Můj názor...

13. května 2010 v 7:43 |  Isabelle Jacque(Antoinette)
...Barson, Lasanit...
http://th02.deviantart.net/fs22/300W/f/2008/002/4/1/Fantasy_Island_by_peterconcept.jpg
Lasanit měla alesoň nový design. Tady ne. Ani články které tu jsou osm měsíců nejsou obodované. Když si vezmu, tomuhle blogu jsem myslím dala nejvíc. Psala jsem pro něj, ale nikdo jiný tu potom, kromě nás dvou, nepřidával články. Lady Margareta nedopsala výpravu za Cass ani nic dalšího z příběhu. A tyhle věci mě štvou už delší dobu, musela jsem napsat co si myslím.
...
http://fc05.deviantart.net/fs71/f/2010/024/1/c/Writting_by_VanillaBeat.jpg
Psát mě vždycky bavilo...
With love
Lady Antoinette
 

Potom...

16. října 2009 v 14:57 |  Isabelle Jacque(Antoinette)
"Cass?" křikla jsem a šla k velkému schodišti. "Víte kam jdete?" zeptal se mě Christopher. "Ne, ale chci najít Cassandru. "Já se podívám dole" řekl a odešel.
Prošla jsem všechny pokoje. Koukla jsem se do kažho koutu, skříně, všude a Cassandra nikde. Vrátila jsem se ke Christophherovi. "Nenašel jse ¨m ji" řekl vážně. "Myslím, že bude venku."dodal. "Venkuy?" říkala jsem si udiveně. "Na zahradě" řekl a vedl mě ke dveřím. Otevřel mi dveře. Zahrada byla krásná. Všude krátký zelený trávník. Kvetoucí stromy. Altánek. "Altánek" řekla jsem a popoběhla k altánku. Na lavičce v altánku seděla Cassandra. V ruce měla zvonilku a stále plakala.
"Cass..." stačila jsem jen říct udýchaným hlasem.
"...co se stalo?" zeptala jsem se. Věděla jsem to, ale chtěla jsem slyšet.
Cass neodpověděla. Sedla jsem si vedle ní a vzala jí kolem ramen. Otřela jsem jí slzy z očí a koukla na ní.
"Isabelle...Nechci zůstat sama..." řekla Cass tiše.
Christoper mezitím pomalu došel k altánku.
"Cassandro, nejsi přeci sama" řekla jsem, ale přitom jsem měla naprosto stejný pocit. Naprosto.
"Cass, půjdeme domů?" zeptala jsem se. Koukla jsem se na zem.
Cass jen vstala. Neodpověděla. "Cass, počkej prosím u dveří" řekla jsem a šla ke Christopherovi.
"Přijdete ještě?" zeptal se Christopher.
"Obě určitě ne. Zatím. Já Vás neznám. A vidíte co se tu dneska stalo? Nebudu ji sem brát"
"A vy přijdete?"
"Já..." otočila jsem se a podívala se na Cassandru, která šla pomalu ke dveřím.
"možná se ještě někdy uvidíme" řekla jsem a šla za Cassandrou. Tak, řekla jsem ne. Teď už jsem skoro sama. Cassandra, je někde úplně jinde.
Christopher zůstal venku. A my jsme odešly.
Cass šla stále napřed směrem k Elbiinu bytu. "Cass" křikla jsem. Cassandra se zastavila, otočila se a nechápavě na mě koukla.
"Půjdeme se podívat...ehm...támhle" řekla jsem a ukázala na malý domek.
Jen se divně zatvářila.
"Je tam několik bytů, a tam bysme mohly nějakou dobu bydlet, co myslíš?" zeptala jsem se Cass.
Neodpověděla, ale šla za mnou.
Došly jsme k drobným dveřím. Zazvonila jsem. Přišla otevřít mladá sympatická dívka. "Dobrý den, já vím, chtěla jste ten byt" řekla a otevřela dveře. Cass vešla hned za mnou. "Takže máte zájem?" " Ano" řekla jsem a podívala se na drobné schodiště. "Je tedy hned po pravé straně, v prvním patře" řekla a ukázala na schody. "Zbytek vyřešíme večer" řekla a podala mi klíče.
Já se přeci nechtěla stěhovat. Mohla jsem být doma ve svém paláci. Ať už s Andrewem nebo bez něj. Kdyby jsme nejeli do Margonu, byli bychom šťastní.
"Cass, pojď, půjdeme k Elbi" řekla jsem a Cass namítla "A nemohla bych počkat tady?"
"já nevím...jak chceš" řekla jsem a odešla ven.
Došla jsme k Elbi. Nebyla doma. A to bylo dobře. Vzala jsem moji i Cassandřinu tašku. A věděla jsem, že dole máme zvířata, která...nemohu přivést do toho malého bytečku. Vzala jsem věci a vrátila se zpátky za Cassandrou.
Cassandra postávala dole. Podala jsem jí klíče. "Tak to půjdeme najít" řekla jsem a šla nahoru.
Vyšly jsme po schodech nahoru. Hned na pravé straně byly malé tmavé dveře.
Cass odemkla a otevřela. Byl tu malý pokoj a nějaké dveře. "Támhle je tvůj pokoj, a támhle můj, a támhle je koupelna" ukázala jsem na dveře. My se právě nacházeli někde mezi obývákem a kuchyní...
"Cass, běž si vybalit věci" řekla jsem, ukázala na dveře a podala ji kufr. Chtěla jsem být sama. Alespoň chvilku. Sedla jsem si na pohovku. Vzala jsem si knihu a začala číst. Když teď nejsem s Nicolaiem, měla bych se učit. Dlouho jsem se snažila, ale nedokázala jsem vnímat písmenka. Šla jsem k oknu. Viděla jsem město. Díky silným kouzlům i tady pod vodou začal padat sníh.
Napadl sníh. S posledním sněhem jsem byla s Aretsem, no...tou dobou jsem potkala Andrewa...a jsem sama. Ozvalo se zaklepání. Nereagovala jsem. Znovu se ozvalo klepání. Stále jsem koukala z okna. Najednou jsem zaslechla jak se dveře otevřely. Zamykala jsem... "Někdo klepal" řekla Cass otevírající dveře. "Zdravím" řekl Christopher, stojíc ve dveřích. Ne, nemám chuť. Andrew pryč. Jediná rodina, nevlastní sestra Elbi...pryč. Arets...dávno pryč...
"Antoinette?" koukl zmateně na mě. "Proč jsi tu?" zeptala jsem se.
"Řekla jsi, že už ke mně nepřijdeš, tak jsem přišel já" řekl a podíval se na Cass, která se usmívala. vytáhl květiny, které schovával za zády. "Ty jsou pro mě?" zeptala se Cass.
Christopher se usmál a vytáhl z kytice jednu květinu a podal jí Cass do ruky. Potom přišel ke mě a podal mi květiny. "Christophere" řekla jsem smutně a odvrátila hlavu "neměl jsi chodit". Dodala jsem. Zatvářil se zklamaně, ale otočil se k Cass a řekl "a nesu jídlo" řekl a zdvihl košík, který nesl v druhé ruce. Cass nedočkavě čekala co vytáhne z košíku. Rukou jemně nahmatal tři sklenky a talíře a prostřel na stůl. Vyndal víno a jídlo v dóze, pečenou kachnu.
Cass si sedla ke stolu. Christopher nalil dvě plné skleničky a do jedné nalil málo a podal jí Cass. "Antoinette?" podal mi skleničku a v druhé ruce držel svojí. Koukla jsem se na Cass, se skleničkou vína... Vzala jsem si od Christophera skleničku a jemně s ní ťukla do Christopherovy. Napila jsem se. Najednou jsem vypila celou skleničku a šla ke stolu.
Brzy jsme snědli večeři. Christopher potom vytáhl malou krabičku. Uvnitř byly kousky čokolády. Nabídl nám ji. Byla výborná, a totéž si určitě myslela Cass, která v sobě už měla půl skleničky vína. Venku už byla naprostá tma.
"Cass, měla bys už jít spát" pokusila jsem se říct jemně a Cass to vzala dobře a šla spát.
Umyla jsem skleničky a dala je do košíku. Zatímco Christopher si prohlížel byt. Otočila jsem se a Christopher zrovna vyndal lahev vína z poličky. "Ne..." řekla jsem, ale to už Christopher načal víno a rozlil do skleniček. "Nazdraví..." řekl a napil se. Jen jsem si prohlédla svoji skleničku, a když se Christoher nedíval, vylila obsah do květináče. "Měl bys už jít" řekla jsem tiše. "Nechci jít domů..."
řekl a podíval se na mě. "Dobře, můžeš přespat tady..."řekla jsem a Christopher se pousmál "...na pohovce v obýváku" řekla jsem a odešla do svého pokoje...

Šatiškyyy...

25. září 2009 v 14:08 | Cass . . . |  Cassandra z Nayry
... a má hlava se najednou vznášela v malém soukromém růžovém mráčku....
"...Půjdeme nakupovat." Tahle věta dokáže probudit každou dívku, mě nevýjimaje. Ať už jsou oblaka seberůžovější a plesy sebeúžasnější...
"No co, máme na to celý den" Tak tohle zní ještě lépe... v Margonu se mi asi začne líbit. Koneckonců, budeme tu dlouho.
"Můžeme rovnou vyrazit, ne?" S touhle větou se o mě začaly pokoušet mdloby. Já asi ještě spííííím....
Ne, jsem vzhůru!
* * *

A tak jsme tedy vyrazily. Ale jen co za námi zaklaply dveře, Isabelle a Elbi se vrhly do zapálené debaty... nerušila jsem je... chtěla jsem vědět o čem se baví...
"Ty máš šaty na ples?" začala Isabelle. "Antoinette, jestli sis nevšimla já pozvaná nebyla." "Měla bys jít. Já tě zvu. Kdybys mi řekla kde byl Andrew bylo by to snazší." v jejím tóně byly patrny známky vzteku. "Proč?" "Jsem jediná kdo vidí jak se chová?" "Jak? Já se do vašich problémů nebudu míchat. Tak co Cass, jakou barvu by měly mít šaty?" obrátila se z ničeho nic na mě. "Ehmmm..." vypadlo ze mě zaraženě. "Dobře, nějaké vybereme." mávla nad tím rukou Elbi, a zamířila do malého obchůdku. Víc už se asi nedozvím...
"Dobrý den" řekla Elbi "Chtěli bychom nějaké šaty pro tuhle mladou slečnu. A nějaké rukavičky, nebo kabelka..." "Je mi to jasné" odpověděla starší prodavačka. Začala si mě bedlivě prohlížet, pak na chvilku zmizela někde vzadu, a nemnoho minut poté mi do rukou vložila nějaké vínové šaty, přičemž mě Elbi nasměrovala ke zkoušecím kabinkám.
Vyzkoušela jsem si je. A ještě tamty. A tyhle. A támhlety taky. A potom ještě tydlety...
Nemohla jsem se dlouho pro žádné rozhodnout... Musela jsem si vybrat správně. Na prvním dojmu závisí hodně, říkali mi.
Vždyť tohle bude můj první ples mezi lidmi.

* * *
A bylo rozhodnuto. Vezmu si tyhle.
* * *
Vyšly jsme z obchodu se společenskými šaty, poté jsme doslova prolezly ještě několik menších a obyčejnějších obchodů s obyčejnějšími šaty a dalšími obyčejnými a potřebnými věcmi.

A najednou...

...už byl večer.

Ani jsem si neuvědomila, jak ten dnešní den uběhl rychle. Ani jsem si nevzpomněla na Miu. Která tu samozřejmě ještě nebyla. Což mi na radosti moc nepřidalo, koneckonců mi to nepřidalo ani na klidu, protože z toho zítřejšího plesu jsem byla fakt nervózní. Ale i nervozita mě musela opustit na takovou krátkou chvilku, ve které jsem mohla usnout a snít nervózní sny.

* * *

Nemohla jsem dospat, ne, nemohla! Už před svítáním (nebo jak by se tomu tady asi tak dalo říkat...) jsem zmateně pobíhala po pokoji, nemajíc stání, nemajíc trošku klidu. Když už bylo později a já se odhodlala vstoupit do kuchyně s tím, že jestli bych cestou někoho probudila, nebude mě tolik proklínat za rušení v tak brzkých hodinách, jako jsem se probudila já. Přesto mě dosti překvapilo, že v kuchyni už někdo byl.
"Dobré ráno, Cassandro," přívětivě se na mě obrátila Elbi, "u stolu, už máš nachystanou snídani."
"Dobré ráno..." oplatila jsem ji pozdrav a posadila jsem se ke stolu a pustila jsem se do jídla.

