Zážitky - Padlý anděl

7. března 2008 v 18:17 | Evangelin |  Evangelin

Padlý anděl

Tento zážitek se mi stal dnes kolem poledne, je to snad můj největší životní zlom…
Procházela jsem se po ulici, kolem na chodník a silnici bubnoval déšť, já však byla suchá. Kolem chodili či rovnou probíhali promočení lidé, kteří někam spěchali… Snad domů, či na schůzku, nebo kamkoliv pod stříšku, aby unikli tomu lijáku, který jim jako tisíce nožů prudce ochlazoval tělo a promáčel je až na kůži. A já mezi tím vším nepřítomně procházela, jako bych šla letním prosluněným dnem. Na mě nebyla ani kapička, ale já tomu v tuto chvíli nevěnuji pozornost. Zrovna myslím na rodinu, na moji matku, kterou jsem dlouho neviděla, na otce, kterého jsem neviděla nikdy a na sestru… Ano, na tu sestru, kterou jsem znávala jako malou holčičku.
Procházím kolem zídky a hřbitova. Náhle se zastavuji a mířím ke kostelu. Ano, je zavřený… Prázdný a pustý, tam bude možnost v klidu přemýšlet.
Beru za kliku a vcházím do temné, ničím neosvětlené svatyně. Najednou slyším tichý pláč. Ano, blíží se z támhletěch dveří, přímo u oltáře. Pomalu tam vstupuji, plna očekávání, jakou zraněnou a ubohou lidskou duši tu opět nejdu. Otevírám dveře a vstupuji do místnosti. Na výstupku sedí anděl. Je oděný celý v černém a vzlyká. Pomalu přistoupím blíž. Nevidím mu do tváře, má ji schovanou pod hustými vlasy…
Opatrně ji oslovím:
"Ehm, ahoj, jsi v pořádku?"
Na chvíli zadrží přicházející vzlyk a cukne sebou. Pomalu zdvihne hlavu a já se málem skácím k zemi. Ta bytost, ta neuvěřitelně smutná bytost, kterou jsem považovala za osamocenou lidskou duši je má vlastní sestra. Ta sestra jenž se vydala ke zlu a opustila nás. Očividně je také překvapena, pomalu se vzpřímí a s opovržením se na mě zadívá.
"Ty? Co ty tu děláš… Ano slečna dokonalá, ta jenž je odevždy ta lepší. Už si byla natěšená jak utěšíš další duši, že? To je ale smůla… Místo toho si přišla na smrt! Ty, ta jenž si mi vzala matku i otce, ty jenž si poklidně žiješ a naivně pomáháš lidem, teď zemřeš!"
To co říkala mi vyrazilo dech, doufala jsem vždy, že až se se sestrou potkám, vše si vyjasníme, ale teď zjišťuji, že ona mě vlastně nenávidí. Chci jsem něco namítnout, ale vidím, že sestra již dávno není na svém místě. Stojí teď ve dveřích kostela, čímž mi odřízla cestu ven a v ruce drží zkrvavený meč.
"Bojíš se smrti Evangelin?" pronesla chladně.
Už jsme nečekala a promluvila: "Smrti? Smrt je pro lidi, my jsme andělé, my žijeme věčně a pomáháme lidem."
"Jsi skutečně naivní, lidé si pomoc nezaslouží o nic víc, něž ty žít!"
S těmi slovy zvedla výhružně meč a připravila se k útoku. Pro mě bylo v tuto chvíli naprosto nemožné, aby mě moje vlastní sestra zranila. Přece z ní zlo nemohlo vysát celý cit?!
"Vždyť jsme sestry, já ti pomůžu se vrátit, matka ti odpustí…"
Umlčela mě její stále stejně ledová slova "Ty to nechápeš? Já se nechci vrátit, já miluji svůj nový život!"
"Ten život co tě dohnal na podlahu zchátralého kostela? Vzlykala si a…"
Víc jsem nestačila říct, její čepel mi bolestivě projela ramenem. Rázem ze mě spadla všechna naděje na usmíření se sestrou, pohltila mě bolet a rudá krev mi stékala na bílé šaty. To však nebylo to největší zlo, jelikož sestřina další věta ze mě vysála zbytek života.
"Víš, stejně nejsi tak dokonalá, otec vždycky chtěl anděla, ne naivní dcerku. Vyprávěl mi, jak jeho syn bude největším vládcem. Pak si se narodila ty, jeho dcera. Tu ránu neunesl a odešel. Stejně jako já!"
Cítila jsem dýku v srdci. Pohlédla jsem dolů a zjistila, že je to pouze iluze vyvolaná zprávou o otci, nůž tam nebyl, ale já ji přesto cítila. Chci umřít! Vím, že zemřít nemůžu, jelikož jsem anděl, ale stejně se mi nechce dál žít. Otec odešel kvůli mně? Tomu nemůžu uvěřit, vždyť strýc mi vyprávěl, že otec měl z mého narození velkou radost, a že to, co ho donutilo k odchodu byl odchod sestry a povinnosti ve válce. I teta říkala… Moment! Teta!
Rázem mi svitlo. Vždyť je to sestra, která se mě pokusila zabít a ta která se teď bláznivě směje na římse. Jí se věřit nedá! Já jí věřit nechci. Věřím těm povídkám mé matky, kronice Anazie a povídkám mé tety a strýce. Naplňuje mě nový život! S velkými obtížemi jsem chytám křišťál od tety, který mám zavěšený na krku a mířím s ním na svou sestru.
V tu chvíli jsem jakoby přestala vnímat, viděla jsem jen sestru utíkající z kostela se strašlivým jekotem a velkou kaluž krve pode mnou, omdlela jsem.
Pomalu, ale s překvapivou lehkostí vstávám. Jsem opět při síle, moje rána se zacelila a moje sestra zmizela… Pomalu opouštím kostel, venku stále prší. Déšť mi omývá ránu a já kráčím doprostřed ulice a zahledím se na oblohu. Tam je můj domov! Na obloze a v Barsonu. A sestra tam nepatří, ona už je ztracená…
Roztáhnu křídla a vyletím k obloze… letím domů!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Náhodný kolemjdoucí Náhodný kolemjdoucí | 7. března 2008 v 20:04 | Reagovat

