Srpen 2008

Oznámení

16. srpna 2008 v 13:43 | Lady Margareta |  Informace
Protože se mi už několikrát stalo, že se na totmto blogu něco změnilo, tak jsem se rozhodla změnit heslo. Důvody:
1) Někdo změnil design, který jsem dávala zpět dohromady
2) Někdo vymazal tři rubriky
3) Někdo opětovně vymazal rubriky a tentokrát skoro všechny a u článku se objevily moderovaný komentáře
Dovoluji si upozornit, že nemáte právo dělat cokoli jiného než psát a zveřejňovat články (+obrázky)
Proto jsem změnila heslo a postupně vám ho budu posílat, pokud by se to opakovalo, musela bych udělat úplně jiný řád, bez přístupu na blog......
Lady Margareta z Barsonu

Sen...

13. srpna 2008 v 13:58 | Bresina Regy |  Isabelle Jacque(Antoinette)
Když se má víčka definitivně zavřela, ponořila jsem se do nového světa...
...otevřela jsem oči. Opatrně jsem vstala. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Arets a můj pegas tu nebyli. Asi odletěl a vrátí se se dvěma pegasi. Asma stále eště spala. Podívala jsem se znovu okolo sebe. Bylo to tu...menší...Podívala jsem se na své věci, už byly téměř pohlceny vodou. "Asmo!" zatřásla jsem s ní a nic. Asmin Pegas měl kopyta pod vodou. Začal plašit, utrhl se a vzlétl. Mizel v dáli. Vody přibývalo. Asmo? Co se to děje? Vždyť je to vypočítané, nemůže být příliv, nebo snad ano? Mé věci vzalo moře. Ucítila jsem na nohou vodu...
...probudila jsem se. Cukla jsem sebou a neměla sílu na to otevřít oči. Zaslechla jsem šramot...
přidávám svůj obrázek - vlastní
a eště jeden
doufám, že se vám líbí, taky jsem se roozhodla, že od teď obrázky které sem dám budou moje, nebo upravené, aby se nestalo že někdo bude mít stejný obrázek, proto také na nich budu mít copyright svých stránek na kterém budou všechny obrázky k nalezení.

Cesta k me matce-Pokracovani

8. srpna 2008 v 11:47 | Alicia New Life |  Alicia New Life
Tak dlouho to nam nevystaci zasoby.Citila jsem ze je blizko.Citila jsem zvlastni energii,ktera me ji pripominala.Ale vzdit je to na druhou stranu.Ja vim ale citi ze tu nekde je.Sli jme lesem dnem i noci.Po 3 dnech jsme dosli na upati udoli.Musime dolu.Po ceste jsme nasli oltare a kameny na niz byly simboly.Dosly jsme na mitinu kam stekal vodopad do jezirka.Byla obehnana vysokymi starymi stromi z niz salala moudrost a v jezirku byla kristalove cista pruzracna voda v ktere byly duhove ryby.Jednu jsem si ulovila.Hm to byla dobrota.Sla jsem si odpocinout a Karven udelala totez jenom ze sla blize k jezirku aby poslouchala uklidnujici sumeni vodopadu.El se zase prochazela a ujidala stavnatou travu.Rychle se stmivalo a ja uz nemela drevo na ohen tak sem se vydala nejake najit.Slisim silici hluk a tak se vracim ke Karven a k El.Co to je???Nevim zni to jako zemetreseni.Ale ne nebylo to zemetreseni.Bylo to bouchani holy do tech velkych stromu.Vidim lidi.Je jich 12.Stavi se do kruhu.Co budou asi delat??Hele a tamhle de 13.TO TO JE SABAT!!!Ano je to sabat 13 carodejek a kazda ma zde v udoli ten kamen s tim simbolem.Ano to by davalo smysl.Co to delaji??Vypada to ze vyvolavaji ducha lesa a probouzi stromy.Nejde jim vydet do tvare.Ale hele ta 13 co je ve prostred kruhu si sundava kapuci.To je moje mama.Ted ji nebudu rusit pockam az skonci.Po skonceni obradu jsem sla za ni.Mluvily jsme o mem bratru o tom jak se mi dari a jak se dari ji.Dozvedela jsem se ze pomahaji lidem.Byla sem opet na ni patricne hrda.Pudes semnou domu mami???Ne.A proc ne???Me misto je ted tady.Dobra tedy,ale uvidim te jeste???Az bude nejhur najdes spusob jak me k sobe privolat.Dobra tedy.Sbohem.Bylo mi to lito ze nejde s nami domu,ale bylo to jeji rozhodnuti.Cesta se vlekla ale uz jsem rozpoznavala okoli Barsonu.Jsme doma!!Jsem priserne unavena.Odstrojila jsem El.A sla jsem si lehnout.Tu noc se mi zdal sen o nasi rodine jak byla cela po hromade ja,bratr,matka a otec.A tu noc jsem slisela od vetru jak mi povida ten pribeh ktery jsem slichavala jako mala holcicka.

Cesta k me matce

8. srpna 2008 v 11:23 | Alicia New Life |  Alicia New Life
Jak uz jsem vam rikala moje matka je nekde ve svete.A ja sem tak blazniva ze ji chci najit.Kdo by taky nechtel ,kdyz ma k tomu moznost ze??
Zacalo to ponureho rana kdy tak strasne prselo.Rozhodla sem se tedy ze ve svem pribytku udelam jakysi veliky,mocveliky uklid.Byl tu takovy svincik ze kdybych tu mela vse napsat asi bych se upsala.Ale kdyz jsem uklizela knihovnu a pohazene knihy okolo, tak jsem narazila na tu nejstarsi co v tehle knihovne snad je a jakou jsem kdy vydela.Byla tak velka a tak tlusta ze jsem ji malem ani neuzvedla.Dala jsem si ji na stul a sfoukla jsem prach.Ale pri me smule na ni byly zvlastni petlice.Jedna vypadala jako had a ta druha jako nejaka kocka,ba ne byl to nejaky tygr.Vim ze tygr je symbol dobra a had zla takze to ma znamenat jing a jang(dobro a zlo).To je uzasne.Pomyslela jsem si,ale jak ji otevrit to bude horsi orisek.Po ruznych kouzlech od a az po z se stalo co bych necekala obevil se jeden ze znaku elementarni magie,,OHNE".Nejdriv me nic nenapadalo,ale napadlo me cosi co bych nemela,,hodit ji do ohne",ale premyslela jsem jestli ji tim neznicim nebo dokonce uplne nespalim.A tak jsem ji hodila do mnou vycarovanym ohnem abych to mohla co nejvice kontrolovat.Hura povedlo se to panty povoluji a slevaji se do sebe.Vyndala jsem knihu z ohne a opravdu misto hada a tygra tam byl znak jing a jangu.Po otevreni sem zjistila ze to neni ledajaka kniha,ale kniha v ktere je vse co potrebuji vedet o hledani me matky.Byla tam mapa kteroumi matka zanechala.Ale co kdyz je uz mrtva nebo je nekde jinde??Na tyto otazky si budu muset odpovedet sama a tak jsem se vydala pro zasoby jidla a vody a take par informaci na cestu abych vedela kde je jake nebezpeci.Dosla jsem zase zpatky domu a osedlala jsem EL byla rada ze ji vezmu sebou.Nalozila jsem na ni jidlo a mohly jsme vyrazit.V lesich a lukach a skalach Barsonu to vse probyhalo hladce.Kdyz jsme se loucily s nasim krajem poseptala jsem vetru at tu na vse dava pozor.Jely sme dlouho pres reky,kopce,hory,skaly,lesy a mesta i vesnice.Nakonec jsme dojely do mesta ktere vypadalo ze je mrtve.Ale to byla zmilka a El to citila.Neco se za nami mihlo jako by prizrak nebo co.Ted pred nami a na strane.Honem pryc El.Jeli jsme jako ozivot a to co jsme nevidely nes porad sledovalo.Zastav.Seskocila jsem z El a zakricela jsem,,Co chcete"nic se neozivalo tak jsem zakricela znovu,,Co od nas chcete".Najednou se z mlhy ozvalo zajimave susteni.Tasila jsem svuj mec.Ale prekvapeni bylo ze z mlhy vylezly 3 skritkove.Omluvila jsem se za neomalene chovani a jely jsme dal na tu nasi cestu.Jeden skritek nas doprovodil az za hranice jejich zeme.Pri abysme nemeli problemy.Byl moc myli,rozloucily jsme se a jely jsme dal.Dal za skritci zemi jsme narazily na velikananansky problem.Most ktery zde kdysy byl.Uz nebyl.Byl zboreny.Bouzel El.Musim si privolat na pomoc Karven.Po vetru jsem zavolala a cekala.Behem chvile se zvednul vitr tak hodne ze jsem vedela ze je tu.Priletla a sedla si vedle me.Pomuzes mi karven vid.Odpoved byla samozdrejme kladna.Vzala El do svych drapu a ja ji sedla na hrbet a letely jsme pres tu rokli .Po pristani jsme si odpocinuly.Vyslala jsem zatim Karven na pruzkum okoli aby zjistila kde je nejblizsi vesnice nebo mesto.Trvalo to dlouho a porad se nevracela.Uz jsem si myslela ze se ani nevrati.Uz se vraci zvolala El.Byla jsem stastna ze ji zase vidim.Je to daleko.Mesto ktere hledate je tak daleko ze tam pudete aspon 21 dnu.

Obrazky

5. srpna 2008 v 11:19 Alicia New Life
Ja zkousejici kouzla.
S ptakem na ruce(rozlobena)

Dalsi obrazky me osoby

5. srpna 2008 v 11:14 Alicia New Life
Zde jsem kdyz v noci pozoruji.
To je moje kresba.
Tady posloucham volani prirody.

Pribeh o vzniku

5. srpna 2008 v 11:08 Alicia New Life
My co zijeme v lesich tak divokych jako v Barsonu oslavujeme vse.Prichod Jara,Leta,Podzimu i Zimi.Proto se nedivte ze furt neco oslavujem nebo nekam jezdime atd...Tenhle pribeh neni az tak uzasny,ale moc se mi liby.Vypravela my ho totiz moje maminka nez sem sla spat a vzdy me ujistovala ze je 100 procentne pravdivy.To bouzel nevim ,ale chtela bych se s vami o nej podelit.
Tento pribech je stary jako ty nejstarsi stromy v lesich,jako sama nase zeme,voda,vzduch,ohen a dalsi a dalsi veci na teto zemi.Odehrava se na nasich loukach a nasich lesich v nasich vodach a vesnicich kde drive nezilo nic nez zvirata.
Kdysi za starych casu zila jedna jedina osoba.Zena jmenem Manon.Nikoho nemela krome zvirat a krome daru prirody.Nebyla zla ba naopak.Byla tak hodna ale tak moc osamela ze uz ji prestavalo bavit na tomhle svete.Kazdicky den delala to same chodila do lesa,sbyrala si potravu a chodila pro vodu k blizkemu jezeru vedle skaly.Asi by vas napadlo jak se narodila byla totiz ze zeme a kdyz na ni prichazela zem praskla a sesunula se a vytvorila jezero ke kteremu ted kazdy den chodi.Jednoho dne se rozhodla ze skoncuje svuj zivot a tak sla ke skale a skocila z ni.kdyz dopadla na zem byla mrtva.krev z jejiho tela stekala pomalu do jezera a z jezera zacinala vychazet para a voda zacala bublat.Manonino telo nahle zmizelo.Z vody vykoukla vodni pani,vylezl z ni ohen,vylezl pan vzduchu a nakonec pani zeme.Vsichni 4 kdyz zjistily od zvirat co se stalo zacaly tuze plakat.Uvedomyli si ze jen diky jeji smrti ziji a tak se rozhodly ze po jejich smrti tu musi zase nekdo byt.Schodly se ze kazdy udela jednu rasu a muze a zenu.VZDUCH si za rasu vybral vily.ZEME si vybrala elfi.OHEN si vybral carodeje a magi. A VODA si vybrala vodni lid neboli morske pany.A od tech dob se u nas v lese rika ze tyhle 4 rasy drzi vsechny 4 zivly po hromade a ze az budou vymirat tyto narody zemrou ve stejnou dobu jako se stvorily a budou z nich jenom zase ty 4 zivly.....
Doufam ze se vam to libylo a ze to chapete ,kdyby bylo neco nejasneho tak to napiste.

Nejake moje fotky

5. srpna 2008 v 10:20 Alicia New Life
Tady jsem kdyz vysivam v lese.
A tady zase za zapadu slunce.

Sen o skutecnosti

5. srpna 2008 v 10:16 Alicia New Life
Tento pribehco vam ted vylicim je takovou skutecnosti,ze o ni nemuzete ani zapochybovat.
Kazdy rok se u nas v lese konaji slavnosti na vytani Podzimu.Chodim na ne kazdy rok a take na nich kazdy rok hraji na harfu.
Kdyz hraji moje duse se rozdely na dve a vice se vcituji do hudby.Je to nadhera.Ale tyto slavnosti byly o neco jine.Pokazde po svem hrani se du vykoupat do jezera a pak slavym a pak du spat do sve meke postele.Ale dnes jsem se necitila na oslavu a tak jsem sla rovnou po koupely spat.
Zdal se mi podivny sen.Sla sem cestou v lese a na konci te cesty byl paloucek se studankou a dzberem.ten paloucek byl obehnan stromy ,ktere se tycily skoro az do nebe.Salala tu magie a stara moudrost ze stromu.Kdyz jsem se tu rozhlidla necitila jsem zadne nebezpeci ale jen unavu.Tak jsem si lehla na travu a odpocivala a naslouchala ptactvu.Vtom jsem slisela hluk ze studny!!!Zajimalo me co to muze byt a tak jsem vztala z mekke travicky a pomalu se blizila ke studni.Kdyz sem stala primo u ni naklonila jsem se za jeji okraj a podilala se co to tam dela takove divne zvuky.Byla sem moc prekvapena kdyz jsem spatrila co tam je.BYLA TO VILA.Vytahla jsem ji pomoci dzberu a zacala se ptat jak se tam dostala.sedla si na okraj studny aby na ni svitilo slunko a uschly ji kridla.A dala se do vypraveni.Dozvedela jsem se ze pri slavnostech se sla projit a zmenit listi na hnede kdyz uvidela studnu zacala mit zizen.Vedela ze dzber je na ni tezky tak sletla dolu do ni a postavila se na dzber ale kousek neho se ulomil a ona spadla do vody a nemohla ven.Po te co ji uschly kridla podekovala a rozletla se a pomoci jakeho si prasku zmenila listi.Byla to nadhera.Ale najednou sem citila ze se probouzim a sem se rozplinul.Rikala jsem si:Byl tak nadherny skoda ze to neni doopravdy.Vysla sem ze sveho domku abych se podivala na nove zbarvene listy podzimem,ale kdyz sem vysla zhrozila sem se,protoze bylo porad leto.Uvedomyla sem si ze to nemusel byt sem.Nasedla sem na El ktera zna nektere kouty lesa lip nez ja a spolecnym usilym jsme nasly studnu i vilu ta pak zmenila listy a tim i rocni obdoby podekovala.A diky ni jsem si uvedomila ze sny nemusi byt vzdy jen sny.

Moje zviratka

5. srpna 2008 v 9:54 Alicia New Life
Nejdulezitejsi ze vsech mich zvirat sou 3 zviratka,ktera se sobe vubec nepodobaj.sou soucasti me rodiny.
1)KARVEN
Je to drak.Je velice hodna a trpeliva(kolikrat uz na me musela cekat).Ma hodne rozumu.Miluje vysky,vitr a take samozdrejme klidnou oblohu na let.je skratka uzasna.je sice masozravec ,ale ji jenom dobytek a drubez jako jine rasy napr.elfove,vily atd...jinak by zadnemu jinemu zvireti neublizila.
2)El
Je to jednorozec,ktereho jsem si ochocila a da se rict i privlastnila kdyz sem byla u Srandru.Je to mala zeme(ostrov) kde ziji jenom vily.Je to nadherna zeme z visokymi stromi na niz vily ziji.
Takto oni bydlí.Neni to nadhera??
Ale mela bych se vratit k El .Je proste uzasna a mam k ni ten nejlepsi vztah jaky kdy muze elfka,vila,carodejka k jednorozci mit.Tak tady je.
A zA 3) SENDER
Je to vlk ktereho sem zachranila ,kdyz tu byly ty povodne u kterych zahynul muj otec.Moje maminka rika ze v Senderovi je prevtelen muj otec aby me chranil a hlidal a pomahal mi napric timto svetem.
Tohle sou mi milacci a ma rodina,ktera semnou prozatim zustava.

Mi pratele

5. srpna 2008 v 9:20 Alicia New Life
Mam hodne pratel ,ale to by bylo na dlouho napisu sem jen ty hlavni.
Moon:je to vodni vila.ktera zije v jednom z jezer v Barsonu.Je velice prijemna a hodne toho vi.Je to snad takova plavajici knihovna.Kdyz chci neco vedet tak du za ni.
Bouzel se nerada foti tak si zakriva oci.(Skoda)
Artti:je to carodejka z dobrym srdcem a smislem pro humor a dobrodruzstvim.Teprve se uci tak neni zrovna extra nejlepsi ale na to jak dlouho se magii uci je moc dobra.Uz umi menit i podobu a to se magii uci teprve 4 roky.Umreli ji totiz rodice a nikdo netusil ze z tak pohledne holciny by se mohla vyklubat carodejka.
Hisslen:je kentaurka.Má moc rada prirodu a snazi se v ni nastolit poradek zatim se ji to dari.v krvi ma modrou krev.jeji otec byl totiz kral v jedne zemi ,ale vzdal se vseho jen kuli sve dceri.Mam ji moc moc rada je to uzasna holcina na rozdil od jinych kentaurek ,ktere se vetsinou chovaji namyslene.

Moje rodina

5. srpna 2008 v 9:07 Alicia New Life
Moje rodina je mi velice draha.Chtela bych vam o ni trochu povipravet.
MUJ OTEC:
Jmenuje se Mitar New Life.Zemrel ,kdyz byly povodne a jeho strhla voda,kdyz pomahal ostatnim.Mel rad nasi zemi a rval by se za ni dokud by dusi nevipustil.doufam ze je na dobrem miste a vzpomina na nas.
MOJE MATKA:
Jmenuje se Cornelia New Life a za mlada,kdyz nebyla s mim otcem tak Cornelia Ringier.Je to zena ke ktere vzhlizim.Sla do sveta aby dokoncila svou knihu o rasach nasi zeme a jejich zvicich.Myslim ze bude dost poucna.Miluje vice nas lid nez sama sebe.Je to opravdu uzasna zena.
MUJ BRATR:
Je to uzasny klucina.Jmenuje se Astrid New Life.Je celkem zvlastni.Rozumi zviratum a dokaze poznat co udelaji driv nez to udelaji(predpovidat) .Ted je kdesi v lesich ,ale jeho fotku mam.Tady je zrovna schovany a pozoruje veverku.:-)

Neco malo o me.....

5. srpna 2008 v 8:46 Alicia New Life
Jmenuji se Alicia New Life (novy zivot).Nevim jak zacit.Bydlim v Barsonu.Hluboko v jeho lesich.Bydlela jsem tam s otcem,matkou a svym bratrem.Ale matka odjela poznavat svet a jeho krasy.Otec zemrel, kdyz mi bylo 9 let. A muj bratr se schovava buh vi kde v lesich.Jinak jsem na pul elf,carodejka a vila je to celkem mismas,ale pri se tyto schopnosti vsech ras dedi po 2000 letech v nasem rode.O me asi vse.Jen bych mela dodat portret.Tak tady jsem.
Mam moc rada podzim a hlavne prirodu.Zatim by to o me stacilo.

Pokračování - cesta na Mrtvý ostrov

4. srpna 2008 v 13:05 | Bresina |  Isabelle Jacque(Antoinette)
"Jsi v pořádku?" zaslechla jsem. Kolem mě se začalo vše zvedat a vířit, foukat. Nebylo nic co by zůstalo na původním místě. Tentokrát to nebylo jako někdo, ale něco. Síla. Nevěděla jsem co se děje. Nikdo mě netahal za ruku, ale jako by mě někdo svázal, octla jsem se na zemi, ani nevím jak "Pomoz mi!" vykřikla jsem,ale nevyšel ze mě ani hlásek. Žádný opar, nic jsem neviděla, jen jsem ucítila bolest, strašlivou bolest, cítila jsem jako bych nestála na zemi, jako by ty provazy, kterými jsem byla svázaná praskly a já vyletěla nahoru, nabrala jsem sílu a připadala si dobře až do chvíle, kdy síla zmizela, já spadla na zem a probírala se. Vstala jsem a zatřásla hlavou. "Jsi v pořádku?" vyhrkla jsem když jsem znovu spatřila Asmu. "Já? Co ty..?" Co ty oči?" "Oči?" "Úplně ti zmodraly oči, stála jsi jak zkamenělá, co to bylo, kouzlo, kletba…" "Stála? Zkamenělá? Ležela jsem a pak letěla a spadla…" "Jsi v pořádku?" "Ne" a hmátla jsem po placatce a napila se. "Co to je?"zeptala se Asma a přistoupila blíž. "Je to na uklidnění. Doufám, že nespěcháš. Musím si chvíli odpočinout" zapotácela jsem se a málem upadla rovnou na zem, ale eště jsem se stihla bouchnout rukou do zdi. Asma mi sáhla na čelo. Rychle odtrhla ruku. "Vždyť ty… už se nedivím proč se říká hoříš…" "Nesmysl, nic mi není" řekla jsem a dokulhala k lavičce před Asminým domem. Opravdu jsem se cítila jako v ohni, strašlivý žár, ale to není nic proti tomu…čemu vlastně, občas vidina, pak vichřice, pak dotyky, bolest…proč? "Co to máš za medailon?" zeptala se najednou Asma. "Ale…to je…" no jistě, to je ono. Ten medailon. Od té doby mě šálí zrak a prudká bolest. "Promin" omluvila jsem se a chtěla ho sundat, pod záminkou jí ho ukázat, jenže jakmile jsem na medailon sáhla, musela jsem ucuknout. Byl žhavý. Zkusila jsem to znovu, neucukla jsem. Rychle jsem se ho snažila sundat, dokud ho udržím, jenže když jsem ho už měla těsně nad hlavou, pocítila jsem jak mnou projela prudká palčivá bolest. To ten medailon. Ta bolest. "Co je?" zeptala se Asma, když viděla jak se s tím morduju. "Nic" odsekla jsem a znovu se napila. Vytáhla jsem hůlku. Nechtělo se mi chodit k pegasovi, tak ho nějak přikouzlím. Mávla jsem hůlkou a než jsem stačila říct zaříkávadlo, pegas byl u mě. "Jak to děláš?" zeptala se Asma. "Já sama nevím…" ale vlastně…"Měla by sis opravdu odpočinout, ta výprava snad není tak moc důležitá" "Je důležitější než můj odpočinek" "Dobře, nachystám se." Řekla Asma a zmizela v domě. Po chvíli už byla zpět. S věcmi a pegasem. "Co Arest?" zeptala se Asma. "Nejspíš ani neví kde a na jak dlouho jsem" "Proč?" "Není se mnou ochotný mluvit ani o svatbě a svých výpravách" Nasedla jsem a Asma taky. "Jakože nejedeš na Niegře, vídám tě na ní častěji" "Ona zemřela." "Promiň, to je mi líto." "V pořádku, myslím, že teď se moc neuslyšíme, letíme na Mrtvý ostrov, poletím první." Řekla jsem a spolu s pegasem se odlepila od země. Byl podvečer a mlha. Vytáhla jsem hůlku a chtěla říct zaříkávadlo, aby svítila, než jsem stačila cokoli říct, či máchnout hůlkou, mlha se pomalu rozpouštěla a nás oslnilo slabé světlo. "Co to je?" křičela Asma. "Zázrak?" odpověděla jsem otázkou a sevřela na krku medailon, byl tam, rozpálený a mnou zase projela bolest. Mrkla jsem a najednou jsem před sebou zase měla ten opar. Spatřila jsem tam Areste, jak padá. Nebylo jasné odkud, kde, z čeho, kdy, proč, ale byl to on. A padal.
Najednou jsem znovu mrkla a ta mlha byla pryč, ten děsivý obraz. Sevřela jsem uzdu a klesala. Přistála jsem. Znovu jsem se napila. Více. Po chvíli jsem se cítila klidněji, ale klidná jsem nebyla. Naposledy jsem viděla Niegru a zemřela…Znovu jsem vzlétla. Asma byla vpředu, dohnala jsem ji a letěla před ni. Letěla jsem níž, protože před námi byla voda. Pekas smáčel kopyta ve vodě a já dýchala tu svěží vlhkost moře. Najednou nad námi jsem zaslechla třetí šumění křídel. Černá křídla, černý pegas, černý plášť. Letěl dolů. Arest. "Co tu…" "A ty?" zakřičel a pustil se sedla. Hodil dolů papír. Vzkaz pro něj. "Jedu do Margonu. Nevím na jak dlouho." "Co to je?" máchal vztekle rukama. Najednou jeho pegas prudce zastavil, jako by zkameněl, zpomalil čas, Arest letěl dál vzduchem přes krk a hlavu a rovnou dolů. Zajela jsem ostrými botami do pegase a ten zrychlil a vzlétl výš, snažila jsem se dostat se před Areste. Arest zpomalil ve vzduchu a dolétl přímo na mého pegase. "Díky" vydechl. Cože? Za co. Co se to tu děje. Nebylo kde přistát. Aretsův pegas odlétl a ten můj nás dlouho neunese. "Jste v pořádku?" ptala se Asma, když už byla vedle nás. "Nevím" řekl Arest, který v hledal v otázce víc než tam bylo a zjevně nechápal, že to byla otázka ohledně zdraví. "Už brzy tam budeme." Řekla jsem a pustila jednou rukou uzdu a chytla s ní Aretsovu ruku…Jakože mám vidiny? … co to bylo. Přemýšlela jsem zatímco jsme letěli pod noční oblohou plnou zářících hvězd. "Už ho vidím" řekla jsem a začala klesat a Asma za námi. Opravdu pevnina. Ostrov - mrtvý. Na celém ostrově je jen písek, pramen vody a vzkazy vyryté do písku které eště nepohltilo moře. Vždy jeden den za tři měsíce se octne ostrov celý pod vodou. Trosečníci nemají šanci přežít. My tu ale jsme ve správnou dobu. Přistáli jsme. Všichni tři jsme sesedli z sedla a koukali na noční oblohu. "Zítra se vydám domů" řekl Arest a šel na druhou stranu kam si dal pár věcí a lehl si. "Lehneme si?" "Jo…tohle je u vás normální?" "Co?" "Zachráníš ho…nic. Je tu… nic" "Chápu. Promiň. Netušila jsem, že přijede, nebudeme si ho všímat." Vytáhla jsem svůj plášť a uložila se pod něj. "Co to jak ti poslední dobou všechno jde. A ty halucinace a tak, to spolu souvisí…nebo…" "Je to složitý…" "Tak jo…Dobrou…vlastně proč tam nejdeme rovnou?" "Mohli by se bát, že jsme nepřátelé…Dobrou" řekla jsem a otočila se. Jen aby nebylo vidět, že nespím a nemám zavřené oči, nechystám se spát…Asi po hodině jsem vstala, nebo spíš stoupla si. Došla jsem ke svému pegasovi a letěla se na chvíli projet. Už to nevydržím. Ta síla je skvělá, ta bolest je jako smrt - umírání, ale nekončící.Ta obloha, jasná a bez mraků a pro tuhle chvíli byla jen má. Létala jsem a když jsem se vrátila tiše zpět, byla jsem už trochu unavená. Šla jsem nejdřív k Aretsovi. Chytla jsem jeho ruku a zase pustila a odešla zpět k Asmě. Lehla jsem si a po chvíli usnula, ale brzy ráno mě probudil šramot…

v Pekle - Věstkyně

3. srpna 2008 v 11:58 | Evangelin |  Evangelin
Vím, jak se dostat k věštkyni, ale ještě jsem tam nebyla, není to jako rychlé občerstvení, kam může kdykoliv kdokoliv. Vědma se rozhoduje koho přijme, takže je to taky možnost, že neupěji. Hlavně vědma ví vše, vidí hluboko do mého srdce, takže je to celkem riskantní. Ale bez risku by byl život nuda.
Teoretickou stránku věci znám, ale jak se k ní dostat? Musím prostě letět výš a mít přání, popřípadě otázku. Je to vlastně jednoduché. Nj, ale otázku... Mám jich mnoho a vědma toleruje pouze tři otázky a čtyři odpovědi. J eto zmatečné ale rozhodla jsem se pro to, co mě zajímá nejvíce: Je Gabriel na živu?
Teď se stalo několik věcí najednou: Pomyslela jsem na otázku, vylétla jsem do vzduchu a vzápetí mě pohltilo jasné černé světlo a já poklidně přistála před bytostí ovlivňující život, před nejmoudřejší bytostí a vůbec před vědmou.
První pohled je celkem děsící a to i s vědomím, že věštkyně je nepředvídatelná a nestojí ani na jedné straně. S pouček vím, že konverzace u vědmy probíhá otázkami. Já kladu, ona odpovídá.
1) Kde je Gabriel na živu?
"Žije ve věžení pod zemí ve tvém světě" odpověděla těžkým hrdelním hlasem.

Vidění...výprava

2. srpna 2008 v 15:34 | Bresina |  Isabelle Jacque(Antoinette)
Rozhodla jsem se, že se vydám do Margonu s Asmou, proto jsem si došla pro papír,inkoust a brk a dala se do psaní.
"Milá Asmo, žádám tě o pomoc. Chystám se na výpravu do Morganu a najít vchod do podzemí, jinak mohou všichni obyvatelé Morganu zemřít. Vím, že nebudeš proti, tak se hned vydám za tebou. Bresina"
Otevřela jsem malou klec a vzala do dlaní holubici. Mávala křídly a snažila se dostat z mého sevření. Ale já sáhla a nahmátla prsty dopis s provázkem. Přivázala jsem roličku dopisu k jemně sametové holubici. Vztáhla jsem ruce k nebi a ona se rozletěla směrem k slunci. Já jsem se vydala do svého pokoje. Vzala jsem si potřebné věci jako jídlo, meč, hůlku, dopisní papír, brk, jednu holubici a samozřejmě medailon. Potom jsem šla zase po schodech dolů. Jela jsem dlaní po zábradlí a začala být nervózní. Došla jsem dolů a zase klapala botama po nádvoří. Vyšla jsem branou a šla směrem k lesu. Vstoupila jsem do zastíněného lesa, kde je jen malý plamínek světla. Šla jsem a tentokrát mé boty drtily malé jehličí. Byly slyšet různé zvuky. Stále jsem se cítila jako by někdo šel za mnou, stále i za mnou křupaly větvičky a jehličí. Stále jsem se otáčela, ale za mnou nic nebylo. Stále jsem šla a slyšela to křupání a něco. Ohlídla jsem se a zase nic. Nabíhala mi husí kůže. Chytla jsem si uši, jelikož už jsem to nedokázala vydržet. Rozeběhla jsem se a ruce dala pryč, jenže to za mnou jako by se taky rozeběhlo. Nedokázala jsem to vydržet. Spadla jsem na zem a nedokázala ani dýchat. Ubíjelo mě to. Jako by někdo byl vedle mě. Zakousla jsem se do vlastní ruky. Pak jsem se zamyslela : "Hloupost, nic se mi nestane. Vždyť tu nikdo není" a vstala jsem. Rozeběhla jsem se k cestičce, ale najednou jsem cítila lehký vánek. Chladný. To je divné, tady nikdy nefouká. Běžela jsem a kolena se mi kleapala strachy. Cítila jsem jako by mě někdo držel za ruku...a nepustil. Nemohla jsem jít. Zavřela jsem oči a strachy jenedokázala otevřít.Otočila jsem se směrem, kde mě něco drželo. Pomalu jsem si druhou rukou promnula víčka. Řasy se mi odlepily od tváře a já pomalu otevírala oči. Nic jsem neviděla a pocit byl pryč. Najednou jsem před sebou spatřila mlžný opar. Nevěděla jsem přesně, co je to a díval se na ten opar. Spatřila jsem něco jako Niegru. Ležící kočkovitou šelmu, která krvácela. "O můj bože, co je to?" děsila jsem se a ječela a ječela. Poznala jsem ji. Byla to moje milovaná Niegra a umírala, ve svém doupěti. Co je to? Šla jsem blíž. Opar nemizel, rozostřoval se. Vše jsem poznávala. Okolí, stromy, květiny, její křídla byla potrhaná. Prošla jsem skrz opar a podívala se zpět. Nic tam nebylo. Šla jsem dál. Viděla jsem už světlo okolního světa. Toho, co nic nezastiňuje.Prošla jsem pod větvemi a byla jsem venku. Rozeběhla jsem se ke svému domovu. Ani jsem nešla dovnitř. Obešla jsem okolo dům a zamířila k paloučku. Byo tam asi pět stromů a jáma. To byl výběžek Niegry. Prodrásala jsem se houštím a vešla do lesíka. Slyšela jsem jen bzučení a žádné vítání. Šla jsem do středu lesa. Vtom jsem ji spatřila. Ležela tam. Krvácela. Měla protržená křídla. "Ne!!!" zakřičela jsem a lehla si na ni. Žádný tep, ale uslyšela jsem malý slabý nářek. "Bože..." Koukla jsem se pod křídlo. Svírala dvě malá koťátka. Vzala jsem je do náručí. Dala jsem jim kus masa, co jsem měla v kapse, pro niegru.
Strčila jsem je do kapes pláště a na niegru jsem hodila menší plachtu co byla opodál na vodu. Po tváři mi tekla malá kapička. Slza. To poslední na co jsem myslela, bylo na čem pojedu. Vešla jsem do svého domku a položila do své postele koťátka. Pojmenuji je Astan(samec) a Grace(samička). Vzala jsem si pár dalších věcí a odnesla koťátka do starého příbytku Niegry. Ve sklepě. Dala jsem je tam spolu s hromadou masa. Šla jsem zpět nahoru. Byla jsem v šoku. Přece to nemůže být pravda. Nekouzlila jsem, nic a věděla jsem to a šlo o smrt! Co mám dělat? Třásla jsem se. Vydala jsem se do stájí jednorožců a pegasů. Vzala jsem si svého oblíbeného pegase Greta. Dala jsem mu trochu krmení a trochu jsem vzala sebou. Osedlala jsem ho. Vyskočila jsem do sedla a chytla uzdu. Na zem spadla poslední slza, společně se vzlétnutím. Pevně jsem ho svírala nohama a letěla na něm nad mým domem, Aretsovým palácem a potom nad vodou. Asi po hodině jsem byla v Lasanitu. Přistála jsem. Uvázala pegase a vydala se k Asmě. Šla jsem se strachem z vidění k Asmě. "Zdravím!" vykřikla jsem jen pár metrů od Asmy. "Nejsi proti?" zeptala jsem se..."Ne. Už se chystám"...

Spousty překvapení

2. srpna 2008 v 11:43 | Štěpuš |  Isabelle Jacque(Antoinette)
Nová a nová překvapení

Byl krásný letní den. Probudily mě sluneční paprsky, které se
dostaly až ke mně do postele. Vstala jsem
a vydala se dolů po schodišti. Byla jsem v Aretsově zámku. Arets
byl na malé obchodní výpravě. Já jsem
tu zůstala pouze s číčou. Došla jsem na zahradu, když jsem náhle
uslyšela přibližující se šumění křídel a později dusot kopyt.
Někdo přistál na nádvoří a Arets se měl vrátit až za šest dní.
Vydala jsem se ráznou chůzí k bráně a mávnutím dlaně se brána otevřela.
Vstoupila jsem na nádvoří a spatřila podivné stvoření -
zelený šupinatý drak, ale postavou jako kůň, pegas. Vedle stál muž, který někoho čekal,
ovšem z druhé brány. "Vítej cizinče" řekla jsem hlasitě, aby
slyšel a otočil se. Postarší muž-elf se otočil a já spatřila
malou jiskru v očích. Koukal na mě a nic neřekl.
"Kdo jste a co..." dostala jsem ze sebe a čekala na odpověď.
"Carlos Jacque a hledám Isabelle Jacque" dostalo se mi odpovědi.
"Je mi líto, tu neznám" a chystala jsem se toho muže vyprovodit.
"Vždyť ty jsi..." vykoktal.
"My si tykáme?" zeptala jsem se a probodla ho pohledem.
"Isabelle?" kouknul se na mě a kývl.
"Myslíte Bresino?" opravím ho.
"Ach ano...Regy, že?Já zapoměl" zamyslel se.
"Co?" ptám se už víc naštvaně.
"No to je tvé jméno...Isabelle Jacque" dostal ze sebe a
já nevěřila svým uším.
"Ne ... Bresina Regy" řekla jsem a doufala, že pravdu říkám já.
"Víš je mi líto že ti to musím říct až teď..."začal tiše...
Nová identita
aneb

Novinka

"...ale já jsem tvůj pravý otec a rodina Regy byla nevlastní,
jiní lide než otec a matka nebyli skuteční jen iluze"
"Cože?" moc věcí najednou, ne? pomyslela jsem si.
"Nelžu ti , už chápeš proč si tykáme?" zeptal se, jako by byl v právu.
"A proč jsi tu až teď?!? tati!" zdůraznila jsem.
"No zítra máš 21.narozeniny..." řekl a zamyslel se.
"No a? To má být dárek?" zeptám se ironicky
"Ne, ale existuje papír, který tvrdí, že se ve své
21.narozeniny vdáš..."
řekl s já nechápavě zírala do těch jeho temných očí.
"Co?" vyhrkla jsem.
"Za Marka Frée" dodal a to mě teprve dostalo.
"Cože?" zeptala jsem se a požadovala vysvětlení.
"Vyhrožovali smrtí, ale potom ustoupili, pokud si vezmeš
Marka" hájil se.
"Já mám svou svatbu. S někým jiným!" zdůraznila jsem.
"To mi je líto, ale" začal ...
"To ti nemusí být líto, na nějakého Marka kašlu,
stejně jako ty na mě celý můj dosavadní život"
"Ale to nejde, on..." nejspíš by ho ženich zabil,
ale přerušila jsem ho.
"Jsi pro mě neznámý člověk který ani pozvaný
na mou pravou svatbu" dodala jsem.
"Ale..."chtěl namítat, ale já vytáhla dýku
a přitiskla mu ji ke krku.
"Vztek stoupá, tak ihned odejdi nebo
ty společně s Markem budete hnít pod
stejným náhrobkem"
"Já neodjdu"
"Co má matka?" přitlačila jsem.
"Nežije"
"Odkud jsi?"
"Z Margonu"
"Co to je?"
"Ostrov pod vodou. Moc lidí o něm neví"
"Jak se tam dá dostat?"
"Jednoduše.Kousek pod vodou je dýchatelno.
Jen tomate nepřátele"
"A kde to je?"
"Nedaleko Mrtvého ostrova, jihovýchodně."
"Co to svíráš v ruce?"
"Nic!"
"Ptám se!" a přitlačila jsem.
Neochotně začal :"Je to dávné tajemství. Nikdo
neví co symbolizuje" a podal mi medailon.
Byl na něm drak, zkratka ANS a z druhé strany
dvě kolečka a čtyři dirky zkrz medailon.
"Jaké, že je moje jméno?"
"Isabelle Jacque"
"Je i docela pěkné"
"Co teprve Isabelle Frée"
"Ne!" pochopila jsem, že sehned tak nevzdá.
Vytáhl meč a chtěl mě zastrašit, vložila jsem do toho všechnu sílu
a z mého prstu vyšel silný
paprsek, který Carlose srazil na zem, upustil medailonek a po chvíli
jsem ho svírala v ruce.
Nasadila jsem si ho na krk. Muže i zvíře jsem nechala na nádvoří
a šla jsem dovnitř pro brk,
kalamář a papír. Rozhodla jsem se napsat Aretsovi:

Milý Aretsi, nevěřil bys co se tu stalo, potřebuji tě tu.
Možná se tu objeví muž, kterého si
mám vzít - díky otci, i ten tu je-vlastní...v mdlobách.
Jestli se dnes neobjevíš vydám se za
tebou. Tvá Bresina, nyní Isabelle Jacque.


Dopsala jsem, srolovala do ruličky a smotala provázkem,vytáhla jsem z kleceholubici a přibevnila ji dopis
k noze. Pomalou chůzí jsem se vydala nahoru do svého pokoje.
Podívala jsem se z okna. Z jedné strany letěli draci a z druhé jednorožci.
Jeden jednorožec přistál před branou a vstoupil společně s jezdcem do zámku...
"Arets!" došlo mi a seběhla jsem dolů...byl to on. Byl eště víc zdrchaný než kdykoli jindy.
Běžela jsem mu naproti. Klapání bot se ozývalo chodbou.
Objala jsem ho, beze slov.
"Co se stalo?" zeptal se. "No víš...slyšel jsi o taky?" hrkla jsem sebou.
"Ano...pojď" popadl mě za ruku a vydali jsme se na nádvoří. Za branou byli muži a jeden na velkém
drakovi. Ostatní na stejných zvířatech jako otec. "Je tu Isabelle?"zeptal
se povýšeně muž. "Proč?" zeptala jsem se. "Já jsem Marc a..." "Na to zapomeň" "Co
si to dovoluješ, ty, ty služko!" "Já jsem Bresina, neboli Isabelle"
"Promiňte, já..." "Ty si mě nebereš!" "Cože, to je...?" vmíchal se do všeho Arets. "Takže
mám zabít tvého otce?" zeptal se výhružně. "Myslím, že se nemusíš obtěžovat, leží támhle"
"Ty jsi...?" znovu Arets. Marc vyzval ostatní avzlétli. "Věděl jsem že to nevyjde, ale že to
bude takhle jsem nečekal." řekl a mizel v dáli. "Ty jsi...otce...?" "Ale kdepak" a šla jsem ke
Carlosovi. "Co se stalo, omráčila jsi mě?" "No....zachránila jsem ti život." "Co?" "Ale, stavil se
tu Marc, pokecali jsme..." "Odejdi a vše bude v pořádku" Nic neřekl a odešel. "Proč" zeptal se
Arets. "Mám teď práci, hledám Margon a co je ANS..."Arets mě políbil na tvář a odešel.

Konečně čerstvý vzduch

1. srpna 2008 v 17:43 | Cassandra Williamsová |  Cassandra z Nayry
Syenni mě táhly chodbou pryč. Nemělo smysl vzpouzet se. Po chvilce mě zavřeli do nějaké místnosti a odešli. Když jsem se otočila, spatřila jsem v rohu místnosti několik dívek. Další lidé? No, alespoň v té kaši nejsem sama. Mlčky jsem na ně zírala a po chvilce se ke mě s úklonami seběhly volajíc: "Vítej, paní . . ."
"Dost! Copak nevidíte, co se to tu děje?" popadla jsem jednu z dívek a zatřásla s ní. " Musíme odtud co nejrychleji utéct, dřív než bude pozdě!"
"Má paní," řekla dívka "nemusíš mne zkoušet a nabádat k útěku. My ti budeme sloužit až do své smrti. Jaké požehnání ti Syennové dali, když se smíš stát jednou z nich . . ."
"Co to povídáš, vždyť jsou Synneové zlí!" Ne . . . nemá to smysl. Ona tomu všemu věří, takže tudy cesta ven opět nevede. Co se dá dělat.
Dívky se daly do práce. Zanedlouho jsem stála ve středu místnosti, oblečená do roucha Syennů. Už jsem vypadala skoro stejně jako oni . . . mrazí mě v zádech, když na to pomyslím.
Když do místnosti opět vešli dva Syennové, dívky se stáhly zpět do kouta a oni mě odvedli pryč.
Táhli mě mnoha chodbami a já už dávno ztratila přehled kudy. Nakonec jsem opět stanula před královnou. Ta gestem odehnala Syenny, takže jsme zůstali samy.
"Ach . . . jsme již tak blízko, konečně . . . po dlouhém hledání . . . tě budeme mít na své straně. Teď tě odvedu do tvého . . . pokoje . . . kde strávíš poslední dny před ukončením Přeměny."
* * *
Čas utíká nepřiměřený tempem a já s hrůzou přihlížím, jak se ze mě stává někdo úplně jiný. Cítím jak mi mizí vzpomínky, jak má mysl pomalu mizí s nimi. Cítím, jak část mého já už patří Syennům. Už mě ani nehlídají. Myslí si, že už nedokážu utéct. Ne, potom všem.
Občas slyším myšlenky některých Syennů. Snaží se mě ovládnout, slyším jak ke mě promlouvají, slyším je všude, snažím se bránit, ale dlouho už to nevydržím, takže jestli se do pár dnů odsud nedostanu, bude už pozdě. Do mého pokoje vešla Královna. Hlavou mi projela ostrá bolest.
"Pojď" řekla ukazujíc ven z místnosti.
Pomalu jsem vstala. Nedokážu jí vzdorovat, je mnohem silnější. Její myšlenky jsou mnohem zřetelnější. Vyšla jsem tedy z pokoje. Neustále jsem ji slyšela ve svých myšlenkách. Již brzy . . . říkala . . .již brzy se k nám připojíš . . . budeš mocná . . . již brzy . . . Stále dokola, stále silněji. Aniž bych si to uvědomovala Královna mě vedla chodbami až mě zastavila před bránou. Aniž by cokoli řekla, brána se otevřela a já jsem zamžourala do deního světla. Obě jsme vyšly ven a stanuly jsme před pevností na kamenném mostě. Okolo byly skály, tmavé a nehostinné, ještě ponurejší byl tmavý les.
"Pohleď! Pohleď naposledy okolo sebe!" vykřikla Královna. "Zanedlouho to vše uvidíš jinýma očima, očima nás všech!"
Ta slova se mi vrývala do paměti. Hleděla jsem do nehostinné krajiny s myšlenkou, že to bude má poslední vzpomínka, která bude stejně zapomenuta, jako všechny ostatní.
Rozhlížela jsem se . . .
Přemýšlela jsem . . .
Myslí si, že už se nedokáži odloučit, už jsem slabá. Moc slabá na to abych utekla. Stejně to musím zkusit, ještě jednou, naposledy. Je to poslední šance. Poslední šance k útěku. I když se nedostanu zpět domů, je pořád lepší utéci. Jestli se z toho rychle nedostanu, ti dva strážní, nebo Královna mě stejně chytnou a bude po všem takže nemám co ztratit.
Chvíli jsem čekala, ale pak jsem se jí vytrhla. Běžela jsem, utíkala jsem, co mi nohy stačily a podařilo se mi doběhnou na hranici lesa. nezastavila jsem se. Utíkala jsem dál a dál, aniž bych se ohlédla. Strážní u brány se nejspíše vydali ihned za mnou, stejně tak jako Královna a ty jsem rozhodně ani vidět nechtěla. Stále hloub a hloub do lesa, pryč, jen pryč!
Ale pak mě něco přinutilo se zastavit. Byl to výkřik, který se nesl krajem, jako požár vysušenou krajinou. Královna! Musela se zastavit, aby se mě myslí pokusila omámit. Nepřestala jsem doufat, že jim uteču, musím! Královnin křik už ale pronikl mou myslí, měla jsem co dělat abych se nerozběhla zpět. Tak moc je silná. Ten zvuk mě donutil klesnout na kolena, křik nepřestával, ale ještě sílil. Hledají mě hledají! Jedna má část jásala a druhá se snažila utéci, dál a dál. Nakonec se zbytky mých sil, mých myšlenek sebraly a já jsem se opět postavila na nohy. Rozběhla jsem se, ale na dlouho mi to nevydrželo. Hlava mi třeštila nesnesitelnou bolestí a já už jsem několikrát upadla na zem. Vždy jsem vstala, ne teď to nesmím vzdát!

Běžím dál, nevím kudy, motám se lesem a myslím na jediné: Pryč! Pryč odsud! Mezi stromy jsem uviděla nějaké postavy. Zamířila jsem k nim, nedokázala jsem rozpoznat kdo to je. Došla jsem až skoro k nim, když jsem klesla do trávy. Asi to byli lidé . . . nevím, už nemám dost sil. Snažím se k nim doplazit co nejblíže.
"Musíte . . . musíte pryč . . ." vypravím ze sebe ". . . rychle . . . dokud to ještě jde . . . " mumlala jsem dál.
Musí utéct, nebo je chytí.
Musí . . .
Klesla jsem na zem, už nedokážu vstát . . .
Křik nepřestává, stále ho slyším . . .
A svět zahalila tma

Cassandra z Nayry

1. srpna 2008 v 16:18 | Cassandra Williamsová |  Cassandra z Nayry
Je mi na nic. Od první návštěvy temné uběhlo mnho dní a v hlavě se mi honí čím dál víc myšlenek. Nikdy si neodpustím, jestli se dostanou do Teriastu, Barsonu nebo Lasanitu. Musím nějak utéct a varovat ostatní, odsud pro ně nemůžu nic udělat a to mě ubíjí ze všeho nejvíc. Ale jak? A, i kdyby se mi nějak podařilo odsud zmizet, co bych jim asi tak řekla? Ahoj, unesla mě parta "modrejch lidiček" a chtěj sem vést invazi? Už teď je jasné, že by mi nevěřili. A navíc, poznali by mě vůbec? Podívala jsem se na své ruce. Na obou zápěstích jsem měla do masa vyryté jakési symboly a ty rány nevypadaly vůbec hezky. S povzdechem jsem vstala a došla k zrcadlu. Ruce už jsem měla modré až po lokty a vlasy už mi začaly černat. Ne, nepoznali by mě. Ani já sama sebe už ani nepoznávám. Alespoň oči mám ještě své, ale nebude trvat dlouho a budu je mít černé a prázdné jako Temná. Vždyť ani nevím kdo, nebo co jsou zač. A to zanedlouho budu patřit k nim. Fajn. Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkala ani doma a ani na Indestu, což je divné. Nikde o nich není ani zmíňka. No, každopádně musím něco zjistit, alespoň do chvíle než se stanu jednou z nich.
Jsem zmatená. Poslední dobou si nedokážu udržet jasnou mysl, nedokážu logicky uvažovat, což mi útěk nijak neusnadňuje. V hlavě se mi honí spousta myšlenek, spousta vzpomínek a den ode dne je to horší.
"Chce tě vidět královna."
S leknutím jsem sebou trhla. Za mnou stála Temná. Chytila mě pevně za ruku a vzápětí jsme opustily kamennou místnost. No, aspoň jsem se konečně dostala ven. Objevili jsme se v nějaké kamenné chodbě.
http://img.geocaching.com/cache/log/660e14ad-ff6b-4e44-a606-6774c46f179b.jpg
Byla tmavá, takže nebylo vidět, kde končí. Temná mě dále táhla chodbou, až jsme došly do velkého sálu. Odvedla mě do jeho středu, kde již stálo několik Temných. Pronesla něco v té své syčivé řeči, která mi mimochodem čím dál víc leze krkem a ostatní se otočili mým směrem. Všichni byli větší než já, takže jsem si připadala ještě hůř.
Z hloučku vystoupila jakásy žena, zřejmě královna.
- Hezká, co? -
- Nemyslím si . . .=D -
Přistoupila ke mě se slovy:
"Vítej Cassandro z Nayry. Vítej mezi Syenny, ve svém novém domově."
S údivem jsem na ni zírala.
Dala se do smíchu.
" Neboj se, tato . . . pevnost . . . nebude tvým domovem. Již brzy se připojíme k ostatním. Nicméně bylo nutné se zde chvíli zdržet, alespoň do chvíle než si budeme jisti, že tvá Přeměna proběhne v pořádku a ty se pak budeš moci přidat mezi nás."
"A-ale já přeci nejsem Cassandra z Nayry. J-jsem Cassandra Williamsová a ne -"
"Oh, ano " přerušila mě Královna "Víš, tohle je velice užitečná věcička . . ." zvolala když odněkud vytáhla můj medailonek, ". . . prozradila nám pár věcí. Nikdy jsi nepřemíšlela, co znamenají všechny ty znaky?" Zeptala se a aniž by čekala na mou odpověď pokračovala. "Nebylo snadné tě najít. Schovali tě dobře, u elfů si byla v bezpečí, alespoň do určité doby. . ." Při těchto slovech se opět usmála, aspoň myslím že to byl smích.
"Ale-"
Jediným pohybem ruky mě utnula a poté mi medailonek zavěsila na krk.
"Toto jediné ti zůstane, vše ostatní bude zapomenuto . . ."
Pak pokynula hlavou a dva Syennové mě popadly a odtáhli pryč.

Spící Barson

1. srpna 2008 v 10:36 | Lady Margareta |  Promluvení do duše...
Tak já chápu, že jsou prázdniny, ale jak jsem koukala, tak celou dobu co jsem byla pryč tu nepřibyl jediný článek!!! Nevěřím, že všichni ste byli zrovna v tuhle dobu pryč. Jinak o prázdninách na Vás nechci tolik tlačit, protože vím, že ani já to moc nestíhám, ale něco trošičku by bodlo...
Taky zmizeli tu rubriky tří studentek a na chvíli byl změněn vzhled blogu, než sem ho dala zpět. Já upřímě věřim, že to byla jen nějaká chyba a že to neudělal někdo z Vás!!!! Pokud by se to opakovalo, musela bych už nějak zasáhnout!!! Pokud by si někdo něčeho takového všimnul, tak ať mi dá vědět.
Tak doufám, že budete aktivnější Lady Margareta