Dopoledne uběhlo ještě rychleji než včerejší radostné nakupování. Za moment tu už byl oběd a za ještě kratší chviličku už byl čas začít se chystat na tu večerní slávu. Do šatů (tedy v mém případě šatiček...) jsem se nasoukala skoro ihned a na Isabelle, která mi s chystáním přišla na pomoc, zbylo jen srovnávání mých nezbedných tmavě hnědých vlasů do tvaru, se kterým bych se nemusela stydět mezi tolika lidmi.
"Antoinette, už je tady" zavolala na nás Elbi.
"Co?" ozvala se Isabelle, zatímco si prohlížela svou odvedenou práci a případně urovnávala ty neposednější vlasy.
"Andrew, dole už je malý kočár" zaslechla jsem ji říkat. Slyšela jsem jak si, nejspíš znuděně, povzdechla a pak se obrátila se slovem: "Hotovo." na mě. Sešly jsme tedy spolu dolů, kde už na nás tedy čekal Andrew.
"Antoinette, vypadáš... pěkně," zvolal Andrew, když nás spatřil. Neměl pravdu. Vypadala nádherně v těch červeno-vínových šatech...
"Cass, moc ti to sluší," obrátil se i na mě a já se usmála. "Tak můžeme."
Tak jsme nastoupili. Sedla jsem si vedle Isabelle a opřela jsem si svou vyumělkovaně načesanou hlavu o její rameno. Isabelle se jen usmála.
Když se kočár s nepatrným trhnutím zastavil, vystoupili jsme a naskytl se nám pohled na honosnou, černou budovu.
"Tak pojďte..." dorážel na nás netrpělivě Andrew.
Společně jsme tedy prošli stejně honosnými vstupními dveřmi a ocitli jsme se nejprve v malé místnůstce, ze které jsme zdobenými dveřmi vstoupili do obrovského tanečního sálu. Byl plný lidí. Plný. Na okamžik se mě zmocnil pocit paniky a tak jsem Isabelle stiskla ruku asi o něco víc než bylo únosné, ale jí to snad ani moc nevadilo, takže mě jen počastovala spíš uklidňujícím pohledem, než káravým. To mě povzbudilo, a tak jsem se odvážně vydala na průzkum terénu...
Vůbec to tu nevypadalo jako na elfských oslavách... snad všechno bylo jiné...
Ale ano, zapojila jsem se do tance,... vždyť na to jsem se těšila ze všeho nejvíc! Ale i to po nějaké chvíli člověka omrzí. Zvlášť když je široko daleko nejmenší a nejmladší a zvlášť když... nojo? Kde je Andrew? A kde je Isabelle? Radost z tance náhle vystřídala starost... a já jsem se je vydala hledat napříč zaplněným sálem. Cestou jsem vrážela do stpjící nebo tančících lidí, vlasy se mi dávno uvolnily a teď volně povlávaly za mnou. Jako prvního jsem uviděla Andrewa. Viděla jsem jak odbočuje a vchází do nějakých dveří. Rozeběhla jsem se za ním. Za těmi dveřmi byl nějaký malý balkonek. A Andrew. A taky někdo úplně cizí. Byla jsem zrovna ve dveřích když se jí něco s úsměvem na rtech chystal říct, "Alicio..." slyšela jsem jen, protože ztichnul když mě uviděl vcházet do dveří.
"Cassandro jdeme," ozvalo se z ničeho nic za mnou a já se s trhnutím otočila. Za mnou stála Isabelle, v šatech roztrhnutím zkrácených. Co se to tu stalo?
"Co..." namítl Andrew, ale Iasabelle ho nenechala dokončit větu a pokračovala: "Cass."
Vyšla jsem za ní dveřmi a někdo za mnou je zavřel.
"Cass, počkej na mě prosím venku" řekla Isabelle, když jsem se ohlížela za tím neznámým "vrátným".
"A kdo je to?"stihla jsem se jí ještě zeptat.
"To je... Christopher."

Netrvalo dlouho a Isabelle byla opět u mě.
"Isabelle, co se děje?" uhodila jsem na ni.
"Se mnou?"
"Chováš se divně od té doby co jsme v Margonu. Nerozumím tomu."
"Od té doby, co jsme v Margonu, Andrew se chová divně. Dny i noci je pryč. A až teď až vím proč..."
"Chceš odjet? Pochopila bych to" zeptala jsem se jí po chvilce mlčení.
"Ne Cass, nemůžeme odjet. Andrew se snad odstěhuje, a my kdyžtak taky."
Nechápala jsem to. Byla jsem zmatená.
"Takže, . . . já teď mám jenom matku? Mám teď jenom tebe, Isabelle?"
"Cass, určitě máš, a budeš mě tu mít. A třeba se to s Andrewem nějak vyřeší"
"Isabelle, slib mi, že mě neopustíš. Slib, že budeme pořád spolu. Slib mi to"
"Neopustím" řekla a objala mě.
* * *
Dorazily jsme k Elbi, ale ta už spala. Ani nevím, jak se mi podařilo usnout. Měla jsem divný pocit. Prostě divný. Ale snad to ráno bude jiné.
* * *

"Dobré ráno, tak jaký byl ples?" zdravila nás Elbi u snídaně. Měla jsem pocit, že na horší věc se ani nemohla zeptat. Pokusila jsem se to utnout hned zpočátku, abych ani já ani Isabell nemusela nic složitě vysvětlovat. Stačí, že si vynutím, aby to vysvětlila mě. A tentokrát pořádně.
"Byla to příšerná nuda" řekla jsem tedy a mrkla na Isabelle. "O nic jsi nepřišla" dodala jsem ještě, abych v ní vzbudila více důvěry. "Viď mami?" koukla jsem na Isabelle. To bylo vůbec poprvé, co jsem jí tak řekla. A zalíbilo se mi to.
Isabelle se v té chvíli nezmohla na nic víc než na přikývnutí a Elbi se také na nic dalšího nevyptávala. Povedlo se.
"Cass, dneska jsme pozvané na oběd" začala Isabelle, když dopila.
"K tomu Chris..." začala jsem.
"Christopherovi."
"Co? Kdo je to?" Zdá se, že to vyvolalo v Elbi vlnu nadšení.
"Ten kdo nás pozval na ten nudný ples, nás pozval na další nudný oběd" řekla jsem a nadšení z ní rázem vyprchalo.
"Antoinette?" obrátila Elbi na Isabelle. Zřejmě se jen tak nenechala odbýt. Rozhodně ne napodruhé.
"V podstatě má pravdu" potvrdila mou odpověď.
"A kde je Andrew?" zeptala se Elbi.
"Ty jsi mi někdy řekla kde je, když jsem se ptala? Až se sem vrátí, vezme si své věci a odstěhuje se, nebo to uděláme my."
"Antoinette?" nechápala Elbi.
"Kvůli Alicie, té... co tam byla s ním" asi, dodala jsem ještě v duchu.
"Alicia?" zeptala se Elbi.
"Cass, bude lepší, když se nachystáš na ten oběd. Domluvím se s Elbi, jestli tu zůstaneme"
"Dobře mami" vstala jsem a odešla. Stejně mi to pak bude muset vysvětlit.
Za chvíli za mnou Isabelle přišla.
"Už můžeme?"zeptala se.
"Jsem připravená."
* * *
Dorazily jsme zpátky k té černé budově.
"Ještě máme čas..." začala Isabelle, "ale už jsem nechtěla být doma, u Elbi. Zná Andrewa krátce. A je na jeho straně."
"Možná bychom u ní neměly zůstávat" řekla jsem ve snaze vymámit z ní přesnější odpověď. Co se na tom plese stalo? Co? Tušila jsem, ale...
"Ale kam bychom..."namítla, ale v tu chvíli ji přerušil zvuk otevírajících se dveří. V nich stál Christopher.
"Co tu děláte tak brzy?" zeptal se místo pozdravu.
"Je hezky, chtěly jsme se projít," řekla mu Isabelle a podívala se na mě. Přikývla jsem.
"Tak pojďte dál," řekl Christopher a podržel nám dveře. Vstoupila jsem jako první a Christopher se ke mě sklonil a podal mi drobnou květinu.
"Děkuju" řekla jsem a usmála jsem se.
Uvnitř bylo zarážející ticho.
"Mám hlad," pípla jsem tiše. Byla to pravda a navíc jsem chtěla prolomit to ticho.
"Dobře," pousmál se Christopher, "pojď se mnou." A tak jsem šla. A on mě dovedl do kuchyně.
"A co by sis dala?" zeptal se. Bylo tu asi pět kuchařů s kamenným výrazem, kteří, když nás spatřili, poněkud znervózněli.
"Nás tu bude víc?" zeptala jsem se. Proč jinak by jich tu bylo tolik? Jen kvůli třem?
"Ne..." zarazil se Christopher.
"Aha," pokračovala jsem zaraženě a už jsem se raději na nic neptala. V lidech se člověk nevyzná...
"Počkej," řekl Christopher a odešel do jiné místnosti. Hned byl zpátky.
"Nedávno jsem dostal tuhle bonboniéru. Vezmi si ji."
"Můžu?" obrátila jsem se na Isabelle.
"Ano," souhlasila a já jsem tu krabičku otevřela a ochutnala jsem první bonbon, co mi přišel pod ruku.
"Tak pojďte," řekl Christopher a vedl nás zpět do sálu.
"Vy tu žijete takhle sám?"zeptala jsem se.
"Jsi nějak moc zvědavá... ano žiju tu sám."
"Proč?" zeptala se. Proč by někdo chtěl žít sám, v tak velkém domě? Nechápala jsem.
"Opravdu jsi moc zvědavá..." řekl a odmítl odpovědět.
"Omlouvám se," řekla jsem, když mě Isabell spražila káravým pohledem.
Stáli jsme v naprosto prázdném sále. V rohu stál naleštěný klavír, na levé straně bylo obrovské okno a na pravé straně dveře. Najednou se ozvalo klepání na vstupní dveře. Christopher se vydal otevřít. A my jsme tam zůstali stát samy.
"Včera jsem si tu zapomněla kabelku, nenašla se?" dolehl k nám ženský hlas.
"Ne,"řekl suše Christopher.
"Tak pojďme," ozval se tentokrát mužský hlas a v Isabelle to hrklo. Šla za Christopherem ke dveřím a já s ní.
"Antoinette?" vyhrkl Andrew.
A ta... Alicia ho objímala.
"Chrisi?" obrátil se na Christophera.
"Tati?" vyhrkla jsem na něj udiveně. Už jsem začínala chápat. Ale nechtěla jsem uvěřit.
Alicia se na Andewa jen tázavě podívala.
"Chrisi, nebude už oběd?" obrátila se Isabelle mile a Christophera a objala ho kolem pasu.
Tati... volala jsem ještě v duchu. Tati...
Už jsem je začala vnímat jako rodiče. Věděla jsem, že je to tak správně.
Upustila jsem bonboniéru.
Do očí mi vhrkly slzy.
Právě ztrácím další svou rodinu...
Už zase.
Otočila jsem se a utekla jsem. Bylo mi jedno kam, hlavně daleko. Chtěla jsem jen utéct, pryč ... pryč.
Nebylo to fér...
Nechci zůstat sama.
 


Na plese

25. září 2009 v 7:27 |  Isabelle Jacque(Antoinette)
Zatáhl mě zpět. "Jaký je důvod k tomuhle útěku?" zeptal se a pousmál se, když viděl moje šaty. Až teď jsem si uvědomila, že se mu dívám do tváře. Viděla jsem jeho hluboké modré oči a tmavé, černé dlouhé vlasy.


Teta Elbi

21. září 2009 v 15:41 | Cass . . . |  Cassandra z Nayry
Vešli jsme dovnitř nějaké rozlehlé haly, myslela jsem si, že jsem si už zvykla na záři běloskvoucího mramoru, ze kterého byly vystavěny budovy široko daleko, ale jak jsem sama zjistila téměř okamžitě - nezvykla. Celá hala byla úplně bílá, naprosto. Před námi bylo obrovské schodiště, taktéž úplně bílé, jen tu a tam poseté barevnými skvrnami po něm procházejících postav. Vyšli jsme po nich do prvního poschodí a hned jsme zahnuli vpravo, vstoupili jsme do nějaké tmavé místnosti, což mě udivilo. Bylo tam opravdu jen velmi málo světla, jen tu a tam a když už, tak červené. Isabelle nás dovedla k nějakým menším dveřím, vstoupili jsme do další místnosti, ta byla pro změnu vyplněna omamnou vůní bylinek.
"Dobrý den, já. . ." začala Isabelle, ale postava postávající v koutě si nás všimla a hned Isabelle přerušila: "Ahoj Antoinette!" a přiběhla nás uvítat. To určitě musela být Elbi, Isabellina sestra a má nová teta, ale... Antoinette? Divila jsem se. No co, nejspíš je to její druhé jméno.
"Už za chvilku končím, tak jen vydržte, a půjdete ke mě, kdyžtak běžte zatím dozadu" pokračovala Elbi a ukázala na stolek a čtyři židle úplně v rohu pod malou červenou lampou. Zepředu tam skoro nebylo vidět. Všichni jsme se posadili, tiše. A pak jsme seděli, tiše. Rozhlížela jsem se kolem. Všude se rozprostírala vůně nejrůznějších bylinek, vzpomínám, že podobně to vonělo jen v Eurimoicině pokoji, i když ne tak intenzivně. Copak teď asi všichni dělají? Napadlo mě. Od svatby jsem od nich nedostala žádné zprávy, což mě mrzelo. Copak na mě zapomněli? Ne, to není možné... asi jen teď není ta správná chvíle. A co když... co když by mě Mia slyšela i tady pod vodou? Cireon přece říkal, že je to magický ptáček, tak snad ano. Možná bych to mohla zkusit, ale slyšela by mě? Vždyť je daleko odsud, v Barsonu s tím, no... s Nicolaiem, co krmí i myšku. Vím, Isabelle sice říkala, že sebou bere holubici a to jen pro velmi nutné zprávy, ale... přece by se nemohla zlobit, kdyby mě Mia našla sama, ne?
"Myslím, že budeme moct jít, je pozdě a nikdo už nepřijde" ozvala se Elbi a přišla k nám, přičemž se znovu podívala ke dveřím.
Tak pojďme" přidal se k ní Andrew a vstal. Všichni jsme tedy vyšli z obchodu, na chodbách už nebyli žádní lidé, tudíž už bylo skoro všude ticho. Sešli jsme po téměř prázdném schodišti a dole jsme si vyzvedli své věci, jednorožce a Niegru. Šli jsme cestou zpátky na náměstí.
"Je to támhle" ukázala Elbi na vysoký luxusní dům. Za moment už jsme byli u něj a vešli jsme dovnitř. Tentokrát se před námi neobjevilo žádné běloskvoucí schodiště, jen uprostřed veliký výtah, do kterého by se vešlo aspoň třicet lidí.
"Nejdřív ale pojďte se mnou. Zvířata můžete nechat tady" vedla nás úzkou uličkou. Na obou stranách byl dveře. Přišli jsme ke dveřím číslo 22.
"Tady je nechte" řekla a otevřela dveře. Uvnitř byl velký pokoj a opět celý bílý.
"Donesu jim potom něco k jídlu" prohodila ještě směrem k nám, a pak už jsme se s věcmi vrátili zpět k onomu velkému výtahu. Elbi stiskla tlačítko opět s číslem 22. Ani jsem necítila, že se pohybujeme, přeci jen v Teriastu nic takového není, když se znovu otevřely dveře a Elbi vytáhla klíč a odemknula dveře hned za výtahem.
"Tvoje je celé podlaží?" zeptala se Isabelle.
"To víš každý nemá palác, ale mě podlaží vyhovuje" odsekla Elbi. "Tak, tady to je."
Konečně se jí podařilo otevřít dveře. Dovnitř vniklo prudké světlo. První, obývací pokoj byl celý prosklený. Hned vedle byla vidět kuchyň a jídelna. A potom tu byly několikery dveře.
"Támhle" ukázala na dveře vlevo, nejdále od nás, "je koupelna. Hned vedle je moje ložnice a vedle drobná studovna. Na druhé straně je váš pokoj a vedle je malý pokoj, který mám jako sklad věcí. Jelikož tu budeme déle, asi tam uklidím, a bude tam mít pokoj Cass" mluvila dál zatímco vedla Andrewa a Isabell k jejich pokoji. Všichni nahlédli dovnitř a dali si tam své věci, já jsem svou tašku zatím opřela o zeď a vyčkávala.
"Jsem po práci docela unvená, a vy po cestě určitě taky, takže už můžu podávat večeři ne?" pronesla Elbi, když se zas vrátili a mile se usmála.
"Chceš pomoct?" nabídla ji hned Isabelle zatímco jsem se posadila na jednu z židlí u stolu a šla za ní do kuchyně. Andrew, který se se zájmem rozhlížel kolem, byl ke mě zrovna otočený zády. Znovu jsem tedy vstala, abych využila okamžiku, došla jsem do obývacího pokoje a přešla jsem k jedné stěně, ze které byl krásný výhled na náměstí. Semkla jsem ruce a zašeptala jsem: "martea."
Otočila jsem se, jestli mě někdo neslyšel a zvolala jsem znovu, o něco silněji: "martea!"
Tak snad mě uslyší, Cireon tvrdil, že by měla, že na hlasitosti ani na vzdálenosti nezáleží. A já doufám, že mě najde i tady pod vodou. Tak moc se mi stýská.
Nezůstávala jsem v pokoji dlouho a vrátila jsem se do jídelny, Andrew, který už seděl u stolu, mě obdařil milým úsměvem a já se posadila vedle něho.
"Večeře...!" ozvala se znovu Elbi a obě se vrátily k nám. "Doufám, že vám bude chutnat." dodala ještě Elbi, ale pak odešla do svého pokoje.
"Co jsi jí řekla?" zeptal se Andrew Isabelle, zatímco jsem se s chutí pustila do večeře, byla jsem fakt vyhládlá.
"Já...nic"
"Jistě, nic..."
Večeře probíhala asi tak stejně, jako jsme seděli v Elbině obchodě. Mlčky. Mnohem dřív, než bychom stačili dojíst, se Isabelle taky zvedla a někam odešla. Zdálo se, že Andrewa to trochu zarazilo, ale když si všiml mého zvědavého pohledu, nedal to na sobě znát a pak jsme společně umyli nádobí.
"Ale, to jste přeci nemuseli, umyla bych to sama," spustila Elbi, když viděla, co děláme.
"Kam šla Isabelle?" zeptala jsem se jí.
"Mám dojem, že do knihovny."
"Vy tu máte veřejnou knihovnu? Velkou?"
"No, samozřejmě, že ano, určitě se tam budeš moci podívat, asi ráda čteš viď?
"No,..."
Usmála se. A hned potom začala vyzvídat dál. "Byla jsi už někdy v takovém městě jako je Margon? Když tedy nepočítám města okolo Indestu."
"Já,... vyrůstala jsem v elfím městě, v Teriastu. Ten je také obrovský, ale je... jiný. Ale o Margonu mi Isabelle chvilku vyprávěla a taky mi o něm dala něco přečíst, takže snad... snad si... zvyknu."
"Tak já ti o něm také něco povím chceš? Pojď do obýváku, tam je hezčí výhled." Ani jsem nestačila nic říct a už mě vedla do té prosklené místnosti. Otočila mě a sama se také obrátila ke stěně, u které jsem před chvílí volala Miu, před námi se teď rozprostíralo velké a nejspíše i největší náměstí v Margonu.
"Vidíš támhleto?" ukazovala rukou Elbi, "to je hlavní budova, je tam i ta knihovna, jak jsi se ptala. No, a támhle,..." pokračovala dál a ukazovala mi a popisovala další a další budovy. Snažila jsem si co nejvíc věcí zapamatovat, ale bylo toho tolik, že se mi to za chvíli začalo plést dohromady, takže už jsem možná ani nevnímala, co mi to Elbi vyprávěla. Má pocit, že v tomhle městě se co nevidět ztratím...
Dívala jsem se do míst, kde bych dříve hledala oblohu, chvilku mi trvalo, než mi došlo, že se nad námi rozprostírá spousta a spousta vody. Při té vzpomínce mě trochu zamrazilo. Ach jo, Mio, kde jsi? Věděla jsem, že bude pár dní trvat než se tady objeví a kdoví jestli se vůbec objeví... ale už teď jsem jí hledala a marně se snažila ji najít. Co když bude jen kroužit nad hladinou a sem se vůbec nedostane?
Uslyšela jsem za sebou zvuky, to se nejspíš vracela Isabelle. Nebo Antoinette. Nebo jak bych jí měla říkat.
Elbi na mě kývla ať tu jako počkám a šla pomalu ke dveřím. "Á, tady jste…" slyšela jsem jí říkat. "Tak našla jsi co jsi hledala?" dodala ještě a slyšela jsem i Isabellinu kladnou odpověď.
"Pojď, chci s tebou mluvit" řekla Elbi a to bylo poslední, co se k mým uším dostalo. Andrew přišel ke mě a obejmul mě kolem ramen, chvilku tam takhle se mnou stál, ale pak se usmál a někam odešel. Takže teď jsem tam stála sama. A přede mnou se roprostíralo ono obrovské město. Ale co když si nezvyknu? Ale zvyknu... slíbila jsem to.
"Cass?"
Trhla jsem sebou. To na mě volala Elbi. "Tak co uděláme si správný čajový dýchánek?" dodala vzápětí a zmizela v kuchyni. V duchu jsem pokrčila rameny typu Proč ne?, ale jinak už jsem proběhla za Elbi do kuchyně, přičemž jsem málem narazila do Isabelle, ale obě jsme včas uhly. Elbi už měla před sebou vyrovnané tři hrnky a já jsem ji pozorovala, jak do každého z nich dává po lžičkách jakousi směs bylinek a poté je zalila vodou.
"Sedneme si tady"ukázala na jídelní stolek s pěti židlemi. Doprostřed stolu dala tři hrnky a cukr. "Nazdraví" řekla nám Elbi a napila se, naklonila hrnek, a dopila čaj. Chtěla jsem ještě dodat, že u správného čajového dýchánku by neměly chybět sušenky, ale čaj mě zlákal se napít, úžasně voněl. Taky jsem moc nepobrala to, že Elbi "vyzunkla" celý čaj už napoprvé - co potom bude celý zbytek toho čajového dýchánku dělat? Asi jíst imaginární sušenky... Ale co, řekla jsem si nakonec a znovu jsem si přivoněla k hrnečku a tentokrát už jsem se i napila. A tak ho vypila celý, najednou. A pak...
Omámeně mi klesla hlava na stůl. Asi jsem usnula nebo tak něco. Trhnutím jsem se probrala a zvedla jsem hlavu. Nebyla jsem v jídelně, tedy ne aspoň v té Elbiině. Byla to jedna z jídelen v paláci, v Teriastu. Zaplavil mě pocit štěstí a rozeběhla jsem se směrem ven. Za všemi, které jsem ještě dlouho nesměla spatřit. A byli tam... a já taky.
Tentokrát jsem se probrala úplně. V Elbině kuchyni. Chvilku jsem nechápavě loupala očima po místnosti, ale pak mi svitlo. Už vím co bylo v tom čaji, pamatuji si, že podobnou bylinku znám i ze Stříbrného hvozdu. Jednou jsme se "vloupali" do místnosti, kde měl Cireon uschované nejrůznější věci a našli jsme tam i tu bylinku. A pak jsme ji zapekli do sušenek... Byl to obrovský průšvih, když to Cireon zjistil... ale... nakonec se dal přemluvit... u sušenek.
Elbi se na mě vřele usmívala, chtěla mi asi něco říct, ale vzápětí se probrala i Isabelle.
"Tak co?" zeptala se Elbi místo mě Isabelle.
"Co? Kde jste všichni byli?" nechápala Isabelle. Elbi se jen pousmála a stejně tak i já.
"Co?"Isabelle byla pořád ještě trochu mimo.
"Tak co se ti zdálo?" pokračovala Elbi.
"Cože?" No dobře. Byla mimo trochu víc, ale kdo by jí to měl za zlé?
"No tak dobře ty nechápavá, právě jsi pila zvláštní čaj. Když jsi ho vypila, ocitla ses jinde. Na chvíli jsi měla být ve světě, jaký by měl být, abys byla šťastná," dokončila Elbi. Isabelle se trošku zarazila.
"Ne, asi na mě nepůsobil, nebo…"
"Co myslíš, že se stalo předtím?"
"Ne, já nechci. . ."
"Isabelle. . . " šeptla jsem.
"Já byla sama, sama tady u toho stolu. Nikde nikdo. A pak jsem u stolu usnula."
"Byla bys nejšťastnější sama?"
"Ne, vlastně, nevím, ne. . ."
"Asi to nebyl dobrý nápad"
"Ale ne, jen moje fantazie, asi . . .Elbi, já jsem šťastná"
"Neříkáš to moc důvěryhodně"
"Elbi. . ."
"Ten čaj si chci dát zítra. . .a vědět. . ."
"Antoinette, přeci nemusíš. . ."
"Elbi, budu u nás v pokoji, chci jen být chvilku sama."
A tak Isabelle zmizela za dveřmi své ho pokoje. Podívala jsem se na Elbi. A ta se pro změnu podívala na mě. Zvedla jsem se a šla jsem pomoct uklidit hrnečky a tak, taky jsem si všimla, že už se začalo smrákat.
"To už je tak pozdě?" zamyslela se spíše pro sebe Elbi a pak se obrátila ke mě: "Běž si zatím dát věci ke mě do pokoje, já tam hned za tebou přijdu, ano?"
Kývla jsem. A tak jsem šla. Cestou, když jsem míjela prosklený obývací pokoj jsem se zastavila... Mio, kde jsi? Proč ti to trvá tak dlouho...
* * *
Ze spánku mě probudily hlasy... šly z obýváku.
"Elbi? Isabelle?" vešla jsem dovnitř, abych zjistila, co se děje, přičemž jsem rozespale zazívala a promnula jsem si oči.
"No, půjdu s tebou" řekla Elbi a obrátila se na mě, "Tak co, dáš si čaj?" řekla Elbi "Normální," spiklenecky zašepatala a usmála se. Sedla jsem sï ke stolu a dovnitř vešel Andrew.
"Ahoj, půjdeš se mnou zítra na ples?" zeptal se Isabelle. Ples! hrklo to ve mě při vzpomínce na elfské "tancovačky".... tam bych chtěla...
"Ples?" Zdálo se, že nabídka Isabelle poněkud zarazila. No co, jestli nechce jít ona, tak já půjdu klidně místo ní...
"Ano, zítra je ples, Znám tu hodně lidí a myslím že bys..."
"Dobře"
"Co?"
"Půjdu"
Heeeej, já jsem tu taky... znělo mi v uších.
"Opravdu?"
"Ano" přisvědčila znovu Isabelle a můj vnitřní hlásek začínal nabírat tón histerie "Mám další nápady co koupit ve městě." dodala ještě.
"Tak co Cass, chtěla bys taky na ples?" zeptal se Anrew. AAAAAnnnnnoooooooo........
"To není špatný nápad... chtěla bys?" obrátila se na mě Isabelle.
"Budu potřebovat nové šaty..." zakončila jsem rozhodně.

U Elbi

15. září 2009 v 7:11 |  Isabelle Jacque(Antoinette)
Vešli jsme dovnitř. Každičký kout uvnitř byl čistě bílý. Vešli jsme k velkému schodišti uprostřed haly. Na schodech bylo jen pár lidí, kdežto nahoře jich muselo být stovky. S Andrewem a Cass jsme vyšli do prvního poschodí. Hned napravé straně jsem viděla něco, co odpovídalo Elbině popisu. Krámek jiný nežli ostatní. Malý černý oblouk jako dveře, uvnitř temno, tu a tam červené světlo. !Myslím, že je to támhle" řekla jsem, ale byla jsem si jistá. Vešli jsme nízkými dveřmi. Uvnitř voněly bylinky a já zahlédla v koutě postavu. "Dobrý den, já. . ."nestihla jsem dokončit větu

Naděje?

7. července 2009 v 14:47 | Cass . . . |  Cassandra z Nayry
Zoufalá doba si žádá zoufalé činy.A zoufalé činy občas dopomohou k vítězství, ale . . . co když tomu tak není vždy?

-stále v Teriastu-


Byla téměř půlnoc, ale světla v paláci stále svítila. Přesto nebylo těžké se odsud nenápadně vytratit, což si Elodith plně uvědomovala, jelikož všichni zde přítomní bojovníci elfího lidu se dnem i nocí snaží vymyslet plán, jak zachránit Hvozd a víc . . .
Nebrala si toho mnoho. Věděla, že čím lehčí bude, tím bude cesta v horách snažší. Nadruhou stranu nemohla tušit, co ji tam čeká, takže by mohla litovat, kdyby některé věci sebou neměla. Jak se rozhodnout?
Věděla, že nemá mnoho času. Podruhé by to už nemuselo vyjít. Ale musí to zkusit, nedokáže nečinně přihlížet.
"Zadrž šedá myško, copak si něco ukradla, že tak pospícháš?"
"Im, co tu proboha děláš? Tiše, ať tě někdo neslyší. Pojď sem, sem do rohu."
"Copak si myslíš, že tě u věčeře nikdo neprokoukl?" pokračovala o něco tišeji Im, ale stále posměšně, "Elodith, znám tě až moc dobře, hned jsem věděla, co se chystáš udělat."
"Běž pryč Im, jestli mě znáš tak dobře, jak říkáš, víš, že si to nenechám rozmluvit. Ani od tebe ne."
"Rozmluvit? Já? Blázníš? Tak teď jsi mě rozesmála. Ale přece sis nemyslela, že tě nechám jít do hor samotnou! To si přece nemůžu nechat ujít."
"Tak dobře, ale máme málo času. Rychle si vezmi věci, musíme vyrazit ještě před půlnocí."
"Všichni už čekají dole, ty jsi poslední, kdo zbývá."
"Im, kdo o tom všem ví? Komu si to řekla?"
"Nech se překvapit."
"Holky, kde se couráte? Nechte už těch řečí."
"Nathane, vyděsil si mě!" ohradila se El.
"Tss, nemáš se tu loudat takhle po nocích, když se bojíš každého šeptnutí."
"No tak, nechte toho vy dva, už musíme jít, než nás tu někdo najde."
"Stejně si myslím, že to nevyjde."
"Tak tu zůstaň, stejně nikomu chybět nebudeš, Nathe!"
"El, přestaň na něj tak křičet."
"Draci? To přece nemůže vyjít, sama to víš. "
"Musí, Nathane, musí."


Nebezpečí je vážně všude

7. července 2009 v 14:39 | Cass . . . |  Cassandra z Nayry
Cass a Isabell odjeli z Indestu, naštěstí pro ně zrovna ve chvíli, kdy se Lasanit zmítal pod hrozbou dalších Krailiných útoků, kdyby to tušily, nejspíš by ani neodjely, ale kdo ví. Navíc v bezpečí nejsou ani ony v Margonu, i když se to zatím možná nezdá . . .
Ale kdo, v téhlezvláštní době, je v bezpečí?
Nebezpečí, ať už v jakékolim podobě teď nejspíš číhá opravdu všude.

-Mezitím v Teriastu-

Dveře se zprudka otevřely a dovnitř vtrhla Elodith, Cireon vyhlížející z okna se neotočil, jen sklonil hlavu.
"Otče-"
Cireon ji pozvednutím ruky umlčel ještě dříve než začala a pak se otočil, ale El se tak rychle umlčet nedala, ne teď.
"Otče," začala poněkud klidněji, ale se stejným odhodláním.
"Přišel posel od Marnëtu," znovu ji přerušil, "padla Východní brána. Vyplenily už tři vesnice a spolu s nimi vypálily několik akrů hvozdu."
"A Stromová pevnost?"
"Nevypadá to nadějně, posily, které jsme před týdnem poslaly, byly pobity necelý den cesty od pevnosti. Nejspíš ztratíme i Stromovou pevnost."
"Před několika dny bych řekla, že to není možné," přistoupila El blíže k němu, "ale jestli padla i Východní brána, jen těžko se ubrání."
Cireon poodstoupil stranou a uchopil do svých rukou dřevěnou vyřezávanou hůl, která ač byla pokryta nánosem prachu, jakmile se ho dotkla, její vrchol vzplál zelenkavým plamenem.
"Myslel jsem, že už ji do rukou vícekrát nevezmu, od smrti tvé matky."
"To co chceš udělat . . . nelíbí se mi to."
"Dobře víš, že musím."
"Půjdu s tebou," řekla pevně a semkla rty.
"Ty? Jsi ještě dítě, to nemohu dovolit."
"Jestli se Syenni dostanou až sem, už nezbyde jediného elfa a Cassandru stejně najdou."
"Proto jdu bránit Hvozd a ty," uchopil ji kolem ramen, "ty tu musíš zůstat, postarat se aby se všichni v případě nezdaru měli na koho spolehnout, aby je někdo dovedl do bezpečí. Jsi už velká, vím, že to zvládneš."
"Ale ne dost velká na to, abych šla bojovat s tebou!" vytrhla se mu, "mám tu snad sedět a nečině přihlížet? Otče dovol, prosím . . . chci také bránit Hvozd."
"Jestli nás porazí-"
"To se nestane."
"El, . . . jestli selžeme, musíš Cassandru najít. Musíš-"
"Ty něco víš, že? Jestli něco víš, musíš mi to říct! Otče!"
"Elodith, nenaléhej, čím méně nás to ví, tím lépe, nejen pro Cassandru."
Elodith znovu sklopila hlavu, věděla, že naléhat nemá cenu.
"Máš o ní nějaké zprávy? O Cassandře?"
"Ne. Přímo o ní ne, díky bohu že se s námi nepokouší spojit, když jsou tak blízko, mohli by ji kvůli tomu najít."
"Vážně? Nic?"
"Nebuď tak horlivá-"
"Promiň."
"Skupině, kterou jsi vyslala na Indest za mými zády-"
"Zlobíš se?"
"Ale ne, stejně bych to dříve nebo později udělal sám, ale neschvaluji ti, že jsi mě takhle obešla. Tak tedy té skupině se podařilo prolomit obranu jednoho z útočišť skřetů, ale do Barsonu se nedostali. Kraila ale znovu sbírá své síly a nevypadá to dobře, okolí je jejími jednotkami takřka zamořeno."
"Ale co budeme dělat?"
"Nic, dcero, nic. Sami čelíme útokům a Lasanit bude brzy nejspíš též. Nemůžeme si dovolit někoho tam poslat a nejspíše by se k nim asi nedostali a jestli ano, tak ne včas. My musíme zajistit, aby se Syenni o Indestu nedozvěděli, jestli se tam dostanou-"
"- budou to oni, kdo zvítězí."

Stav - Body

22. března 2009 v 13:51 |  Isabelle Jacque(Antoinette)
22.3.2009
1315 bodů (i s odečtením za meč)

Cesta

18. března 2009 v 7:54 | Cass . . . |  Cassandra z Nayry
. . . znechuceně jsem trhla záclonkou jediného okna v kočáru a tím jsem ho úplně zakryla. Nechtělo se mi koukat ven, už vůbec ne s pomyšlením na to, že tu trčím jak, . . . jak já nevím co. Znuděně jsem se opřela o sedadlo a přemýšlela jsem, čím bych se tak mohla alespoň na chvilku zabavit. nakone cjsem vytáhla jednu knížku o Margonu, kterou pro mě připravila Isabelle. Otevřela jsem ji a opřela ji o svá kolena a sem tam jsem otáčela jejími stránkami. Jakmile jsem ale našla jednu pasáž, která mě opravdu zaujala, kočár zničehonic přistál a já jsem se vinou nárazu svalila na zem. Rychle jsem se vyškrábala na nohy a vylezla jsem ven. Uviděla jsem Isabelle, jak míří k nějakému domu a na někoho volá. Opřela jsem se o kočárová dvířka a, opět znuděně jsem se rozhlédla kolem. Zezačátku jsem to tu nepoznávala, ale nakonec jsem došla k názoru, že jsme přistáli v Lasanitu. Netuším proč, ale neměla jsem tolik odvahy to zjišťovat a navíc bych nejspíš stejně nestihla se tu porozhlédnout, takže nač se zbytečně snažit. Po chvíli jsem vztekle kopla do kočáru a sedla jsem si na zem, oči zabořené do trávy. Ani jsem nepostřehla, že se po chvíli Isabelle vrátila, a v ne zrovna dobré náladě.
"Cass?" obrátila se na mě, přičemž jsem zvedla hlavu: "Ano?"
"Letí se ti dobře? zeptala se mě už o něco klidněji. Chviličku jsem nevěděla, co jí mám říct, ale jen chviličku . . .
"Nudím se."
"Už jsi někdy letěla nebo alespoň jela na koni?"
Chvíli jsem se na ni koukala, jako na zjevení, ale co na dospělé se musí pomalu.
"Mnohokrát," odpověděla jsem nakonec "vychovali mě elfové, jízda na koni pro mě není nic nového."
Asi jsem to řekla ostřejším tónem než jsem chtěla, ale bylo to tak. Na koni jsem jezdila od té doby, co mě elfové přijali mezi sebe, a dokonce nejen na koni.
"Kdyby ses nudila, mohla bys eventuelně jet na svém pegasovi, před kočárem," svolila nakonec, i když moc nadšená z toho nebyla. Nečekala jsem až řeknou, že je čas jet, takřka ihned jsem se rozeběhla a ladně jsem se vyšvihla na již zmíněného pegase. A tak jsme letěli dál . . .
Po chvíli nás ale čekala další zastávka, byl to nějaký ostrov.
"Není proč ztrácet čas," řekla Isabelle jakmile sesedla z niegry. Také jsem seskočila z pegase a vydala jsem se za ní, k nějaké zátoce.
"Cass, budeme muset dolů," obrátila se na mě, když jsem ji došla.
"Margon je až na dně, krom toho nejdříve půjdeme okolo . . . no . . . budeme . . . téměř padat.
Nejlepší bude, když si sedneš se mnou na niegru. Přeci jen pegas s kočárem nebude tak obratný." Mezitím, co jsme spolu mluvily, Andrew na nic nečekal a co nevidět i s pegasem zmizel pod vodní hladinou. V tu chvíli jsem si vzpomněla na Niet. I ji jsme občas viděli zmizet ve vodě, i když ne tak okázale.
"Tak nasedni," vytrhla mě ze vzpomínek Isabelle a já ji poslechla. Sedla si za mě a niegra se vydala pomalu směrem k vodě. Zavřela jsem oči. Je mi fuk jak moc krásné, nebo jiné to bude, ale každopádně já to vidět nechci. Isabelle mi něco říkala, ale přes šumění vody jsem ji stejně neslyšela. Přišlo mi zbytečné, odpovídat. Slyšela jsem jak niegra skočila do vody. Cítila jsem, jak jsem v ní přistála já. A potápěly jsme se stále hloub a hloub a já jsem stále nechtěla otevřít oči. Musela jsem být už jistě celá rudá od nedostatku kyslíku, protože jsem slyšela Isabelle, jak ke mě promlouvá: "Jsi v pořádku? Je to jen kouzlo. Můžeš normálně dýchat a . . ."
V tu chvíli jsem to už nevydržela a zuřivě jsem zalapala po dechu a otevřela jsem oči.
Musela jsem vypadat asi dost směšně, ale mě v tu chvíli do smíchu moc nebylo. Připadalo mi, že dnešek je čím dál horší . . .
Zvolna jsme obě dopadly na zem a po chvilce jsem zahlédla i Andrewa, který s Isabelle chvilku mluvil, ale neslyšela jsem co. Uši sjem měla ještě zalehlé, v tu chvíli jsem si myslela, že si na tu vodu snad nikdy nezvyknu. Andrew pak na nás zamával, abychom šli za ním a tak jsem šla. Nemám nejmenší tušení kam, ale šla jsem. Po ne dlouhé chvíli jsme se zastavili na nějaké loučce a nějakým způsobem jsme se přes ni dostali do nějaké místnosti.
"Tak tady dnes přespíme. Necháme si tu věci a půjdeme do Margonu," začala Isabelle, teď už jsem ji slyšela zřetelněji, "Zkusíme najít mou sestru Elbi . . ."
Svou tašku jsem zatím položila někam do rohu a vyšla jsem ven za Isabelle.
"Cass, pojedeš na pegasovi?" obrátila se na mě.
Přikývla jsem a nasedla jsem na něj. Potom jsem vyrazila za Isabelle a její niegrou a zanedlouho jsem spatřila ono podvodní město . . . Margon. Pozvolna jsme dojeli k bráně. Všechno kolem bylo tak . . . impozantní. Byla jsem zvyklá na nádherné elfské stavby, ale tyhle byly úplně jiné, nejde říct, co bych viděla raději, ale působilo to na mě dost . . . okázale. Teď už se nedivím, že je Margon jedním z nejmodernějších měst a že o něj kdekdo usiluje. Ještě než jsme prošli bránou museli jsme každý dát ruku do . . . něčeho, to nám "vzalo" naše otisky. Nemusím snad připomínat, jak vysoko jsem se musela natáhnout . . .
Bránou jsme tedy vstoupili dovnitř, veškeré stavby, které se objevily před námi byly bílé a celé jen zářily, a to si ani nedokážu představit jak by zářili v denním světle, když "svítí" tady pod vodou. Šli jsme dál a dál a já jsem si mohla hlavu vykroutit, jak jsem si chtěla všechno zapamatovat. Zastavili jsme se u nějakého náměstí, zatímco se Andrew a Isabelle dohadovali o směru, kudy jít, prohlížela jsem si sochy, nejspíš z černého mramoru. Povětšinou na nich byli draci a jim podobní tvorové, ale jen co jsem si jich začala více všímat, už na mě Isabelle s Andrewem mávali, abych šla za nimi. Došli jsme k další obrovské stavbě.
"Snad je to ono . . ." zamumlala Isabelle a společně jsme vešli dovnitř.

U Margonu...sláva...

18. března 2009 v 7:53 |  Isabelle Jacque(Antoinette)

Pokynula jsem niegře, která sletěla pod mraky a později na zem. Skymácela jsem se na cestu. Došla jsem k malému kočáru, který přistál a otevřela dveře. Rázným krokem jsem se vydala k domu. K domu ... jejímu domu... Prudce jsem otevřela dveře. Spatřila jsem Andrewa, který se jako malá tečka přibližoval. Cass stála před kočárem. "Asmo?!?" žádná odezva. "Asmo, tak kde jsi?" křikla jsem a kouzlem rozrážela další dveře. Prošla jsem znovu celý dům a Asma nikde. Koukla jsem z okna. Zaslechla jsem klapání...dusot kopyt. Asma dorazila na svém pegasovi. Vztekle jsem se teleportovala za dům, kam přistávala. "Dostala si můj dopis?" zeptala jsem se, když Asma slézala. "Já..." "Takže víš proč tu jsem" přerušila jsem ji. "Nemáme čas. Řekni mi co se stalo. Co s tím máš nebo nemáš společného?" "Já...byla to jen náhoda..nešťastná..." "A co Tanks?" "No, já ... ne...nemysli si to..." vydala ze sebe. "Já...musí jet, vrátím se, vyřídím to s tebou. Jestli zjistím, že jsi udělala jen něco maličkého, co napomohlo jeho smrti,...Odcházíme!" křikla jsem na Andrewa, věnovala vražedný pohled Asmě a vrátila se k Niegře. "Cass?" " Ano?" "Letí se ti dobře?" naštvaně jsem funěla a zároveň se snažila o milý úsměv. "Nudím se" řekla. "Už jsi někdy letěla nebo aspoň jela na koni?" "Mnohokrát, vychovali mě elfové, jízda na koni pro mě není nic nového" řekla jako by chtěla dokázat, že jsem tak zaostalá. "Kdyby ses nudila, mohla bys eventuelně jet na svém pegasovi, před kočárem" řekla jsem o nic příjemnějším tonem, než ona. Nasedla na pegase a chtla černou uzdu. I my jsme nasedli a pokračovali v cestě...

***
Po odtrhnutí tlapek všech zvířat, jsme se zase vznášeli v oblacích. Netrvalo dlouho a dorazili jsme na ostrůvek, jedinou, pro nás možnou cestu do Margonu. "Není proč ztrácet čas" řekla jsem a slezla z Niegry. Ostatní taky sesedli a vydali jsme se k drobné zátoce.


***
"Cass? Teď budeme muset dolů" řekla jsem a Cassandra na mě nechápavě koukla. "Margon je až na dně, krom toho nejdříve půjdeme okolm...No...budeme ...téměř padat. Nejleší bude, když si sedneš se nou na niegu. Přeci jen pegas s kočárem nebude tak obratný" V tom okamžiku, kolem nás proběhl bělostný pegas na kterém jel Andrew a zmizel pod vodní hladinou.

Cass jen obdivně koukla. Po chvíli se rozeběhl, i když o něco pomaleji, pegas s kočárem. "Tak nasedni" řekla jsem a ukázala na niegru. Sedla si dopředu. Po chvilce jsem sedla za ní. Niegra se vydala pomalu směrem k vodě. Neochotně smočila tlapku ve vodě. "Wrauu" ozvalo se zárovaň. "Niegra...tygr je sice taky jkoby kočka, ale vodu snáší mnohem lépe" dořekla jsem a Niegra pomalu postupovala. "Neboj se" řekla jsem směrem k Cass, která přivírala oči. Niegra pomalu skočila do vody a padali jsme. Cass si stále přivírala oči. "Je to jen kouzlo. Můžeš tu normálně dýchat." Řekla jsem po svém nádechu. Vše bylo dokonalé. Byli jsme v jiném světě. Měla jsem pocit jistoty. Pomalu jsme dopadli skoro na zem.
Brzy jsme stáli. Voda byla jako vítr. Prohrabávala mi vlasy...až na to, že zde plavalo plno zířat a pan a tak..."Nevím, klidně bych řekl, ať přespíme u nás, ale pamatuješ..." začal Andrew. "Já vím, je to tam malé, ale jsme na útěku, tak se snad můžeme uskrovnit, ne?" "Tak tedy, pojďte za mnou" řekl Andrew a lehkými kroky se vydal směrem k Margonu. brzy jsme zastavili na oné loučce, kde Andrew udělal pár klikiháků na zemi a dostali jsme se do drobné místnosti. "Tak tady dnes přespíme. Necháme si tu věci a půjdeme do margonu. Zkusíme najít mou sestru Elbi..." řekla jsem, odhodila tašku a vrátila se zpět k Niegře...
Vrátila jsem se. Kočár jsem spolu s Andrewem odpojila od pegase "Cass, pojedeš na pegasovi?" zeptala jsem se a nasedla na niegru. Cass jen přikývla. Počkala jsem až nasedne a na Niegře jsem vyrazila po cestě. Brzy jesme viděli celý Margon. Blížili jsme se k velké bráně. Nad námi byla vidět oblaka. Každý tak nemusel být deprimován těmi tunami vody nad námi. Jeli jsme mezi dvěma obrovskými sochami a za nimi jsme se dostali k obrovské bráně. "Prosím, vaše otisky" ozvalo se a odsunul se drobný kryt s obrysem ruky. "Po dobu pobytu jste v databázi" ozvalo se. Andrew přistoupil a dal i své otisky. Cass natáhla ruku do výšky.
Vstoupili jsme dovnitř. Před námi bylo všechno bílé a světlé, nepokvrněné, luxusní. Škoda, že jediné místo, které tu znám zevnitř je vězení...a to ano...je sice luxusní, ale...Všichni žasli nad městem. Vše bylo tak lepší...

Všude byli ozbrojení draci a bohatí lidé v luxusním oblečení. "Tak...kudy...Is?" zeptal se provokativně Andrew. "Pokud vím, je to tmtím směrem. Měl by tam být velký obchodní dům, a tam pracuje Elbi...myslím, že hned dole..." řekla jsem, koukla na Cass a na Andrewa. Andrew nic...prostě si připadal doma...Cass se rozhlížela a pozorovala všechny detaily. Vydala jsem se již zmíněným směrem. Všichni jsme došli k velkému domu. "Snad je to ono..." řekla jsem a společně jsme vešli dveřmi...


Irimë

17. března 2009 v 10:56 | Cass . . . |  Cassandra z Nayry
Den ubíhal rychle, všechno ubíhalo rychle . . . tak to dopadá vždycky, když je člověk šťastný . . . Sarin je skvělá učitelka . . . neskonale dobře jsme se se třídou bavili. Čím víc se den ubíral ke konci, tím mi bylo smutněji. Nechtělo se mi odsud. Ne, teď . . .

"Tak vážení, blíží se nám poledne, takže je načase vaše trápení trochu oživit, . . . honem na oběd!" zvolala Sarin a "vypustila" nás ze třídy. Já jsem ale nešla s ostatními žáky. Ještě než odjedu, chci někoho vidět . . . Musím ji vidět . . . Rozloučit se . . . Alespoň s ní . . .
Jak jsem řekla, nezamířila jsem s ostatními do jídelny, vyšla jsem z hradu na nádvoří a rozeběhla jsem se směrem k Lasanitu. Netrvalo dlouho a už jsem procházela známými uličkami. Zabrzdila sjem teprve u domu, kde bydlí Irimë. Pomalu jsem vešla dovnitř. Došla jsem až k jejímu pokoji a tiše jsem zaťukala. V křesle u její postele seděl Richard, povídal si s ní. Když mě spatřil kývl na mě a prohodil něco v tom smyslu, že nás nechá o samotě.
"Ahoj . . ." na víc jsem se nezmohla a sedla jsem si k ní.
Usmála se a odpověděla mi. Znovu jsme si začaly povídat, tak jako předtím. Povídala mi o tom, co se jí stalo, i o tom, co se stalo Strify . . .
Čas byl ale opět neúprosný a nadešla chvíle, kdy jsem se musela zvednout a rozloučit se s ní. Když se na mě znovu usmála, na rozloučenou, ještě netušila, že to nebude jen pár dní, co mě neuvidí . . .
Stěží jsem potlačila pláč a rozeběhla jsem se zpět k Indestu, přeci jen bych neměla chodit pozdě hned první den, co jsem ve škole. Udýchaná jsem vběhla zpátky do třídy, ostatní už zde byli, ale Sarin naštěstí ne. Odpoledne už pro mě nebylo tak veselé, přemýšlela jsem. Bylo mi líto, znovu vše zase opustit, bylo mi líto Strify . . .
Odpolední vyučování uběhlo ještě rychleji než rozhovor s Irimë. Také jsem se zvedla k odchodu a sedla jsem si na lavičku v předsíni, ještě s několika dívkami.
"Můžeme?" vyrušil mě zničeho nic Andrew, po jehož boku stála Isabelle.
"Hned," popadla jsem své věci a vyšla jsem jim vstříc.
Vešli jsme společně na nádvoří, kde se mě opět zeptali: "Už jsi někdy letěla na pegasovi?"
Zavrtěla jsem hlavou: "Ne, zatím."
A tak jsem letěli zpátky . . .
U brány do zámku mě ještě Isabelle zastavila:
"Cass, zbal si nejdůležitější věci, šaty ne, v Margonu koupíme jiné. Zítra, až pro tebe přijedu do školy, se stavíme domů jen pro věci a vydáme se na cestu" řekla a vrazila mi do rukou novou černou menší a lehčí tašku.
"Já . . . jdu se projít" řekl Andrew a odešel ven.
"Já budu muset setřít na chodbách. Nevím, ale pokud máš v pokoji nepořádek, ukliď si. Kdybys měla hlad, v kuchyni je na stole čerstvý koláč a kdyby ses nudila, dala jsem ti na stolek naproti dveřím k tvému pokoji pár knih o Margonu, jsou přeložené a vedle máš látkový sáček s krmením pro myšku. Tak zatím" opáčila Isabelle a odešla také. Já jsem bez hlesu šla do svého pokoje. Tašku jsem položila na první stůl, který mi přišel do cesty a bezmyšlenkovitě jsem do ní hodila pár věcí . . .
Zamyšleně jsem se opřela o zeď a sedla si na zem, už se mi nechtělo nic dělat . . .

* * *

Aniž by Cassandra tušila, co se s ní děje . . .

Zaútočila na Isabelle. I když . . . jestli to byla vůbec ona, Cassandra. Isabelle to nejspíš vnímala, jako nějaký podivný záchvat, co jiného by se dalo o tom myslet. Cass začalo nejprve obklopovat zvláštní světlo a pak . . . pak zaútočila, a znovu a znovu . . . Křičela . . . v syennštině . . . Vztáhla ruce a znovu na Isabelle vrhla pomocí magie další předmět . . . Isabelle ji naštěstí zastavila . . . snad ještě včas . . .

* * *

Otevřela jsem oči. Nade mnou se skláněla Isabelle a udiveně na mě zírala.
"Isabelle . . . ? Stalo se snad něco?" mumlala jsem, když jsem se zvedala ze země. "Já . . . musela jsem nejspíš usnout . . . to už je večeře? Isabelle, děje se snad něco?"
"Ale . . . kdepak. Pojď ať ti nevystydne večeře."

Došly jsme tedy do jídelny a začaly jsme večeřet. Nemluvili jsme, Isabelle se na mě chvíli dívala, jako kdyby chtěla něco říct . . . asi. Ale neřekla, jen když už jsme všichni měli prázdný talíř, sdělila mi, že musíme neprodleně odjet dříve. Už zítra, za úsvitu. Snad se nestalo něco vážného, to bylo to první, na co jsem pomyslela. Vrátila jsem se tedy do svého pokoje, musím si sbalit. Nakrmila jsem Adwin a Miu jsem přivolala zpět do její klece. Doté nové tašky jsem začala skládat nějaké své věci, ale všechno po pokoji bylo rozházené, nechápu proč . . . Znovu sjem uklidila ještě jednou jsem zkontrovala tu tašku a šla jsem spát. Vzbudila jsem se ještě uprostřed noci . . . zdálo se mi . . . něco, už nevím. Bylo to zvláštní . . .

Vzbudila jsem se až když mě začaly sluneční paprsky pálit v očích. Trhla jsem sebou a málem jsem spadla. Rozespale bloudila po pokoji, dokud jsem nenarazila na dveře do koupelny. Než jsem se stačila umýt, zavolala na mě Isabelle ať jdu na snídani. Když jsem tedy došla za nimi, byli už po jídle a tak jsem snídani do sebe rychle naházela a vyšli jsme na dvůr. Isabelle i Andrew měli letět samostatně, ale já jsem musela letět v kočáře, nechtělo se mi, ale co se dá dělat, Margon musí být odsud asi dost daleko, když si myslí, že bych tu cestu nezvládla. Vsadím se, že kdyby mě nechali také letět na pegasi, tak bych tam byla ještě dřív než oni, pomyslela jsem si, když jsem trčela v zavřeném kočáře, který sebou prudce škubl, když jsme vzlétli . . .

Zdrháme o sto šest...

17. března 2009 v 10:55 | Antoinette |  Isabelle Jacque(Antoinette)

***
Cassandra odešla do svého pokoje, najít si všechny věci, sbalit si a poklidit. Já setřela na chodbě a otřela prach na drobných stolcích. Napsala jsem stručná dopis, vypustila bílou holubici a beze slova odešla.
***

"Ahoj Nicolaii, můžu?" zeptala jsem se a nakoukla. Otevřela jsem staré dřevěné dveře a vešla dovnitř. "Ale jistě, Antoinette, rád tě vidím. Tak copak potřebuješ?" zeptal se Nicolai a přišel z vedlejší místnosti. "Poslední dobou mi není úplně dobře a potřebovala bych nějaký lék, meditaci nebo...navíc příští týden mám hodně práce..." "Ale ano..." podal mi malou lahvičku na provázku se zeleným obsahem "nezastaví to nemoc nebo co to...jen to nebudeš cítit....no, ber každý den tři kapky, vdrží ti tedy asi týden. Až ti dojde, snad budu mít další, tak přijď" "Dobře..." zamyslela jsem se nad tím že budu pryč, ale nesmím to říct. "Tak já už musím, a děkuju" řekla jsem a otevřela dveře. "Co hodiny? Naposledy si nepřišla..." "Promiň, já teď...no..." "Slyšel jsem...promiň, že jsem nepřišel na svatbu a taky jsem slyšel, že jsi adoptovala tu...Cassandru Williams...." "Ano, ..." "Přiveď ji sem někdy" "No...nevím...já už musím jít" vypadlo ze mě a vytratila jsem se.

***
Za stmívání jsem dorazila domů. Vzala jsem krabici, v které bylo jídlo na večer a šla jsem k Cassandřině pokoji. Zaklepala jsem...
***

"Cass, už je večeře!" řekla jsem, zatímco jsem svírala maso, chléb a vynikající kakaový krém. Žádná odezva. Třeba mě jen neslší. "Cass?" otevřela jsem dveře a rozhlédla se po pokoji. Zahlédla jsem drobné tělíčko, za skříní. Seděla na zemi, schoulená a opírala se o kraj skříně. "Cass?" zeptala jsem se znovu. Pomalu otočila hlavou směrem ke mně. Bezduše. Oči se jí leskly. Snad plakala? "Cass, něco se stalo?" Oči ji zářily. Upírala na mě hluboký bezedný pohled. Začla křičet, nesmyslně, chytala se za hlavu. Bláznila. Nezbylo než ji zklidnit jednoduchým kouzlem. Cukla sebou. "Cass?" sledovala jsem zda je duchem přítomná. "To už je večeře...stalo se snad něco?" koukla na mě udiveně. "Ale...kdepak. Pojď ať ti nevystydne večeře.

***
Večeře proběhla normálně. Všichni si pochutnali. Poslala jsem spěšný dopis na Indest, že Cassandře není dobře a že zůstane doma. To hlavně kvůli tomu incidentu v jejím pokoji. Cass jsem řekla, že je to nutné, abychom mohli odjet dříve.
***

"Cass, bude lepší, když odjedeme ráno" oponovala jsem. " Běž radši spát brzy, vstávat budeme tak o hodinu dřív, máš vše sbaleno? Tedy to nejnutnější. A abych nezapoměla, Nicolai sem bude chodit, krmit všechna zvířata, i tvojí myšku a tu Zvo..zvo..Zvonilku. Beru sebou pouze jednu holubici na zprávu a to jen, kdybychom potřebovali pomoct, rozhodně ne, další zdroje. Takže,...stačí když si vezmeš jen pár věcí, nějaké hygienické věci a nějakou knížku, aby ses nenudila. Další věci kdyžtak koupíme. Já si půjdu dobalit. Kdybys něco potřebovala, stav se v ložnici" dokončila jsem.

***
Cass nic neříkala a tak jsem odešla do ložnice, kde byl Andrew. O Cass jsem nic neříkala.
***

"Všechno mi připadá jiné. Od svatby a tak. Připadá mi jako by žil každý zvlášť" řekla jsem, když Andrew znuděně koukal po pokoji. "To se ti jen zdá" řekl. Nic jsem neříkala a šla do koupelny. Rozpletla jsem můj účes a po odhalených ramenech mi sklouzly dlouhé tmavé vlasy. Opláchla jsem si obličej a odstranila zbytky líčení. Jemně jsem se přepudrovala a vrátila se zpátky. Andrew nikde nebyl. Na posteli jsem našla vzkaz. "Sejdeme se v altánku" přečetla jsem. Převlékla jsem se do delších šatů a přes ramena jsem přehodila černý šál. Rozpustile jsem vyběhla ven a na koni dojela k altánku. Andrew nikde. Když jsem šla blíž, rozsvítilo se světlo, které ozářilo střed altánku. Rozhlédla jsem se. Ve vzduch poletovaly fotografie, nás na svatbě, v Margonu, v Rilistu,... Začla hrát hudba, má oblíbená píseň. Všechny fotky se zastavily a jakoby pomalu mizely. Zhaslo světlo a rychle se rozsvítilo jiné. V tu chvíly začaly padat v altánku drobné sněhové vločky. Ucítila jsem dech za zády. Otočila jsem se. Světla zhasnula. "Hlavně nic neříkej" řekl Andrew a i přes tmu jsem viděla, že se usmívá. Vzdala jsem se všech emocí, pocitů, vzpomínek. Nemyslela jsem na nic...

***
Klesla mu do náruče. Cítila nával štěstí. Obtáhl svou ruku kolem jejího krku, přitáhl ji k sobě a něžně ji políbil na rty. Stáli tam v obětí. Od lesklé podlahy na ně dopadala jemná zář měsíčního světla.Oba čekali na pěkný okamžik příliš dlouho. Celý okolní svět jako by nebyl. Jako by ani oni neexistovali. Stáli tam a nevnímali... Chytla ho za ruku a společně se vrátili domů. Každý k sobě domů, oba na stejné místo.
***

(musela jsem taky vymslet něco takovýho, přece odted nebudem jako bysme se neznali:)


Po krátké noci, kdy jsem se netrpělivě převalovala s hlavou plnou obav z cesty, z útěku... jsem se probudila. Vstala jsem brzy. Andrew tvrdě spal. Vyházela jsem ze své tašky troje šaty, šla jsem do chladného sklepa. Zkontrolovala jsem Niegry. Jedna vypadala už silná, druhá si neustále s něčím hrála v rohu. Na zdi visely meče a dýky. Vybrala jsem ozubenou dýku a dlouhý meč s čínskými znaky, se kterým bojoval Arets. Vrátila jsem se zpátky a dala zbraně do tašky. Svoji dýku jsem měla jako normálně schovanou pod sukní. "Kam mám dát medailon a "slunce"" napadlo mě. Vyndala jsem je z malé kapsičky kdy jsem je běžně nosila. Dala jsem je do jiné kapsičky, menší, kterou jsem si pevně několikrát převázala. Andrew se zachrul...

"Dobré ráno" řekl, když jsem odcházela ze dveří. "Už jsi vzhůru...já...rozloučím se s Nicolaiem, měl by vědět, že odjíždíme". Andrew jen přikývl a zalezl pod deku.

Po cestě na pegasovi stojím přede dveřmi. Zaklepala jsem.

"Nicolaii?" křikla jsem a vešla dovnitř. "Eh?" vyšel z místnosti bos a rozespalý. "Já..." "Jen jsem ti chtěla říct, že odcházíme. Nemůžu ti říct kam, ale aspoň dva týdny tu nebudeme..." "Eh? Proč...jsi..." "Nemohla jsem ti to říct...a už musím" "Tak...se uvidíme později" řekl a vrátil se za zavřené dveře.

Vrátila jsem se domů. Nakoukla jsem do Cassandřina pokoje. Ještě spala.Za chvíli ji vzbudím a pošlu do jídelny na snídani.

"Už vzbudíme Cass, ne?" nadhodil Andrew, když už byl připravený. "Já tam zajdu, snídani máš dole" řekla jsem a ukázala na čaj který byl v ložnici "Čaj jsem odnesla sem".

Odešla jsem k Cassandřině pokoji. Otevřela jsem. Postel byla prázdná. Zaslechla jsem tekoucí vodu. "Snídaně je v jídelně" křikla jsem a odešla. Odnesla jsem potom svou tašku dolů před bránu.
Ze starého žaláře jsem dovedla niegru. Poté jsem přivedla jednoho z nejlepších pegasů a zapřáhla ho do drobného kočáru. Kočár byl chráněn kouzlem. Bylo to nejlepší řešení. Může tam jet Cass, nikdo další by se tam nevešel a je to bezpečnější než kdyby letěla na vlastním koni a bude ochráněna kouzlem. Andrew si přivedl bílého pegase z ohrady a donesl si svou tašku.
Po snídani se Cass i se svými věcmi dopravila do kočáru. Pod sedadlo do kočáru jsem dala drobnou tašku s krmením pro pegase a niegru. Všichni vzlétli. Hezčí vzlet si nepamatuji. Nikde nebyl vidět sníh. Jarní vzduch byl cítit. Let oblaky byl jako brána do jiného světa. Vše bylo stále menší. Měla jsem pocit jako bych letěla poprvé. Všechno bylo tak divné. Cukla jsem sebou. "Co to je?" zařvala jsem...něco mezi řevem vztekem....bolestí...bezmocí..."Co se děje?" křikl Andrew a přiletěl blíž. "Nevím" "Co?" "Nic" "Jak to myslíš" "Nepamatuju si co se stalo před týdnem a dříve. Jako bych...první co, pamatuji si, že měla přijet má matka a nepřijela, ale přestím...to pomalu mizí. Vím, že jsem nad tím teď přemýšlela..." "Neboj, Elbi ti s tím pomůže..." "Elbi? Já ji už roky neviděla, nemůžeme..." "Is, nepřemýšlej nad tím. Myslím, že je to jen..." "Nechci nevědět, a možná ani nechci vědět..." "Jsme nad Lasanitem..."prohodil Andrew. "Já nevím, tedy...mám pocit jako kdyby se malé dílečky puzzlí zase dávaly dohromady. Vzpomínám si. Jaký to tedy mělo význam, co to...Au!" křikla jsem bolestí. "Co se..." "Něco..." přerušila mě Niegra, která sebou cukla. "...někdo..."dořekla jsem a zamyslela se radši, proč se niegra zastavila. "Něco se děje"...
***


Přípravy na cestu...

16. března 2009 v 7:33 |  Isabelle Jacque(Antoinette)
***
Po odletu bílé holubice s dopisem pro Asmu přichází Andrew.
***
"Komu píšeš?" zeptal se.
"Asmě, musím se u ní stavit" odpověděla jsem.
"Dobře, je to při cestě" zastavil se "máš tašku a vše na cestu?" zeptal se.
"Ano, navíc v Margonu půjde všechno koupit...Půjdu si sbalit" řekla jsem a odešla jsem do pokoje pro hosty, kde jsem měla nejvíce věcí.
***
Vyndala jsem ze skříně patery poměrně slabé šaty a dala je do tašky.
Vyndala jsem z poličky hřeben, pudřenku, černou tužku a balení bílých zdobených látkových kapesníčků. Vzala jsem si velkou bílou osušku, kartáček, a levandulové mýdlo. Přibalila jsem brk, inkoust, pergameny a klícku s drobnou holubicí. Potom jsem sbalila ještě dalších pár zbytečností a odnesla jsem kufr do ložnice. Andrew měl sbalno. "Vyrazíme, až Cass přijde sem ze školy" "Dobře, já pro ni pojedu" řekla jsem a vsunula tašku pod postel. "Cass by měla končit až odpoledne. Mohli bychom zajet do Rilistu, třeeba na oběd" "Dobře" řekla jsem a vzala si přes ramena kabát. Sešli jsme dolů a já si vybrala svého oblíbeného pegase, Riiu. Společně jsme vyrazili po nejkratší cestě do Rilistu. Poměrně nepříjemné bylo padání ostrých sněhových vloček do očí, ale brzy jsme tam dorazili. S Andrewem jsme došli do slušné restaurace a posadili jsme se. "Tak, proč vlastně chceš jet za Asmou" vypadlo z Andrewa a já nevěděla co říct. "Ne…ty byses naštval nebo žárlil…" "Cože…no tak….řekni to" "No…přišel mi dopis, že Asma má něco společného s Aretsovou smrtí" "Asma? Hloupost? "Že si to nemyslíš, neznamená, že to není pravda" "Počkat, ty tomu věříš?" "No…to teprve až Asma vysvětlí, co se stalo" odmlčeli jsme si. "Prosím, láhev červeného" řekl Andrew směrem k číšníkovi. "Jistě, pane" a po chvíli přišel s láhví, úhledně omotanou bílým kapesníčkem a se dvěma skleničkami. "A co…co bys udělala, kdybys zjistila, že to je pravda…" "Já…neříkám…mám se teď dobře…jsem s tebou, což…nevím jestli bych byla, kdyby Arets žil, ale…zničila bych ji život…" "mm…" vypdlo z něj jen tiše…. "Myslel jsem, že bys se mnou zůstala…" "Cože? Nechala jsem se oblbnout. Byla jsem déle sama. Svému muži bych to…myslíš, že kdybych teď na té výpravě do Margonu, někoho potkala a byl by pohledný, opustila bych tě kvůli němu?" "No, samozřejmě že ne…tedy…" "Tak vidíš…" dali jsme se do jídla… "Tak ale proč…" "Nemůžu ho s tebou srovnávat, ale byli jsme manželé, byli jsme šťastní…proč bych to dělala…" "Ne…nebyla jsi šťastná, jinak bys teď tady se mnou vůbec nebyla…". Ticho. Každý jsme jen cinkali příbory a koukali do talíře. "Miluju tě a to minulost nezmění…" dodala jsem v tichu. Nic. Žádná odezva. Žádná odpověď. "Neopustil bych tě kvůli jiné ženě" řekl. Za prvé, tohle není ideální odpověď na miluji tě a za druhé, lže…tohle člověk nikdy neví…Odešel k baru, zaplatil a vrátil se. "Tak pojď" pokusil se o úsměv a chytl mě kolem ramen. Nasedli jsme na pegase. "Víš, co, pojedeme rovnou na Indest…Je to blízko"
Pegasi se rozeběhli, odtrhli se od země a letěli. Po chvíli jsem pod sebou viděla školu. "Tady" křikla jsem a letěli jsme dolů. Pegasi jsme nechali na kraji lesa, asi půl hodiny od školy. Došli jsme ke dveřřím. V předsíni, na lavičce seděla Cass a vedle ještě pár dívek. "Můžeme?" zeptal se Andrew a koukl na Cass. "Dobře" řekla Cass a vstala. Rozloučila se a vyšli jsme ven. "Už jsi někdy letěla na pegasovi?" zeptala jsem se. "Ne, zatím" "Mohli bychom letět, pokud chceš" "Hmm…" došli jsme k pegasům. Sedla jsem si za Cass a po chvíli jsme vzlétli. Letěli jsme nízko a po chvíli výš, abychom nebyli vidět. Cass se to zjevně líbilo. Brzy jsme dorazili domů. Slétli jsme na nádvoří. Pegasi jsme nechali na nádvoří. Vešli jsme dovnitř. "Cass…sbal si nejdůležitější věci, šaty ne, v Margonu koupíme jiné. Zítra, až pro tebe přijedu do školy, se stavíme domů jen pro věci a vydáme se na cestu" řekla jsem a podala jsem Cass novou černou menší a lehčí tašku. "Já…jdu se projít" řekl Andrew a odešel ven. Aspoň si pročistí hlavu. "Já budu muset setřít na chodbách. Nevím, ale pokud máš v pokoji nepořádek, ukliď si. Kdybys měla hlad, v kuchyni je na stole čerstvý koláč a kdyby ses nudila, dala jsem ti na stolek naproti dveřím k tvému pokoji pár knih o Margonu, jsou přeložené a vedle máš látkový sáček s krmením pro myšku. Tak zatím" řekla jsem a šla uklízet…
***



Můj den...

15. března 2009 v 11:22 |  Isabelle Jacque(Antoinette)
***
Cass zamířila do svého pokoje, já ji odnesla věci. Potom jsem připravila jednoduché placičky k obědu. Po obědě jsme chtěli Cass ukázat okolí a zámek. Mě nebylo úplně dobře a proto okolí zámku ukázal Cass Andrew. Já jsem se připojila, když se chystala prohlídka uvnitř...
***
Slyšela jsem kroky. Probudila jsem se, vstala jsem z měkké postele a pomalými kroky jsem došla ke dveřím. Otevřela jsem. Přede mnou stál Arets, chytl mě za ruku