Tak tiohle je síla, to je naprosto suprově napsaný, napínavý a ty obrázky k tomu si fakticky trefila, zvlášt tu sestru ve dveřích a důvku v dešti!!! ale všechny jsou fakt super, kdybych mohl bodovat mám ti nejmíň 100 bodů!!! fakt dobrá práce, snad to bude mít vývoj a pokračování!!!

2 Evangelin Evangelin | 7. března 2008 v 20:06 | Reagovat

No moc ti děkuju, a pokračování bude, pokud to nebude vadit, do pokoje budu vkládat něco jako deník nebo takl, že nepíšu vývoj a mělo by to dát děj... no uvidim jak se to povede!!!

3 Lady Margareta Lady Margareta | E-mail | Web | 8. března 2008 v 14:42 | Reagovat

Za oba články ti uděluji 50 bodů. Více nemohu, musela bych se domluvit s Lady Asmar a ta se objeví až skoro za týden. Kdyžtak ti dodatečně přidělím body=)) Je to moc hezký příběh=))

4 Tea z Hedery Tea z Hedery | 8. března 2008 v 19:07 | Reagovat

Je to opravdu nádherně napsané, jak již podotkl Náhodný kolemdoucí, už se těším na pokračování!!

5 Samira Fiasová Samira Fiasová | E-mail | 31. května 2008 v 19:25 | Reagovat

Prekrásny príbeh :) a tie obrázky k tomu... Teším sa na pokračovanie

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama