Září 2008

Mezitím v bezvědomí . . .

29. září 2008 v 15:40 | Cassandra z Nayry |  Cassandra z Nayry
Ležela jsem. Rukama jsem šátrala okolo sebe . . . nahmatala jsem jen trávu a vlhkou zem od rosy. Otevřela jsem oči. Nade mnou bylo modré nebe skoro bez jediného mráčku. Vůbec se mi nechtělo vstát, ale nakonec jsem se posadila. Trochu se mi motala hlava, bylo mi, jako kdybych prospala celé dny. Rozhlížela jsem se okolo sebe a neviděla jsem nic zvláštního, byly tu stromy, tráva, keře, . . . normální louka. Zvláštní pocit mě přepadl později, když jsem se podívala na sebe. Měla jsem na sobě světlounké a krátké šaty, nikoli syennské roucho. Prohlédla jsem si své ruce a nikde na nich nebyly žádné stopy po jizvách, nebo vyrytých symbolech, nebylo na nich ani škrábnutí. Že by sen? Instinktivně jsem sáhla po svém medailonu, ale na krku jsem ho neměla. Mohla by to být další vidina . . . jestli ano, měla bych zjistit co nejvíce, než se probudím . . . ale proč? Nevzpomínám si. S každým nádechem ztrácím vzpomínky. Bylo mi divně, jako bych sem nepatřila . . . kdo vůbec jsem, kde a vůbec proč?
Asi nemá cenu na nic čekat, a tak jsem vstala a vydala jsem se ke skupince stromů. Pod nejrozložitějším z nich seděla nějaká dívka, připadala mi povědomá . . .
"Im?" zkusila jsem. Dívka se ani nepohnula. Nevím, jak jsem na to jméno přišla, ale něco mi říkalo, že tak se ta dívka jmenuje. Pomalu jsem se přibližovala ke stromu, pod kterým seděla. "Im!" zavolala jsem na ni znovu. Teď už sebou dívka trhla, vyskočila a rychle se schovala za strom. "Im . . . ?" řekla pomalu, "tak mi říkají jen přátelé. Kdo jsi?" zeptala se mě, aniž by vylezla. "Já?" zamyslela jsem se, ". . . já, vlastně ani nevím." "Cass?" vyskočila Im zpoza stromu a podívala se na mě. "Co?" trhla jsem, ale rychle jsem se vzpamatovala, " . . . ty mě znáš?" odpověděla jsem jí, i když jsem netušila, jestli je Cass moje pravé jméno. "No, aby ne. Vyrůstaly jsme spolu . . ." Zadívala se na mě pozorněji, takže si všimla mého nechápavého výrazu. "Ty si nevzpomínáš? Jmenuješ se Cassandra a já Eurimoicë, ale vždycky jsi mi říkala Im . . . bylo to kratší." říkala mi, ale ani jedno její slovo mi nic neříkalo, jen jsem cítila, že je odněkud znám. "Co se ti stalo?" zeptala jsem se jí, když jsem si všimla obvazu na její ruce, taky proto, aby se déle nevyptávala. "Ale to nic, jen jsem se škrábla o větev v lese." odpověděla mi, načež si obvaz posunula trochu níž, a tak odhalila krvavý šrám pod ramenem. Nebylo to nic vážného, sice o něco hlubší, ale přeci jen škrábnutí. Něco mi však nedalo a já jsem se podívala blíž. Na první pohled to byla téměř rovná rána, ale ve skutečnosti neměla ani zdaleka takový tvar, spíše jako by se sama formovala do podivného symbolu . . .

* * *

Hlavou mi probleskla vzpomínka. Byla jsem mezi Syenny . . . drželi mě. Měla jsem tytéž šaty. Jeden z nich mě vzal za ruku . . . ječela jsem . . . do ruky mi vrýval stejný symbol . . .

* * *

"Ne . . . " trhla jsem sebou a začala jsem odstupovat od Eurimoicë. "Ne . . . to nemůže být pravda . . ." Rána na její ruce začala modrat. " . . . ty nejsi Im!" "Co to říkáš?" uchopila mě kolem ramen, ale já jsem se jí vytrhla. "Cass, co se to s tebou děje?" Otočila jsem se a chtěla jsem utéci, ale za mnou se objevila zlatovlasá elfka. "Vrať se . . ." řekla mi a to samé říkaly i její oči, ty však byly prázdné a cizí, černé a . . . syennské. Chci pryč! Znělo mi v hlavě, ale znělo v ní i něco jiného . . . Postavy kolem mě se začaly stahovat do malého kroužku, přičemž já jsem byla v jeho středu. Bylo jich stále víc a víc a každá ke mě proumlouvala.
"Patříš k nám . . ."
"Nedokážeš utéct . . ."
"Najdeme si tě . . .kdekoli."
"Neschováš se . . ."
"Budeme stále s tebou . . ."
"Nezbavíš se nás . . ."
"Musíš se vrátit . . ."
"Jsi jednou z nás . . ."
Už jsem to nemohla vydržet. Ne, ne já nechci! Nechci se vrátit, ať už je to jejich "tam" kdekoli. "Dost!" zakřičela jsem a vrhla se proti nim. Nevěděla jsem jestli to bude platné, ale musela jsem už něco udělat, jinak mě ty cizí hlasy ovládnou.
Náhle se vše kolem mě rozmazalo a nakonec proměnilo v temnotu. Stála jsem ve tmě a zběsile jsem se rozhlížela kolem sebe. Jsou pryč? Co se to stalo? Kde to jsem? Zděšeně jsem oddechovala, až jsem se nakonec uklidnila. Začala jsem poslepu prohledávat své okolí, jestli nenajdu někde světlo, byť jen malinké. A taky že ano, někde se začalo třepotat malinké světélko . . . pomalu jsem se po čtyřech začala sápat blíž k němu, v dálce se mihotalo denní světlo. Rozeběhla jsem se k němu a za chvilku jsem stála uprostřed nějakého města. Všude bylo prázdno, asi jsem tam byla jen já. Ohlédla jsem se a za mnou nebyl žádný průlez ani průchod, kterým jsem sem mohla přijít. bylo to divné, ale byla jsem ráda, že jsem zas na slunci, takže jsem po tom déle nepátrala.

* * *

"Jak jste ji mohli nechat utéct?" rozzuřila se Královna na dva syennské válečníky, kteří před chvílí hlídali před branou pevnosti. Válečníci ze sebe nevydali ani hlásku, jen dále v kleče zírali do země před sebou. Královna se napřímila. "Ch'et!" vyřkla na adresu jedné z jejích nejpřednějších válečnic. Ta se pousmála, přistoupila k mužům ze zadu a zabořila své jedovaté nehty do jejich krků, čímž je namístě usmrtila. Několik méně významných Syennů se chopilo těl a odtáhlo je pryč. V sále tak zůstala jen ona válečnice a královna, která se mezitím spokojeně usadila na svém trůně. Jakmile si ale všimla ženy postávající vedle ní, jediným (a ne zrovna milým) syknutím ji odvolala. V očích válečnice se cosi zalesklo, ale po chvilce váhání nakonec uposlechla rozkaz své paní. Ta se opřela a pohroužila se do svých myšlenek.

* * *

Prošla jsem několika ulicemi prázdného města a aniž bych věděla kudy a kam jdu, věděla jsem, že jdu správně. Pochvíli jsem dorazila na nějaké náměstí, které bylo stejně opuštěné, jako zbytek města. Uprostřed něj stála roztomilá fontána a kolem ní rostlo mnoho malých žlutých kvítků. Přišla jsem k ní, nabrala jsem si do dlaní trochu vody a napila jsem se. Sedla jsem si na kraj fontánky a odpočívala jsem. Poohlédla jsem se kolem, náměstí bylo hranaté, lemováno stromy a sloupy. Krásnou atmosféru rušilo jen to mrazivé ticho přerušované tekoucí vodou. Nevím čím to, ale uvědomila jsem si, že mám hrozný hlad. Rozhodla jsem se tedy najít si něco k jídlu.

* * *

Nemuseli byste ani dlouho hádat koho Královna ve své mysli hledala. Stačilo se na ní podívat a viděli jste jak si pro sebe v duchu šeptá. "Tak pojď . . . už se dlouho neschovávej . . . stejně ti to nebude nic platné . . . já si tě najdu . . . milá Cassandro . . .ani ten nejtemnější kout tě nemůže ukrýt . . ."

* * *

Vstala jsem od fontány, ale hned po pár krocích mě donutilo zastavit se malé syknutí. Otočila jsem se a viděla jsem hádka, jak se pomalu plíží ke žlutým květům pro mě neznámé rostliny, doplazil se mezi ně a jejich vůně ho zřejmě ukolébala ke spánku. Nevím, co to mělo znamenat, došla jsem blíž k malému hádkovi a opravdu spal. Sklonil jsem se a utrhla jsem jednu malou rostlinku a přičichla jsem k jejímu květu. Její vůně byla nádherná, cítila jsem se hned lépe, svěží a lehčí. Utrhla jsem jeden její lístek a chtěla jsem ho ochutnat, nevím, co mě k tomu vedlo, ale cítila jsem, že pak se budu cítit nejlépe, co si pamatuji (je fajn, že si nepamatuji skoro nic . . .).
Má ruka už byla napůl cesty k ústům, ale k zemi ji srazil výkřik: "DOST!" Leknutím jsem sebou škubla a otočila jsem se, že by město nebylo tak prázdné, jak se zdálo? Za mnou se objevila Královna, to ona nechtěla abych ochutnala žlutý kvítek . . .proč? Zvedla jsem ruku s lístkem opět nahoru, ale Královna nezůstala nečinná. Chytla mě za ruku, vytrhla lístek a táhla mě sebou. Vytrhla jsem se jí, ale to už mě chytla znovu a ještě pevněji. "Ne!" vykřikla jsem pro změnu já.

* * *

Královna sebou škubla a otevřela oči. "Mám ji!"

* * *

Ztěžka jsem zalapala po dechu. Ona mě našla, našla mě, bylo to jediné, co mi znělo v hlavě. Byla jsem v nějakém lese, kolem mě byly stromy, . . . Ohlédla jsem se za sebe a tam seděla s jedním elfem víla. Jakmile mě uviděla, rozeběhla se ke mě a i ten elf sebou trhl. Zvedla jsem ruce na znamení odporu, ne nemůžete ke mě jít, našla mě, vás neušetří. A přesně to jsem na ně zavolala. Ale z úst mi vyšlo něco jiného: "Cha-tet! Syenn-Nu, cha-tet! Ha'atse teil, sevs haet ch'et!" Oba dva rázem ztuhli. "Ha'atse teil, ha'atse!"

Cassandra nalezena.....

24. září 2008 v 18:14 | Lady Magareta |  Princezna Margareta z Barsonu
Rychle jsem přiběhla k postavě, co vypadala jako Cassandra... "Je to ona!" řekla jsem "Cassandru ještě poznám....." Něco říkala, něco, že máme jít rychle pryč. Pořádně jsem jí nerozuměla, padala k zemi, omdlela....Pohled na ní nebyl nejhezčí, tak unavenou a vyřízenou jsem jí nikdy neviděla...Nedali se ani přehlédnout ty znaky na rukou. "Něco s ní je" "Ano je vyčerpaná, utíkala dlouho..." řekl Andrew. "Ale ne, to nemyslím....Něco jiného, snad magického..." Vypadala tak nějak divně, nevím tak jinak...Vyzařovala z ní jiná osobnost a zároveň v ní byla vidět ta její, původní.....
Lesem se nesl křik a hrozný rachot. "Někdo jí honí, musíme pryč, hned!!!" vykřikla jsem, protože jinak by to nebylo vůbec slyšet. "Ale to nejde, nemáme koně, nemáme nic, jsou moc blízko na to abychom běželi. A ona není schopná běžet, upadla zřejmě do bezvědomí...." "Musíme se schovat, jiný způsob nevidím...." řekla jsem trochu nervózně, vím že je to risk. "Zbláznila ses??? Kdo ví co do ní dali....Můžou jí vycítit, může být už na jejich straně a vyslali ji k nám na špeh" "Nebuď paranoidní, to přece nemůže tak být. Co by po nás chtěli?" ptala jsem se asi trochu zbytečně. "Už jsou moc blízko ..... jdem rychle pryč!" "A to si jako myslíš že jim jí tu nechám??? Já nejsem žádnej necita a v žádným případě jí tu nenechám. Dělej! Pomoz mi s ní, schováme se támhle do tý malý jeskyně!"
Schovali jsme se....Přicházel hrozný dusot, křik a rámus. Byli blíž a blíž. Byli hrozně napnutý a nevěděli co máme čekat. "Už jsou tu" zašeptal Andrew a já mu ucpala pusu, aby nemluvil. Bylo to moc ryskantní..... Kroky se přibližovali k nám, dokonce někdo zasvítil do jeskyně, ale dostatečně jsme se zakryli vším co tam bylo. Už odcházeli, bylo jich hodně...ale naštěstí nás neodhalili. Zahlédla jsem jednu postavu.....Takový druh bytosti vůbec neznám, nevím jakou moc si pod tím mám představit, nevím nic... Snad nám něco poví Cassandra.
Potichu jsme vyšli i s Cassandrou ven z jeskyně a vydali jsme se směrem do Barsonu. Musíme být opatrní, můžou se kdykoli z jakékoli strany vynořit...Cassandra je pořád v bezvědomí, musí co nejrychleji do Barsonu a ošetřovnu.....
Pokračování příště.......

Vymazání žáků

24. září 2008 v 17:50 | Lady Margareta |  Informace
Byla jsem nucena vymazat pár žáků..... jedná se o:
Christien Woodová
Samira Fiasová
Mirka z Asisi
Kris z Lenornu
Pokud by se tyto žákyně chtěli znovu zapojit, ať mi napíšou a já jim zdělím heslo.

Září !!!!!

23. září 2008 v 18:56 | Lady Margareta |  Vaše body
Zde jsou vaše nynější body:
Soňa z Alesandrie...........123bodů
Tea z Hedery...................663bodů
Bresina Regy...................775bodů
Cassandra Williamsová...925bodů
Evangelin........................797bodů
Samanta Laila de Rapl.....50bodů
Alicia New Life..................310bodů
Ostatní jsou neaktivní nebo už jsou vyloučeni.

Mrtvý ostrov4

23. září 2008 v 12:22 | Bresina |  Isabelle Jacque(Antoinette)
"Tak kde je? Musí tu být a jestli ne, je to eště horší" "Ale já...ji nenašel." "Najdi ji a vem ten medailon. Najde se někdo jiný komu bude "sedět" " "Ale já..." "Najdu ji sám. Medailon přinesu, a ona mi je ukradená, její život oproti medailonu nemá žádnou cenu. To vědí všichni" "Ale..." ten někdo tu zjevně nebyl...ale jistota je jistota. "Bresino?" ozvalo se. Nechtěl jsem nic říkat. "Už je pryč" řekl Andrew a já vstala. "Vím, že asi máš chuť jít někam pryč..." "Jo, jdu pryč, někam kdy mě nechcete zabít" "oni tě chtějí zabít, navíc jít teď ven by byla provokace..." "Dobrou" řekla jsem a otočila se na postely zády. Chytl mě kolem pasu. Po chvíli jsem poměrně klidně usnula, eště jsem zaslechla jak něco šeptá. Teď jsem se probudila a konečně to bylo ráno. Definitivně. Andrew už byl dávno vzhůru. "Můžeme?" "A ty teď najednou víš kde jsou?" "Eh....tuším" "Tak jo" Vstala jsem a chtěla se převléknout. "Můžeš...?" řekla jsem a otočila prstem dokola. Otočil se. Konečně normální šaty.Chytl mě za ruku a najednou jsme zase byli na té mýtince. "Jdeme...letíme?" "Jak chceš.." nežli jsem to dořekla, táhl mě nahoru...do vzduchu. Po chvíli jsme dorazili k polorozpadlé chatrči. "Tak jsme tady" nekomentovala jsem to. "Asmo" vyhrkla jsem, když jsme vešli do prázdné místnosti, kde seděla Asma.
"Kde je..." "Ve vedlejší místnosti" řekla a najednou se ze dveří vynořil černovlasý elf."Tanksi?" zeptal se Andrew. "Andrew?" zeptal se naštvaně. Asma a já jsme si vyměnily nechápavé pohledy.
"Nepůjdeš ven?" zeptala jsem se Asmy. "Jo" řekla a vstala. "Moc hustá atmosféra" řekla jsem a Asma kývla. "Co Tanks?" zeptala jsem se provokativně a nečekala odpověď
"A co Andrew?" zeptala se zase Asma. "hmmm..." "A Arets?" "Já nevím" řekla jsem a otočila se aby neviděla jak potlačuji slzy. "Bude to všechno dobrý" říkala jsem si. "Jdem dovnitř, třeba už budou v pohodě" "Tak jsme tu" řekla jsem, aby i to ... uvědomili. "to je Tanksův ... byt?" zeptala jsem se Andrewa. "Ne, můj" "Ale ve tvém jsme..." "Ne to byl úkryt." "Co?" "Tvůj medailon je teď pro všechny z okolí vším" "A proč..." "Asmě by nic neudělali, nevědí, že je to přítel." "Fajn. Co teď?" "Co?" "Vydáváme se do království, kde mě chtějí zabít" "a to něčemu brání?" "No..." "Zvládneme to." "Můžu Vám pomoct. Vím taky kde je brána." ozval se Tanks. "Taky vím kde je. Tvou pomoc nepotřebujeme."Řekl naštvaně Andrew. Asma na mě udiveně koukala "Ale..." Andrew ji přerušil"Je to moc nebezpečné..." "Zatim" řekl Andrew a šel ven. vyběhla jsem za ním. "Jak zatim?" "Musim si něco vyřídit. Počkejte uvnitř" "Nechtějí mě náhodou zabít?" "Zůstaň uvnitř" "Jdu s tebou" "Neješ" řekl a vypařil se jako dým. Šla jsem dovnitř. Tanks držel meč proti Asmě. Než jsem si toho stačila všimnout řekla jsem "Je pryč" Asma ale tasila meč proti Tanksovi. Tanks mě probodl pohledem a hodil po mě vrhací dýkou. Včas jsem uhnula. Co mám dělat?

Mrtvý ostrov3

23. září 2008 v 12:11 | Bresina |  Isabelle Jacque(Antoinette)
Když jsem vyšla ven, oba dva na mě hodili vražedný pohled. "Vyrazíme?" zeptala jsem se a mávla rukou. Najednou jsem u sebe měla všechny svoje věci. Kývli. "Poletíme? Na kraji ostrova jsou ty potopené skály a to je dál, tak . . ." "Fajn" řekla Asma a než jsem se rozkoukala, oba byli ve vzduchu. Andrew letěl pozadu a já dohnala Asmu. "Nezlob se""Za všechno může ten medailon?" "Co?" "Tvoje chování, řev, tvá podoba, jak dlouho to potrvá? Málem si kvůli němu zemřela. Co ještě přijde? A co Andrew?" "Tyhle otázky mě napadají téměř pořád." "No . . . a . . ." "Nevím. Medailon a nejen ten mi komplikuje život." "A co . . .?" "Je ze mě zrůda!" a mávla jsem křídly. Asma odklopila oči a mávla tak rukou. Došlo mi to, vedle mě teď letěl Andrew. Přistáli jsme na kraji temného lesa. Asmin pegas vypadal unaveně, Asma nevypadala moc naštvaně a Andrew mi nevěnoval jediný pohled. Přistávali jsme. Uprostřed byla mýtina. Andrew přistával blízko stromů. Poranil si křídlo. Koukal jako by nic. Asma přivázala pegase. Museli jsme se promotat lesem k pobřeží. V lese byly větve nízko, a proto s námi nemohl jít pegas. Drželi jsme se pohromadě. Ozývaly se různé zvuky a my nevěděli, co se děje. Bylo sice poledne, ale skrz husté větve neprosvítalo žádné světlo. Před námi se objevilo něco mezi koněm a hodně miniaturním drakem.
Oba vytáhli dýky, jen já jsem šla blíž . . . k . . . tomu. Bylo mi jasné, že na mě nechápavě koukají. Natáhla jsem k němu ruku s malým kusem sušeného masa. Po chvíli se natáhl a snědl to :-). Potom se objevilo více těhle . . . dráčků. Asma i Andrew na mě koukali. Dala jsem oboum kus masa. "Měli byste si nějakého vybrat. Oni žijí i pod vodou." řekla jsem, jelikož otec přijel taky na tomhle. A žije pod vodou. Nic nedělali. Já jsem pohladila dráčka a po chvíli na něj nasedla. Nebyl proti. "Dejte jim to maso." řekla jsem a viděla jak na mě Andrew kouká. Asma už krmila dráčka. Andrew se od nich držel stranou. "Andrew?" zavolala jsem. "No?" zeptal se trochu něco mezi nervózně a podrážděně. "Sedni si za mě." řekla jsem. Koukla jsem na Asmu, jestli je za námi a postrčila dráčka vpřed. "Budu ti říkat Xamit." řekla jsem si pro sebe. Sevřela jsem nohama Xanita a jeli jsme všichni mnohem rychleji. Už jsem viděla světlo. Andrew mě pustil. Zastavila jsem Xanita. "Teď se vydáme pod vodu. Musíte tomu důvěřovat." řekla jsem. Stáli jsme na břehu a koukali na prudký spád skal směrem dolů. Xanit se cachtal ve vodě. Najednou se nečekaně rozeběhl. Andrew mě chytil za pas a držel Xanita. Po chvíli jsem otevřela oči. Padali jsme. Nadechla jsem se a nic, žádná voda. Podívala jsem se na Andrewa. Skučel bolestí. Do otevřené rány na křídle mu pronikla slaná voda. Drtil mi ruku. Pod námi byla Asma. Popohnala jsem Xanita a ten doplaval do malé jeskyně ve skalách.
Čekala jsem, jak tam doplave i Asma, jenže ta se jen mihla kolem. Naklonila jsem se a nebyla tam. Snad je v pořádku. Asi je v jeskyni někde pod námi. Cítila jsem velkou úlevu. Konečně mé tělo poznalo, že Andrew není nepřítel. Najednou mě zamraziloa čas se zpomalil.Přede mnou se objevil oblak páry a začal se rozjasňovat. Uviděla jsem tam sebe otočenou zády.Andrew mě držel kolem ramen.Asma stála vedle a vedle ní eště někdo. Všichni jsme koukali na velkou bránu. Mlžný opar se pomalu rozpouštěl. Přede mnou stál Andrew. "Jsi v pořádku?" "Snad" řekla jsem. "Pojď" vzala jsem ho za ruku a vedla ho. Udiveně koukal. "Až řeknu tři, skočíme. Raz. Dva . Tři!" a skočili jsme dolů. Asmu jsem neviděla. Dopadli jsme měkce. "Podíváme se po Asmě" řekla jsem a chtěla se vydat na cestu...ale kudy? "Tudy?" zeptal se Andrew, jelikož asi tušil na co myslím. Ukázal prstem k malým kopečkům. "mohla by být tady, žije tu spousty lidí, je tu i spousty obchodů a jiných společenských míst" Tak jsme se vydali doprostřed, kde byl veliký palouk a dveře dolů.Andrew je otevřel a vedl mě dovnitř. Byl tu vzduch, ne voda...Došli jsme po schodech dolů. "Ahoj Andrew" řekla barmanka nesoucí mu dvě sklenky vína. Jednu podal mě. "Nebyla tady vyšší upírka se světle hnědými vlnitými vlasy? V černém plášti?" Zeptal se Andrew barmanky a ta se zamyslela. "Vlastně jo. Její jméno znělo jako Asma. Odešla s tím elfem...s tím, cos s nim šel domů minulej čtvrtek." "Už vim" otočil se na mě a pak zase zpátky "Díky Marbel" "Je s Tanksem. Známý. Nevím kde by mohli být. On je jedním z mála, kdo ví, kde je brána." "Takže je v pořádku?" "Snad" "Budeme hledat zítra?" "Dobře...ale spát budeme..." "U mě?" "A to je..." "...ve vedlejší vesnici" dokončil větu. "Nazdraví" ťukl svou sklenkou do té mé a napil se. Taky jsem se napila. Mýlila jsem se v tom, že máme víno, bylo to ostřejší a silnější. Zamotala se mi hlava. Cesta zpátky po schodech byla nekonečná. Šli jsme po trávě. Byla jsem ráda, že mám aspoň na chvíli svou podobu. Po chvíli jsme stáli na mýtince. Udělal několik pohybů nohou a najednou jsme se propadli. Oba jsme teď stáli v malé místnůstce. Byly tu dveře a potom jedna velká postel. Skříň, noční stolek, stůl, židle a málo místa. "Tam je koupelna" ukázal na dveře. "Půjdu nalít vodu Sisi" jen to dořekl z pod potele vylezla kočka. "Zatím si lehni" řekl a odešel do koupelny. Zabouchl. Pohladila jsem Sisi.
Sedla jsem si na postel. Po chvíli jsem si lehla pod deku, zavřel oči a usnula. Probudila jsem se a myslela, že je ráno, ale jak se zdálo, tak ne.Ležela jsem na zemi, téměř pod postelí. Dokoulela jsem se pod postel. Poslouchala jsem hlasy.

