Zkusím najít Aretse a případně ho oživit0 % (0 Hlasy)0 %0 Hlasy
Budu žít v jeho zámku a s jeho penězi a andrewem šťastně až do smrti0 % (0 Hlasy)0 %0 Hlasy
budu se zajímat medailonem a žít šťastně s andrewem a smrt aretse brát jako skutečnost43 % (3 Hlasy)43 %3 Hlasy
pokusím se seznámit s jeho matkou0 % (0 Hlasy)0 %0 Hlasy
budu v Barsonu a uspořádám svatbu na kterou jsou všichni zváni!!!57 % (4 Hlasy)57 %4 Hlasy
Takže asi uspořádám svatbu...protože o jeden bod to vyhrálo, takže všichni jsou zváni. Svatba se bude konat 21.prosince. Já tak nějak napíšu ze svého pohledu a vy si pište jakékoli příběhy co se tam stalo, jen nikoho nevražděte a nepřerušujte svatbu...Eště se dám oficiální pozvánku

Listopad!!!!

10. listopadu 2008 v 21:41 | Lady Margareta |  Vaše body
Soňa z Alesandrie: 123bodů
Tea z Hedery: 703bodů
Bresina Regy: 1255bodů
Cassandra z Nayry 1036bodů
Evangelin: 867bodů
Samanta Leila de Rapl: 50bodů
Alicia New Life: 310bodů
Falidea Jokobsen: 50bodů

Už nevim, jaký dát názvy článků....

5. listopadu 2008 v 15:36 Isabelle Jacque(Antoinette)
Nacházím se ve svém zámku...Odešla jsem a dojela domů...vyjímečně sem dám anketu a doufám, že to není proti pravidlům...Tak hlásněte do 10.listopadu a pak napíšu pokračování...kdyžtak mezitím budu pát sny nebo něco takovýho...no a podle vás napíšu pokračování...

Stála jsem před svým domem. Grintu jsem dala do ohrady, zvlášť od jednorožců. Najedla se a pak ji zmohla únava. Já unavená nebyla. Vešla jsem dovnitř a tam stál Andrew...

Pokračování...je tu zas....

4. listopadu 2008 v 16:13 Isabelle Jacque(Antoinette)
Skončila jsem prohrabování věcí a šla si lehnout...bylo sice ráno, ale já se cítila jako po půlnoci...Když jsem se probudila, bylo světlo. Ale ráno.
Rychle jsem si oblékla černé šaty a vyběhla ven. Nasedla jsem na Grintu a jela do Rilistu.
Dojela jsem tam včas.Když jsem vešla do velkých dveří, uvnitř už seděl vysoký muž s černými vlasy a brýlemi.
"Zdravím" řekl hlubokým hlasem. "Jsem..." "Já vím"řekl "Druhá pozůstalá nepřijde. Vzdala se svého
majetku." dořekl. "A..." začla jsem, ale on mě přerušil "Mluvit budu já, když dovolíte"
"Jistě" řekla jsem a mlčenlivě se zahleděla do stolu, za nímž seděl. "Můžeme tedy začít...jak jistě víte pan Arets zemřel a zbyl po něm majetek. Jeho matka se všeho vzdala...pro vás. Spíš naštvaně...no ale, přečtu závěť" řekl a mě se klepaly kolena. "Tuto závěť přepsal před necelým půl rokem" řekl. Začala jsem si všechno uvědomovat. Nebýt medailonu, máme spolu svatbu a jsme šťastní...a živí.."Svůj majetek v podobě peněz chci přenechat své milované matce Jannis spolu s věcmi: Stará vyřezávaná skříň, čínská porcelánová váza a dřevěná truhlička. Potom bych chtěl, aby můj zámek připadl Bresině Regy, spolu s mou kočkou a ostatními zvířaty a věcmi....podrobnosti jsou na jiném papíře" řekl najednou. Mrazilo mě v zádech. "Teď se ale nedělíte s paní Jennis. Je to pouze vaše." dořekl. První slzu jsem se snažila udržet, ale nakonec sde všechny vyhrnuly ven a já na rukou ležela na stole. "Vím, že je to těžké. Potřebuji jen abyste podepsala papíry a vše bude vaše, jinak už nic nepotřebujeme" dořekl a dal přede mě hromadu papírů a ukazoval kde se mám podepsat. Podepsala jsem se svým používaným jménem a chytla jsem se za prst kde jsem měla prstýnek od Artese, což Andrew nevěděl. Jeho nosím na druhé uce. Pomalu a sklíčeně jsem odešla ze dveří a nasedla na Grintu. Potichu jsem jí šeptala. "Jsem bohatá, mám zámek, s medailonem můžu vládnoiut Margonu, jsem zasnoubená...tak proč jsem tolik nešťastná...." dořekla jsem a ona se rozjela. Jela daleko a dlouho. Mohl to být i den.Nevnímala jsem čas. Stála jsem v lese. Stáli jsme před stromem. Tam jsem našla Aretse. "Jak to víš?" křikla jsem naštvaně a zároveň šťastně. Koukala jsem okolo stromu a hedala něco , cokoli...a bláhově doufala že něco najdu....


"Jeďme pryč" řekla jsem. Stmívalo se a já za jízdy na Grintě usnula. Probudila jsem se když zastavila.Stála jsem před zámkem a v ruce svírala klíče, které jsem dostala v Rilistu. Otevřela jsem branku.
A šla dál. Všechno mi připadalo smutné. Vzpomínala jsem na krásné chvíle, ale...nakonec jsem zase skončila u toho, že teď už tu není...
Potom jsem se zamyslela. Proč mi nikdo neřekl, že Arets umřel, a jak...

Myslela jsem na medailon, který mi dala Asma a potom...ta zpráva...
Motala se mi hlava. Najednou jsem uviděla něco jako malou niegru, ale přece obě jsou doma. Ale...nejspíš byly tři koťata a jedno...zdivočelo, napadlo mě když vyskočila směrem ke mě a ne zrovna přátelsky...
Vytahla jsem meč. Aniž bych něco udělala, nabodla se na něj. Sehla jsem se k ní a sedla si na zem. krev ji tekla jako o závod. Opřela jsem se o stěnu. Co když se taky jen někdo bránil. A pevně jsem doufala že Arets zemřel v klidu a nenásilně.


Dopis

2. listopadu 2008 v 15:46 Isabelle Jacque(Antoinette)
Rozvázala jsem mašličku a sedla si ke stolu. Začala jsem číst.
" Vážená Bresina Regy,
tímto Vás zvu na sezení poslední závěti ohledně smrti pana Aretse. Dostavte se v 11. hod do Rilistu, ul. Grinská 17, 2.listopadu. Pokud tak neučiníte, váš majetek propadne.
Těšíme se na vaši návštěvu.
Pí. Lostteyová"
Málem mi to vyrazilo dech. První je majetek, pak až ta hrozná událost. Najednou vrazil do dveří Andrew. "Ahoj, šel jsem jen vyřídit tu poštu a šel jsem kolem květinářství a byly tam krásné orchideje, napadlo mě, že bychom mohli mít na svatbě orchideje" řekl a zářil štěstím. "Co ti je?" zeptal se po chvíli, když uviděl můj skleslý obličej. "Chci žluté růže" řekla jsem a se slzami v tváři běžel do pokoje pro hosty. Prohrabávala jsem šuplíky a hledala truhličku s věcmi od Aretse. Bylo tu spousty krásných šperků a medailonků s našimi fotkami. Pomalu se otevřely dveře "Je mi to líto" řekl tiše. "Čteš mi dopisy?" "Byl otevřený na stole...navíc...aspoň nebudeš mít tolik problémů" než to dořekl, vypěnila jsem.
"Za prvé, jak to vůbec můžeš říct a za druhé, řekla jsem ať nechodíš do tohohle pokoje a za třetí jsem alergická na orchideje..."
řekla jsem a on odešel...
"Ale to bys ty Aretsi věděl..." vzlykla jsem nad truhličkou...

Překvápko

1. listopadu 2008 v 21:06 Isabelle Jacque(Antoinette)

Najednou jsem uslyšela rány a nějaký hluk dole. Seběhla jsem po schodech dolů. "Ahoj" stál tam Andrew. "Promiň asi jsem tě zbudil" "No…" chtěla jsem říct. "Nechtěl jsem přijít dřív, když jsi říkala týden, tak jsem byl v Rilistu, ubytovat se" řekl a sedl si na židli. "Dáš si něco k pití?" zeptal jsem se. "No ano, dal bych si něco" řekl a já na stůl položila láhev vína a dvě skleničky. "Na zdraví" ťukla jsem do sklenky, když jsem ji naplnila "Na tvoje" řekl a vypil obsah. "No…nepočítala jsem s tím, že přijedeš tak brzy, takže pokoj pro hosty není připravený" řekla jsem. "Mám být v jiném pokoji?" zeptal se. "No, nepočítala jsem s tím že bys tu byl trvale, vždyť tvůj domov je u Margonu" "Klidně bych se sem přestěhoval. Žiješ každým dnem a nepočítáš se zítřkem a já chci patřit do těch obvyklých dnů…pořád" řekl a já nevěřila vlastním uším "pokud chceš" dodal. "Ano, já chci, nejsem spokojená, když jsem sama, což…" "Vezmi si mě" řekl a já nebyla schopná říct nic. Nakonec jsem ze sebe dostala zamumlání "Ano". Div nezačal skákat radostí. A kupodivu i já byla šťastná. "Můžeme…" "Nechci mít Aretsovu svatbu" řekl najednou. "Aspoň něco změň" dodal. Pochopila jsem. "Jistě" řekla jsem a napila se..ne jednou. Oba jsme usnuli u stolu v kuchyni. "Můj bože je pozdě" křikla jsem, když jsem se vzbudila a podívala se na hodinky. "Kam spěcháš?" zeptal se Andrew. "Co?" řekla jsem, když jsem ho uviděla s čajovou konvicí a hrnky. Tácek položil na stůl. Bez toho abych se podívala do hrnku, jsem ho zvedla a dala ke rtům. Hrnek byl podezřele lehký. Koukla jsem dovnitř. Uvnitř na dně byl stříbrný prstýnek s červeným rubínem. "Děkuju ti" řekla jsem a navlékla ho na prst. "Jsem rád, že se ti líbí…můžeš mi jen říct kam spěcháš?" zeptal se. "No, do práce…" "A kde pracuješ?" zeptal se. "No, v Rilistu…roznáším poštu" "Co?" vyhrkl. "Něco se ti nelíbí?" zeptala jsem se. "No je to dost daleko a…" "A ty přeci pracuješ…" "Já jsem skončil. Peněz mám dost a teď mám malou práci, kterou můžu dělat doma a pracovat přes poštu" "Aha…" řekla jsem. "No, nepředpokládala jsem, že…no a chtěla jsem zkusit nějaký malý pokoj v Rilistu, kde bych někdy mohla přespat…" řekla jsem a čekala na reakci. "Dobře, ale baví tě to vůbec?" zeptal se. "Jsem tam teprve dva dny!" řekla jsem. "Já nejsem proti, mohl bych třeba někdy jezdit za tebou. "No, asi si něco zařídím, mohl bys ses přestěhovat" Malý úsměv na tváři mi byl odpovědí. Vyšla jsem z domu. Nasedla jsem na Grintu a ona se rozeběhla. Měla jsem chuť tančit a svoji radost předat celému světu. Dojela jsem do Rilistu. Zase jsem vešla do té místnosti a čekala otázku…Dostala jsem obvyklý balíček a nečekaně se mě zeptala "Co bydlení?" "No…" začala jsem a vymýšlela výmluvu. "Čekala jsem to. Víš já nahoře mám dvojitý byt. Polovinu ti mohu pronajmout. Na ceně se domluvíme. Neboj nízká." "No…" řekla jsem. "Je to kvůli penězům?" "Heleďte….jo beru to" řekla jsem nakonec. "Ale jen někdy, natrvalo to nebude" řekla jsem. "Jistě. Tak už běž pracovat" řekla a začala něco psát na popsané papíry. Roznesla jsem poštu a vrátila se na úřad. "Už nepotřebuju ani mapy" řekla jsem a dala jí pár balíčků, které jsem nemohla doručit. "Kdy bude výplata?" zeptala jsem se nervózně, jelikož nechci utrácet peníze, které chci použít na svatbu. "Máš nějaké…" "Ne!" vykřikla jsem a odešla. Odjela jsem na Grintě domů. Doma se válely krabice a v ložnici bylo plno věcí. "Andrew?" "Ano?" zeptal se. "No…bylo otevřeno, tady ti nechávám klíč. Zamykej" řekla jsem. "Klíč?" zeptal se a vykoukl z pokoje pro hosty. "No stěhuješ se…Co děláš v tom pokoji?" vykřikla jsem. "No, vadí ti to? Mám hodně věcí a nevejdou se mi do ložnice." Dořekl. "Tak si to dej do obýváku a pořídíme ještě skříň do ložnice a běž z toho pokoje" řekla jsem. "Tak já to odnesu"řekl. "Ne"oponovala jsem "odnesu to a běž, nechci abys chodil do toho pokoje" řekla jsem. Když odešel z pokoje, šla jsem dovnitř. Měla jsem tam spousty tajnůstek a nikdo je neměl vidět.medailon jsem měla v truhličce s psaníčky a dárečky od aretse. Někdo dole zaťukal. "Kdo je?" Nic mi neodpovědělo...šla jsem dolů a otevřela jsem "Máte poštu" řekla žena,co nově rozdávala poštu. Podala mi smutně dopis převázaný černou stuhou...

práce

1. listopadu 2008 v 21:05 Isabelle Jacque(Antoinette)

Stála jsem před rozpadajícím se domem a přemýšlela, jestli to je to co chci. A kupodivu ne. Nasedla jsem na Grintu (bílou tygřici) a jela do Rilistu. "Jeď" křikla jsem a Grinta se rozjela. Jeli jsme přes les, přes Barson a Lasanit a nakonec jsem dojela do Rilistu. Grintu jsem uvázala a potom jsem vešla do velké dřevěné boudy. "Přišla jsem se zeptat na práci" řekla jsem směrem k dámě za pultem. "Letos není moc míst."řekla nejdřív "Je tu možnost barmanky, potom bys mohla doručovat poštu nebo pracovat v útulku" "V útulku?" zeptala jsem se. Neodpověděla. Vím, že tu je útulek, ale nevím jestli bych mohla být s tolika zvířaty. "Co z toho nejvíce obnáší?" zeptala jsem se. "No, doručovat poštu, pokud se budeš jak mít dopravit sama. "Já mám…" "Takže, berete?" zeptala se. "Ano" "Kdy můžete začít?" "Zítra?" "No a budete dojíždět?" zeptala se. "Ano" "Mám tady už pár dopisů, nemohla byste začít už dnes?" "No já nevím…" "Takže tady to máte" řekla a podala mi dopisy, pár balíčků a mapy. "Mapy?" "No nebudete přeci pracovat jen tady ve městě, neznáte to všude ne?" Neodpověděla jsem. "Hmmm…dobrá, roznesu to dnes" řekla jsem a byla na odchodu. "Kde bydlíte?" "V Barsonu" "Bresino, mám to napsat na Bresina nebo Isabele?" "Jak to…" "Ví to hodně lidí" "Aha…" "Heleď, nechceš bydlení v Rilistu?" "Cože?" "Je to odsud dlouho" "Když zaspíš, přijdeš o téměř celý den" "No ale…" "Nemusíš se stěhovat, jen někdy budeš tady, někdy v Barsonu" dořekla a neznělo to zas tak špatně. "A kde? Nemůžu tolik platit za bydlení" "A co za dopravu?" zeptala se. "Já jezdím na Grintě nebo Niegře a ty bych živila i tak" "No.." "Navíc kam bych je dala, když bych jela sem" "Tak ať se o ně postará Arest" řekla a ve mně škublo. "Za prvé, nejsme spolu a za druhé je pohřešovaný" "Promiň" řekla a zabořila pohled do knihy. "Tak mi to řekneš zítra, a roznes tu poštu" řekla a já vyšla ze dveří. Ta mapa se mi dost hodila, jelikož…přečetla jsem první adresu. "Dračí 19, Rilist" na jméno "Worstová" vůbec jsem nevěděla kde to je. Na mapě jsem hledala dlouho. Když jsem konečně našla tu malou tečku na mapě a vydala se na Grintě tím směrem. "Ding…ťuk" ozvalo se vlivem mé ruky. "Kdo je?" křikla starší dáma. "Nesu poštu" pootevřela dveře "Kde je paní Rostlová?" zeptala se "vždycky jsem ji pozvala na drink a pak mi předala poštu" "Já nevím co s ní je, ale já dělám teď poštu" Paní Worstová se podívala na mě, potom na dopisy co jsem držela v ruce. "Děkuji" řekla a vytrhla mi poštu z ruky. Stála jsem tam jak opařená. "Nedáte si drink?" zeptala se paní Worstová, když ještě pootevřela dveře. "Nezlobte se" dodala ještě. "Děkuji" řekla jsem a vešla dál. Podala mi skleničku s růžovým obsahem. Barva mě nelákala ale vůně byla opravdu pronikavá. Napila jsem se. Vylokla jsem celou skleničku. Zamotala se mi hlava. "Děkuji mockrát" řekla jsem a vyšla ze dveří. Objela jsem ještě spousty míst v Rilistu. Poslední balíček byl na neznámou adresu. "pan Griss, Strmá 56, Rilist" hledala jsem to na mapě, ale nic jsem nenašla. Vrátila jsem se na "úřad", kde jsem se chtěla zeptat na adresu. "Kde je…"začala jsem větu ale nikdo tam nebyl. Nemůžu si to dovolit, jinak bych přišla o práci. "Grinto" řekla jsem a vydali jsme se k lesu. Viděla jsem tam malou chatičku, která nebyla na mapě. Nikdo neotevřel, ale okno bylo otevřené, houkla jsem dovnitř a balíček hodila dovnitř. Práce byla hotová, teď jen to bydlení. Za tmy jsem se sama vracela domů. Musím si udělat systém, třeba mi to nebude tak dlouho trvat. Jela jsem až do Barsonu. Moje polorozpadlá chatička na mě čekala. V ohradě byli jednorožci, tři. Teď jsem tam uvázala Grintu. Vešla jsem dovnitř. Byla zde sisi - kočka od Andrewa a Niegry - obě. Všechno bylo přeházené a byl tu nepořádek. Lehla jsem si na neustlanou postel a zanedlouho usnula. Měla jsem hlad a byla mi zima, ale přece neopustím Barson….
Ráno mě vzbudila niegra. Můj bože…krmení. Vylítla jsem z domu a vydala se do obchodu. "Prosím krmení pro koně, dva pytle a maso - pět kilo. A prosím dovezte to." Řekla jsem a zaplatila. Domů jsem dorazila v pořádku. Přešlapovala jsem protože jsem pospíchala do práce a krmení tu stále nebylo. Konečně dorazil poslíček a přinesl krmení. Když mi řekl cenu, prohrabala jsem všechny kapsy a vysypala mu do dlaní všechny drobné, co jsem měla…VŠECHNY. Nevěděla jsem, co dělat. Nechtělo se mi jet do práce. I já mám hlad, nejen zvířata… a tak jsem nasedla na Grintu a jela…ne do práce. Stála jsem tam teď. Bylo to ponižující a zoufalé, ale udělala jsem to. Přistoupila jsem blíž k zámku a vstoupila dovnitř. Nikdo tu nebyl. Došla jsem do svého pokoje.Byly tu všechny mé věci. Otevřela jsem šuplík a vytáhla truhličku. Dávali jsme sem peníze, že si za ně koupíme menší domek někde jinde a budeme tam jezdit. "Dlužíš mi to" řekla jsem si. A vzala si truhličky. Rychle jsem vyběhla ze zámku a nasedla na Grintu. Teprve potom jsem jela do Rilistu. Nahlásila jsem se a dostala poštu. "Jdeš pozdě, ať se to neopakuje."řekla a čekala zjevně na odpověď. "Ještě jsem se nerozhodla" řekla jsem a šla pracovat…Roznesla jsem všechny balíčky a vrátila se domů, do mého prázdného domu. Najala jsem pár lidí na úklid domu. Byl teď opravdu krásný. Našla jsem papírek "Nechávám tu Sisi, postarej se o ní prosím" aha, řekla jsem si. Není divu, že jsem ho nenašla v tom nepořádku. Objednala jsem taky lékaře pro zvířata. Jsou v pořádku. Usnula jsem v kuchyni. Další den jsem měla volno. Odešla jsem do města, mezitím co různí lidé pracovali na domě.Procházela jsem se městem. Nejdřív jsem šla do obchodu se zvířaty a věcmi pro zvířata. Koupila jsem jídlo pro kočky a vyšla jsem ven. Potom jsem ještě koupila pár doplňků domů. Ohrada pro jednorožce byla opravená, skvěle. Všechno bylo skvělé. Zaplatila jsem i to bylo skvělé, protože jsem měla peníze. Můj dům vypadal dobře sice jen zevnitř, protože zvenčí byl dost ošuntělý a rozbitý, ale uvnitř to vypadalo krásně. Peníze jsem měla schované nahoře v ložnici. Prošla jsem celý dům. Vypadal skvěle. Nakrmila jsem kočku a šla si lehnout.

doma

1. listopadu 2008 v 21:05 Isabelle Jacque(Antoinette)

"Díky Nicolai" řekla jsem a chtěla jít dovnitř. "Grinta asi teprve dorazí a … s taškou. Zvládneš to sama?" zeptal se Nicolai. "Jistě, stav se zítra" řekla jsem a šla dál. Po nějaké době dorazila Grinta s taškou. Doma byl nepořádek. Když jsem šla do sklepa dát tam pár věcí z tašky, stalo se něco hodně šokujícího. Naproti mi vyběhly dvě niegry. Vždyť byly u Areste…Někdo byl u mě? "No tak!" křikla jsem, když vesele skákali okolo a po mě. Zklidnily se. Když jsem se vrátila zpátky, koukla jsem se z okna a na mém "dvoře" byli jednorožci. Také byli u Areste. Krmí je někdo? Prošla jsem celý dům. Všude byl nepořádek, rozbité věci, špína a já nevěděla co s tím. Chtěla jsem to uklidit. Když jsem něco uklidila, přiběhlo nějaké zvíře a vše se opakovalo. Šla jsem ven…Chvíli jsem se jen tak procházela a pak…když jsem se vrátila, v mém rozbořeném domku byla Sisi, Andrejova kočka. Asi přijel, ale nikde nebyl. Šla jsem ven abych se koukla jestli tam Andrew není a nebyl…

odjezd

1. listopadu 2008 v 21:04 Isabelle Jacque(Antoinette)

Probudila jsem se brzy ráno. Andrew tam nebyl. Ozvalo se ťukání na dveře. Pomalu a nejistě jsem šla otevřít. Ve dveřích stál Nicolai. "Připravená?" zeptal se. "No, není tu…jo, jsem připravená" řekla jsem nakonec. "Taška je pod postelí, vezmi ji prosím" řekla jsem mu. "Zatím běž. Pojedeme na Lisin" řekl směrem k pegasovi. "A co Grinta?" zeptala jsem se na svou tygřici. "Pojede za námi" řekl Nicolai. "Dobrá" řekla jsem a šla k Lisin. "Nasedni" řekl Nicolai, když přidělíval k Grintě tašku. "Můžeme?" zeptal se. Koukla jsem se na dům… "Ano" řekla jsem. Proč tu nejsi, pomyslela jsem si a nasedla na Lisin. Za chvíli si sedl za mě. Lisin se po chvíli odlepila od země. Grinta se rozeběhla. Brzy jsme dorazili na mrtvý ostrov. Grinta tam taky zázračně dorazila. Nebylo mi jasné jak dorazí do Barsonu, ale nedělala jsem si starosti. Byla jsem spokojená. Cítila jsem se tak jako už dlouho ne. Síla medailonu mě už netáhla, byla jsem dost silná sama. Možná jsem na chvíli usnula…když jsem otevřela oči, letěli jsme nad Barsonem. Po chvíli jsme přistáli. Stála jsem před rozbořenou boudou…to měl být můj dům.

už ne bezvědomí

1. listopadu 2008 v 21:04 Isabelle Jacque(Antoinette)

Po nějaké době jsem se probudila. "Jsi vzhůru…?" "Eh" zmohla jsem se jen na to. "Asma ti přinesla medailon. Nic neřekla. A přijde Nicolai, tvůj učitel. Pomůže ti pomalu vstát a dostat se z toho" Medailon jsem sevřela v ruce a oči zase zavřela. Znovu jsem se probudila. Vedle byl Andrew i Nicolai. "Pomůžu ti vstát" řekl. Andrew šel ke dveřím. "Měla byses zbavit toho medailonu." řekl. "Nikomu ho nedám" řekla jsem. Podepřel mě a zvedl z postele. "Dobrý den" řekl Nicalai. "Zdravíčko" řekla Asma. "Když jsem přinesla medailon, spala jsi" "Ale jak jsi…" "Později…" řekla Asma. Konečně jsem stála. "Asi budu muset, promluvíme si později" řekla Asma a vydala se k odchodu. "Já bohužel taky budu muset" řekl Nicolai "Je to daleko" řekl a šel ke dveřím. "Dobře, zatím" řekla jsem. Sedla jsem si na postel. Zkusila jsem znovu vstát, podlomila se mi kolena a naštěstí měkce jsem dopadla zpátky na postel. "Asi půjdu ven" řekl Andrew. "Počkej,… já s tebou…musím mluvit" řekla jsem tiše s očima sklopenýma dolů. "Něco se děje?" zeptal se Andrew. "Chtěla bych se vrátit domů" dořekla jsem. "Ale…" "Já čekala že…" "Nemůžeš" řekl. "Nepřerušuj mě!" křikla jsem. Stál jako opařený. "Chtěl jsem říct, že pokud chceš můžeš za mnou jezdit, nebo tam zůstávat…" "Eh?" vypadlo z něj. "Ale aspoň za týden, víš, když odjedu, Nicolai bude blíž a pomůže se mi z toho dostat a já se aspoň vyléčím a něco si zařídím" "Sbalím ti věci" řekl a usmál se na mě. Přinesl velkou tašku a pečlivě do ní naskládal mé věci. Medailon jsem si navlékla na ruku. Naplněnou tašku mi dal k posteli. "Chceš tam jet zítra, nebo tě tam mám odvézt dneska. "Víš, asi si zítra řeknu Nicolaiovi." řekla jsem. "Eh. Proč?" zeptal se. "Nemám teď moc peněz a jelikož jsem bydlela s Arestem, můj dům není moc…nechci abys ho viděl…" "Mě to…" "Ale mě ano" řekla jsem. "Přijedeš za týden…ano?" zeptala jsem se. Kývl hlavou. Seděla jsem na posteli a koukala před sebe. "Tak já půjdu…"řekl a odešel ven. Seděla jsem tu teď sama. Vstala jsem, tedy pokoušela jsem se o to. A povedlo se. Medailon jsem dala do malé kapsičky v tašce. Tašku jsem zasunula pod postel, sedla jsem si na postel…a usnula.

V bezvědomí...

1. listopadu 2008 v 21:03 Isabelle Jacque(Antoinette)

Oči jsem otevřela…jen na chvíli ... Andrew seděl vedle mě. "Nic neříkej" špitl. "Asma odjela před týdnem"řekl. Týden?Jak dlouho to ještě…oči jsem zavřela. Najednou jsem stála a přede mnou byl Arest. Mizel. Rozplynul se a já tam stála sama,
najednou jsem propadla do neznáma. Padala jsem černotou. Pode mnou nebylo nic. To mě děsilo nejvíc. Ale najednou jsem dopadla. Seděla jsem teď někde neznámo kde.Přede mnou - nic, za mnou ani jinde okolo mě nic. Začala mi být zima. Třásla jsem se.Najednou jsem otevřela oči. Už nevím co je a co je jen sen. Tohle ale sen nebyl. "Ano?" řekl Andrew. "To není možné"řekl vyděšeným hlasem. "Nebojte" řekl potom a zavřel dveře. Potom šel zpátky. "Jsi vzhůru?" zeptal se mě najednou. Kývla jsem hlavou. Sedl si na postel. "Arest je nezvěstný"řekl a pak zas šel pryč. Já zase zavřela oči. Na delší dobu než jsem myslela…
Objevila jsem se na cestičce…kolem mě nikdo nebyl…jen tu lítali motýlci…Připadala jsem si jako v pohádce…