Mrtvý ostrov2

23. září 2008 v 12:08 | Bresina |  Isabelle Jacque(Antoinette)
Hned se sklonil k zemi a klekl si. "Odpusťte" řekl tiše a jeho pohled stále spočíval k zemi. Asmu moc omluva nevzala a chtěla jít, zadržela jsem jí. Poprvé jsem mu viděla do obličeje. Koukl se na nás. "Nechtěl jsem…nebyl to můj…"zbaběle koktal. "Myslel jsem, že jste ukradla medailon, ale je vidět, že Vám patří…jen jsem chtěl pomoct zemi" pomalu mi docházelo oč tu jde. Je otamtad a bez medailonu se jim asi nedaří, ale někomu komu medailon nepatří, medailon nepomůže. "Co mám udělat, aby mi bylo odpuštěno?" "To se nestane" zamumlala Asma, ale neslyšitelně. "Pomoz, jsi zdejší, povedeš nás a pomůžeš hledat" řekla jsem. "Dobrá" řekl klidně jako by nikdy nic neprovedl. Bylo odpoledne a já byla dost unavená. Jeskyně před námi byla na spánek jako stvořená. "Spala bych…co tahle jeskyně?" Asma zamumlala něco jako "dyť je eště skoro ráno" načež nový společník zívnul. "Jak se vlastně jmenuješ?" zeptala jsem se a koukla na …ehm…něj. "Andrew" Beze slova jsme šli do jeskyně…lehla jsem si pod skvělý plášť.
Asma si lehla pod deku a během pár minut spala. Já ležela a přemýšlela.Po chvíli jsem otevřela oči. Andrew seděl v koutku jeskyně a díval se před sebe. Vstala jsem. Ani nepohnul očima. Došla jsem až k němu a sedla si. "Děje se něco?" zeptala jsem se a to s ním škublo. "Mohl jsem Vás.." "Mě, ne nás…" "tebe…zabít" "Ale nestalo se" "Ale mohlo, vždyť já nejsem žádný vrah, proč mi říkali ať…" "Co?" nechtěl dokončit větu,ale nakonec"poslala mě královna, získat medailon i za cenu života" lekla jsem se"nemůžeš za to" "Nemusel jsem poslouchat" "A nechat zemi…" "Nevím jak jsem se měl zachovat správně." "To já taky nevím, ale teď nic špatně neděláš"
"Nepůjdeš si lehnout?" "Asi se půjdu proletět" "No víš…já nelétám…" "Vždyť…" "Jo mám křídla, ale neovládám to ,…nevím já to nezkoušela…" "Tak pojď taky…" koukla jsem se na Asmu, která se zrovna chrula…"Andrew?" řekla jsem a podívala se na něj, mezitím co vzlétl. Nejspíš mě neslyšel, a tak jsem ho viděla, jak letí téměř až k mrakům.
Hvězdy přes mraky nebyly vidět. Máchla jsem křídly . . . a znovu a znovu. Konečně jsem vyletěla výš a myslela, že ho doženu. Najednou jsem chtěla máchnout křídly a nic. Nemohla jsem nic dělat. Padala jsem . . . dolů. Marně jsem čekala na to, co se stane . . . ale spadla jsem tvrdě. Nepoužila jsem žádnou magii . . . prostě jsem spadla. Necítila jsem nohu . . . skoro. Nikde jsem ho neviděla. Krev na noze zmizela a rána se zahojila. Vstala jsem. Začalo pršet. S kulháním jsem došla k dalšímu stromu. Opřela jsem se o strom. Noha mě brněla . . . Koukala jsem do země a přemýšlela. Najednou mě někdo vzal za rameno. Pootočila jsem se a uviděla malý růžek křídel. Jeho křídel. Byla jsem vlastně naštvaná, ale i tak jsem se otočila. Jen stál a koukal. Teprve to mě naštvalo. Otočila jsem se a vydala se k jeskyni. Chytl mě znovu a otočil. Koukala jsem do země a ignorovala ho. Nic neříkal. Otočila jsem se a šla jsem. Vzlétl, aby mě dohnal a stoupl si přede mě. "Zkus to . . . znovu" a vzal mě za ruku. Vlastně proč ne. Oba dva jsme máchli křídly a vzlétli. Držel mě. Několikrát to se mnou škublo a já mohla být dole, ale to se nestalo. Po chvíli jsem měla pocit, že to zvládnu sama, a taky že jo. Létali jsme dlouho nad mraky, naskytl se nám krásný pohled na hvězdy. Potom jsem padala volným pádem dolů a pár metrů nad zemí jsem máchla křídly, abych dobře přistála. Andrew přistál a vyděšeně se na mě podíval. "A máš to" pomyslela jsem si. Začínalo svítat. Díky němu jsem spala jen pár minut. Znovu začalo pršet. Usmála jsem se na něj. Nezlobila jsem se. Moc. Šel ke mně, naklonil se a políbil mě.
Najednou mi to nepřipadalo špatné. Najednou jsem zaslechla kroky. Otevřela jsem oči a odtrhla od sebe Andrewa. Ten na mě nechápavě koukal a Asma ještě nechápavěji. Ani já jsem to v tu chvíli nepochopila. "Co Arets?" napadlo mě. "Nemám mít náhodou svatbu?" napadlo mě a o něčem podobném zjevně přemýšlela Asma. Chytnul mě za ruku. Vytrhla jsem se a šla jsem do jeskyně. Slyšela jsem zevnitř, jak něco říkají, ale nevěděla jsem co.

Mrtvý ostrov

23. září 2008 v 11:39 | BRESINA |  Isabelle Jacque(Antoinette)
Budím se znovu, tentokrát ne kvůli šramotu, ne tak klidně, budím se kvůli té bolesti hlavy. Jako by mi někdo řval do hlavy ÍÍÍÍÍ…a já měla pocit, že mi hlava praskne, na chvíli to ustálo a já se koukla před sebe, stála přede mnou temná postava zahalená v plášti a během několika vteřin mi to došlo, na co kouká. Můj medailon zářil a já cítila sílu, a postava jen klidně stála. Do obličeje jsem neviděla, jen upnuté oči…na můj medailon.

Najednou jsem začala cítit postupné bolesti, na různých místech. Nejdříve na zádech jako by mi někdo vrazil meč do zad, potom ruce a nohy a já bolestí nevydržela mít oči otevřené, jen jsem mrkla a viděla jsem jak postava couvá a v očích má hrůzu a já vydržela mít oči otevřené a najednou mi před očima padalo černé pírko. Chtěla jsem dát ruku před sebe a společně s pohybem ruky jsem uslyšelašum, šust a na obou stranách jsem viděla křídla. Na zádech jsem měla černá mohutná křídla, na rukou prsty tak dvakrát tak delší než normálně.


Hleděla jsem na změny a úplně zapoměla…vše se zpomalilo, velká mohutná tyč se mi mihla nad hlavou a podruhé už to bylo do hlavy, hlava se mi zamotala a já padala k zemi, zahlédla jsem ho, měl kamenný výraz a už se ke mně nakláněl…a mě už zbyla jen černota. Znovu se budím, má hlava drnčí jako po mega kocovině, až po chvíli si uvědomím že stojím a křičím velmi vysoko a jsem slabá, a má hlava bolí, křídla jsou pryč, medailon je pryč a on je v dáli…s medailonem a dál za ním Asma. Otočila se. Ruce měla na uších a šla ke mně. "Nekřič tolik, copak ses zbláznila" řekla nahlas a já jen zasípala, protože mě přemáhal řev "Musím…Jak ses k tomu dostala?" zeptám se když si pohrává s předmětem v ruce a upřeně jsem se na ni dívala a čekala na odpověď zatímco jsem měla chuť křičet a přemáhala jsem to, hlava mi div nepukla.

"Měly jsme nezvaného hosta. Nejspíš ti to sebral, když jsi spala," řekla Asma a mávla medailonkem. V puse jsem cítila neobvykle dlouhé zuby…jako v noci, vzteky bych udělala cokoliv, nevnímala jsem co říká, má touha a potřeba medailonu rostla. "Kde je Arets?" napadlo mě nahlas a Asma jen zamumlala něco jako "Nemám ponětí" a pak něco zamumlala, o tom že ho moc nemusí vím.

Rukou jsem se už natáhla po medailonu. Konečně jsem získala medailon, už jsem se skoro třásla, zavřela jsem oči, jelikož modré oči by mohly Asmu vyděsit a navlékla si konečně medailonek. Cítila jsem se skvěle. Všimla jsem si najednou že medailonek je pootevřený "Zdá se, že nám ten host prokázal službu…" a ukázala na malou škvírku. Uvnitř bylo něco vyrytého. Písmo mi nebylo jasné, ale Asma něco tahala z brašny. Zrcátko, já ani nepoznala písmo vycházející ze zrcátka, ale Asma začla číst. "Koho zklame letní vánek, komu nedopřeje soumrak spánek. Najdi tuto osobu, sestup k ní až do hrobu." Nebylo mi to moc jasné. "Brrrrrr, moc se mi to nelíbí," prohlásila Asma. "navíc mě nenapadá, co by to mohlo znamenat." Dodala eště a došlo mi že mě také ne. "To vymyslíme," řekla jsem, "určitě to bude nějaká metafora…""To druhé je asi jasné. Je to někdo, kdo je aktivní v noci." "To první je také jasné. Letní vánek zklame někoho, kdo má raději zimu. Třeba vlkodlaka…" napadlo mě. "Tak se mi zdá, že ty kresby v písku nebudou náhoda."dodala Asma. Kývla jsem. "Kdysi jsem zaslechla něco o "hrobu vlkodlaka". V podstatě jde to skalní převis nad mořem, většinou s velkým a náhlým přílivem. Takže je to dost nebezpečné. Pár lidí už se z takových míst nevrátilo." Vzpoměla jsem si. "Jenže tady je jenom písek a voda, ale žádné skály," oponovala hned Asma. Ještě jsme neprošly celý ostrov. Navíc část se skalami může být teď pod vodou." Obhájila jsem se a sbalila si věci. Můj pegas nikde, ale pokud naberu sílu a křídla…pokud to nebyl jenom sen. Nechaly jsme vzkaz pro Aretse. Myslet na to zda vůbec bude svatba mě ani nenapadlo, zajímala jsem se teď zda to všechno říct Asmě, zda mi uvěří a …škub…škublo ve mně. Vlasy byly o hodně těžší a zuby delší a zarévaly se mi do dásně. Prsty a nehty byly dlouhé a ostré. "všum" zaslechla jsem a periferním viděním jsem znovu viděla křídla. Stačilo aby se otočila a…aby toho bylo málo, než jsem to stačila domyslet, otočila se. Trhla sebou a rozhlédla se "Bresino?" halekala a pátrala zrakem…po mě, netušíc, že to jsem já. "Já jsem Bresina" chtěla jsem to uvést na pravou míru, jenže teď sebou hrkla eště víc. "Aaaa" vyhrkla, a já aniž bych něco chtěla udělat jedním klepnutím křídly jsem stála u ní a zacpávala jí uši. "Pssst…někdo tu je" řekla jsem tiše a rozhlížela se. Vytáhla jsem plášť a nasadila si ho. Se svojí velikostí jsem do něj mohla schovat i Asmu. Její pegas se najednou splašil a utíkal pryč, Asma chtěla něco udělat, ale já mávla prstem a on byl náhle přivázaný ke stromu…kouzlem… a nám zbývalo jen čekat…Pustila jsem Asmu, která už byla poměrně v klidu, nebo spíš zdála se taková být. Najednou se zatřáslo křoví a tím se prohnal jezdec.

Ano byl to on. Černá kápě na černém koni. Seskočil.Měl velká pevná křídla, bez peří. Asma vytáhla dýku a já malý meč.

DŮLEŽITÉ!!!!!

22. září 2008 v 18:28 | Lady Margareta |  Informace
KDO JEŠTĚ NEMÁTE HESLO NEBO STE HO ZTRATILI.....NAPIŠTE MI NA MAIL!!!!!
(prosím u e-mailu napište vaši přesnou přezdívku zde, někdy to není jasné)