"Ahoj zlato, já…musím s tebou mluvit" řekl, koukl na Cassandru, vešel dovnitř a zabouchl za sebou.
"Co se děje?" zeptala jsem se nechápavě.
"Dostal jsem vzkaz" zrychlil se mu dech "Musíme na další týdyn odjet pryč"
"Cože?" vyhrkla jsem. Pochopila jsem…"A co Cass?" zeptala jsem se.
"Já vím…Měla by do školy, ale riskovat to nemůžeme" Jen jsem kývla.
"Ahoj Cass…" koukla jsem na Aretse, který pochopil, když uviděl pomalu se otevírající dveře. "Musíme s tebou mluvit. Příští týden musíme pryč."
"Ale…" "Počkej, až odjedeme, vše ti vysvětlím" Nechápavě na mě koukala. "Jsi už velká, a tak….snad to pochopíš. Bylo by nebezpečné zůstat tu…"
"Is, já…" začal Andrew…"Víte co? Promluvíme si později…" přerušila jsem Andrewa, ne…neměl by jí to teď vysvětlovat…
"Už jste si prohlédli dům?" "Ne…" "Tak pojďme…" řekla jsem a rychlým krokem jsem je vedla. Nějaký malý človíček ve mně si řekl "tím vzbudíš dojem…to ti má ta holka věřit?...a to je to první den…"
"Tak tedy…tady je naše ložnice" ukázala jsem na vysoké tmavé vyřezávané dveře s pozlacenou klikou. "Když budeš něco potřebovat, přijď…nezapomeň klepat."dodala jsem a namířila na dveře prstem, do krásného dřeva se začalo rýt "Ložnice Is…." Au…vyjekla jsem a chytla se za prst. Později jsem ucítila křeč. Dodělala jsem nápis a šli jsme dál.
"Tady je knihovna. Chdit tam můžeš, ale vždy jen s někým" řekla jsem "Jsou tam knihy po Aretsovi a další a jsou staré spousty let" zamumlala jsem neslyšitelně. Šli jsme dál. Šli jsme dlážděnou chodbou. Na zdích vysely obrazy, nové, staré…Byli tady Aretsovi předci, jeden náš obraz, obraz mojí a Andrewovy svatby a další. Pod nimi byly někdy stolky s květinami a dekoracemi.
"Tak, tady je starý pokoj pro hosty. Teď je to můj pokoj." Řekla jsem, přejela prstem po klice a vydala se k dalším dveřím.
"To je tvůj pokoj. Je trochu tmavý, ale dali jsme tam hodně světel. Za dveřmi vpravo máš vlastní koupelnu a na druhé straně studijní místnost. Je tam stůl, drobná knihovna a skříň" řekla jsem. Šli jsme chodbou, plnou dveří a zarazili jsme se až u velkých světlých dveří. "Tady je kuchyň a za ní jídelna. Dál jsou jen pokoje pro hosty, teď bychom mohli jít dolů" řekla jsem a sešli jsme tak jedním schodištěm.
"Tak tady je jídelna a kuchyň, kde obědváme a večeříme. Za ní je malý a velký sál" řekla jsem a ukázala na další dveře. Myslím, že zbytek nemusíš znát, je plno pokojů, které ani já neznám. A jsou tam různé salónky, taneční, hudební, lovecký, herní, pokoje s různými starými obrazy, pokoj na malování, pokoj s šaty, ne všechny máme v pokoji, pokoje kde mohou být hosté společně a mnoho dalších. Je to tu až zbytečně velké a ty pokoje…nevadí, když otevřeš omylem dveře jiné…jen prostě nechci, abys našla něco co ti do ruky nepatří…" odmlčela jsem se…"No a kdybys třeba chtěla jiný pokoj…je jich tu mnoho a…" "Ne, děkuji. Můj pokoj je moc hezký. Děkuji za myšku i za šaty. Jsou hezké." řekla Cass. "Sluší ti" řekl Andrew, zatímco Cass se točila a sledovala točící se sukni. "Kolik je hodin?" zeptala jsem se Andrewa. "Tři hodiny" odpověděl."Já…půjdu udělat večeři.." odmlčela jsem se…"Příprava trvá dlouho…" Otočila jsem se, otevřela vrzavé dveře kuchyně a zmizela za nimi. Sedla jsem si na zem a začala brečet. Prostě mě přemohl pláč. Připadala jsem si totálně neschopná. Ani…nevěděla jsem přesně proč. Otevřely se dveře…ale ne…Andrew se sklonil. "Co je ti?" zeptal se a chytl mě. "Ale…jen…prosím, udělej večeři, na něco jsem si vzpoměla a musím…" "Dobře" řekl a já co nejrychleji odešla z kuchyně a z celého snobského zámku. "Ne…" bránila jsem se před svými myšlenkami…Nechtěla jsem nic. Procházela jsem se po pozemcích u zámku. Byly velké. Šlo se tam ztratit a to nejen v bludišti. Ale já jsem skončila u altánku. Mé oblíbené místo. Sedla jsem si a poslouchala. Šum větru, zpěv kouzelných ptáků, dusot kopyt v dálce a další. Asi po hodině a půl jsem se dala na cestu zpět. Vešla jsem na malé nádvoří a dovnitř. Dlouhou chodbou jsem šla směrem k sálům a jídelně. "Ahoj" řekla Cassandra, kterou jsem uviděla až s jejím pozdravem. "Půjdeme večeřet?" zeptal se Andrew a usmál se na mě. "Jistě" řekla jsem a jako poslední jsem vešla do jídelny. "Co je s tebou?" zeptal se Andrew. "Já nevím…jen se cítím nějak slabě..To přejde…víš…ten medailon a tak.." řekla jsem a Cass jen nechápavě koukala. Ale co, to se taky někdy dozví. Každý dostal na talíř porci přismahlých špízů. No co, já cením snahu. "Je to výborné" řekla jsem i když jako milovník špízů, bych černou do palety barev nedala. Když všichni dojedli, zeptala jsem se Cass "Kdy chodíš spát?...Já jen nevím…Co bys dělala, tak jestli půjdeš do svého pokoje…" "Fajn" "No…Dobrou noc…"řekla jsem a Cass odpověděla. "Kam odjedeme?" zeptala se ještě. "No, nikomu to neříkej." "Jsem jen zvědavá…" "Jedeme do kouzelného města zvaného Margon" odpověděla jsem. To jí zjevně nic neřeklo. "Aha…no nebudu vás zdržovat, mohla bych jít chvilku do knihovny? Já, ještě jsem o Margonu nic neslyšela" "Dobře, já…půjdu s tebou. Jestli chceš něco ti o něm povím" "Dobře"společně jsme odešli. Odemkla jsem masivní dveře od velké a zaprášené knihovny. Vešli jsme dovnitř. Cass se posadila. "Něco ti o tom najdu" řekla jsem, přitáhla jsem těžký žebřík a vyhledala jsem knihy, kde je aspoň zmínka o Margonu. Dala jsem před ní obrovskou hromadu knížek. Vyjevně na mě koukla. Stoupla si a knížky byly vyšší než ona. Natáhla se pro vrchní knížku a začla si listovat. "Možná všemu nebudeš rozumět, je to v různých jazycích" řekla jsem a Cass se zeptala "Někdy jste tam byli?" "No…tam jsme se seznámili s Andrewem a jeho dva sourozenci tam jsou na škole." "Je tam hezky?" No, neřekla bych, ale když jsem byla zamilovaná, všchno bylo hezké…" "Pověz mi tedy něco o tom místě" "Je to staré město. Lidé byli často napadání, proto své město zalili vodou, ale i přesto bylo po pár desítkách let znovu oběveno. Lidé byli nuceni vymyslet nový způsob ochrany, proto tajně vybudovali podzemí. Do toho se potom všichni nastěhovali. Bylo chráněno kouzlem a nikdo nevěděl, jak se tam dostat. Jeden z obyvatel, který prý jednou uzavřel podzemí, prázdné, protože nebyla třeba ochrana, měl předávat medailon dál spolu s tajemstvím jak přijít na bránu do podzemí, lidé si žili dobře na povrchu města, ale po staletích, znovu byla vytvořena větší armáda, která chce Margon, dokonalé a v jakékoli době nejmodernější město. Medailon je, ale tajemství…já mám medailon, nevím zda je pověst pravdivá, ale tajemství neznám. Musím se dostat do podzemí…No…nevím jak dlouho tam budeme…ale možná bys tam na nějakou dobu chodila do školy, navíc, moje sestra nás navštíví, zjistí jak na tom jsi psychicky a s učením, případně ti pomůže." "Mám se vůbec vracet do školy na Indest?" "Ano…bylo by podezřelé kdybychom utekli dříve." Zaklapla knížku. "Myslím, že se mi tam bude líbit. Nemusíte mít strach.Odjet musíme kvůli těm lidem viď?" "No..tak napůl…ano…" řekla jsem. "Dobrou noc" řekla, já odpověděla a Cassandra odešla. Sebrala jsem knížky a dala se do uklízení zpátky, kde mají být. Potom jsem vyšla z knihovny a zamířila do ložnice. Andrew už spal a svíčky byly vyhořelé. Zavřela jsem oči a chtěla spát. Ze snění mě vytrhlo něco jako ťukání. Nebyla to Cass, něco za oknem. Šla jsem do koupelny kde jsem otevřela okno. Něco…nějaký pták…co to jen…. Přinesla dopis…Z její nožky jsem odvázala bílý papír s rudou pečetí. Neznala jsem ji. Rozvřela jsem srolovaný papír a začla číst:
"Milá Isabelle…
Asi bys měla vědět, že Andrew nezemřel jen tak. Vím všechno. A to, co bys měla vědět ty, je, že v tom má prsty jistá madam Bilqis. Další informace nepodám.
Váš neznámý přítel.
Lensie , dodavatelku tohoto dopisu si můžete nechat. Pro bezpečnost nezná cestu zpět."
Dočetla jsem. Zvířátko jsem vpustila dovnitř, vyšla z koupelny a zabouchla, zítra najdu nějaké místo….No a teď potřrebuji prostor já…vyšla jsem z ložnice…prostor pro vztek…Takže….pokud vím, Asma je doma…takže při cestě ze zastavíme u ní…a nebude to zrovna přátelská návštěva…
Vrátila jsem se do ložnice. Z koupelny se ozývaly podivné zvuky, vešla jsem. To podivné zvířátko bylo u papírku na zemi, ale tohle nepřinesla ona…okno bylo otevřené. Zvedla jsem papír. "V blízké době budeš mít možnost dostat se do normálního světa. Světa obyčejných lidí" četla jsem dál. Nechápala jsem. Dvě velké informace. Šla jsem si lehnout. Po chvíli jsem usnula. Tentokrát až do rána. "Dobré ráno" řekl tiše Andrew. "Jak dlouho jsi vzhůru?" zeptal se náhle. "No…to je jedno…Udělala jsem ti snídani" řekla jsem a podala jsem mu lesklý stříbrný tácek s hrnkem černého čaje, vaflemi a jahodovým džemem. V rohu byla drobná vázička, v které byly maličkaté sedmikrásky. Tácek se stejným jídlem až na vázičku jsem si vzala do svojí postele a sedla si vedle. "Děkuju…čím jsem si to zasloužil?" zeptal se, znaje ženskou mysl, že nic není jen tak. "No…jen tak…" řekla jsem a i když se s touhle odpovědí nebyl spokojen, nevyptával se a spokojil se s dobrou snídaní… Dojedla jsem snídani a šla do koupelny. Učesala jsem se. Vlasy jsem dala do dvou drdolů a dolů jsem nechala spuštěné nějaké pramínky. Potom jsem se nalíčila, vybrala si šaty a s pár šperky jsem byla hotová. "Jdu udělat snídani pro Cass" řekla jsem, "To není třeba" řekl Andrew "Já ji už doprovodil do školy" "Cože?" "No ty jsi tu nebyla, a myslel jsem že ti to nebude vadit" "Takže mezitím co jsem sbírala nějaké pitomé kytky, tys ji odvedl do školy a říkáš mi to až teď? A navíc, do školy měla jít až zítra, ne?" "No, přišel dopis,že..." "To nic..." "Promiň, nevěděl jsem že..." "Andrew, můžeme jít pro ty bylinky nebo co to...?" zeptala jsem se a kývla směrem k oknu. "Jo, hned" řekl a už šel směrem ke dveřím. Spolu jsme sešli dolů a dveřmi do zahrady jsme se vydali k ohradám. Každý jsme si našli čilého koně a vydali jsme se směrem k lesu. "Měl by stačit kraj lesa" řekla jsem, koukla na zmuchlaný papírek, který jsem svírala v ruce a tápala po zemi po fialové rostlince. "Myslím, že ji mám" řekl Andrew a ukázal na rostlinku. "Ano, vypadá to tak. Utrhla jsem dvě a dala do látkového sáčku. Pozemky jsou velké a pohyb tady trvá dlouho. Nasedli jsme a za krátko jsme se vrátili zpět. Andrew šel do ložnice, já jsem šla do kuchyně. Do horké vody jsem hodila rostliny bez kořínků a starých lístků a sedla si k malému stolku.
Vytáhla jsem papír a brk
"Milá Asmo,
Dlouho jsme se od té výpravy neviděli. Proto píšu. Zítra se u tebe zastavím, vím, že jsi doma. Jistý člověk mi řekl, že máš něco společného s Aretsovou smrtí. Vymáčknu to z tebe…jakkoliv. Nesnaž se utéct ani jiné podvody. Připrav si dobré vysvětlení.
Antoinette"
Dopsala jsem, srolovala a zamotala provázkem. Otevřela jsem malou klícku za oknem, přivázala k bílé holubici a vypustila ji…
***
Takže Cass je ve škole, půjde tam i zítra, potom odjíždíme pryč. do Margonu, což samozřejmě neví nikdo ani Indest. Cestou se stavíme u Asmy na malou, ne zrovna přátelskou návštěvu. Potom strávíme minimálně dva týdny v Margonu spolu s mou sestrou Edli. Hlavně od ní mám větší kouzla. Zjistí jak je na tom Cass psychicky a s učením a nějakou dobu nám může pomoct.
***

Zpátky ve škole

10. března 2009 v 11:27 | Cass . . . |  Cassandra z Nayry
Těch pár dní uběhlo jako voda . . .Všechno bylo i nadále jiné, takové cizí . . . takové tiché a prázdné. Stejnou ponurostí byly zaplněny místnosti i sály rozlehlého zámku, ve kterém jsem měla žít, i když ne nadlouho. A prázdné byly nejenom síně, ale i rozhovory, zadrhávané a nepřirozené, kterými jsme se snažili vyvolat mezi sebou důvěru, kterými jsme se snažili vyplnit to prázdno, kterými jsme se snažili najít k sobě cestu. Marně. Nikdo z nás nevěděl, jak začít. Mohli jsme se snažit sebevíc, ale . . . bylo to zvláštní. Isabelle i Andrew byli nadála spíše napnutí, než nervózní. I já jsem začala uvažovat, i když ne na hlas, nad tím, co se stane, co můžeme očekávat, jak tady, tak i v Margonu. Ale nad tím, co by se stalo, kdybychom neodjeli, jsem radši zamýšlet nechtěla . . .

Probudila jsem se až moc brzy. Zase. Nevím, čím to bylo způsobené a proč, ale nemohla jsem spát. Dneska, stejně jako včera. Potichu jsem si připravila několik málo věcí, chystala jsem se na cestu. Dnes jsem se měla poprvé po tom všem vrátit zpět do indestské školy. Vyšla jsem na chodbu. Zdálo se, že Isabelle i Andrew ještě spí, všude bylo ticho. To stejné ticho. Stejně tak i já jsem se potichu vkradla do kuchyně a vzala jsem si tam něco k jídlu. Poté jsem z chodeb "vybloudila" ven a zamířila jsem na dvůr.
"Nevěděl jsem, že tu budeš už tak brzy." Trhla jsem sebou a prudce jsem se otočila.
"Nechtěl jsem tě vyděsit," omlouval se urychleně Andrew, když si toho všiml.
"Ne, nevyděsil jsi mě, . . ." dodala jsem urychleně, ". . . já jen . . . myslela jsem, že ještě spíte."
"No, je fakt, že touhle dobou nebývá vzhůru většinou nikdo. Ale chtěl jsem ti připravit odvoz na Indest, přeci se nebudeš trmácet celou tu cestu a navíc sama."
Přivedl ke mě menšího pegase, už osedlaného a připraveného k odjezdu. Vyšvihla jsem se na jeho hřbet, zatímco ho Andrew držel.
"Hlavně nejezdi moc rychle," poučoval mě ještě. "Nemusíš se vůbec bát, že by ses ztratila, nebo tak," dodal ještě, ". . . zná cestu."
"Bez obav, " ujistila jsem Andrewa a pobídla jsem pegase do cvalu.
Zachvilku mi zmizel z očí jak Andrew, tak zámek, . . nakonec i ty louky. Po chvíli jsem začala netrpělivě vyhlížet brány Barsonu a poté, co jsem jimi projela, jsem zamířila rovnou na hrad. indestské brány jsem stanula právě včas, takže jsem pegase odvedla do stájí, a pak jsem jednou chodbou zamířila směrem k učebnám. Cestou jsem míjela jak děti, tak profesory. Zase jsem se cítila sama sebou. Cítila jsem, že sem znovu patřím, bylo to, jako kdybych nikdy neodjela, nikdy nezmizela. Stejně budu muset zase pryč . . . znovu.
"Kampak tak spěcháš, Cassandro?" chytil mě někdo z nenadání za obě ramena a zastavil mě. Byl to známý hlas a už vůbec ne nepříjemný . . .
"Ráda vás opět vidím, profesorko." odpověděla jsem jí na tento nenadálý pozdrav.
"Nač ty zbytečné zdvořilosti, Cass," obořila se na mě, "Vždyť už si dlouho tykáme . . . Ostatně tykám si se všemi svými studenty."
"Takže já budu chodit do vaší třídy?"
"Mhm, máš radost?"
"Ohromnou!" vypískla jsem na celou chodbu, až se všichni otočili naším směrem.
"Nejsi trochu moc rozpustilá?" rozesmála se Sarin na můj účet. "Asi bychom tě tu měli trochu vychovat."
Zpražila jsem jí tím nejnepříjemnějším pohledem, který jsem ze sebe v této situaci dokázala dostat, ale to zapříčinilo jen další nával smíchu.
"Pojď, doprovodím tě do třídy." zajíkala se smíchy ještě když mě vedla dál. Sarin, už je holt taková. Nevím jak dlouho učí tady na Indestu, ale na tom snad ani nezáleží. Má strašně ráda zelenou barvu a je to vidět. Možná je to tím, že jí koluje v žilích krev dryád. Mezi studenty je tu moc oblíbená . . . ani se nedivím.
Vešli jsme do třídy a já jsem zamířila mezi ostatní.
"Vím, že jsem vám dnes slíbila výuku v zahradách," započala Sarin výuku a ostatní, včetně mě, se začali sklidňovat, "ale to bohužel dnes nebude možné. Místo toho vám, ale odpadlo několik hodin s dalšími profesory, takže vás dnešní den budu učit jen já."
Výrazy nespokojenosti způsobené zamítnutím zahrad vystřídala vlna nadšení.
"No, no, no. Uklidněte se. tyto hodiny budou samozřejmě nahrazeny," utla nás s pobavením téměř okamžitě.
"Tím pádem budete mít jistě dost času seznámit se s naší novou studentkou Cassandrou . . . Cass, pojď sem prosím," ukázala na mě a já jsem byla nucena předstoupit před třídu. "Cassandra byla jistou dobu indisponovaná," objasňovala jim s menší pomlkou, "ale věřím, že s námi se jí podaří vše dohnat," dokončila a mě poslala zpět.
Já jsem, rudá jako řekvička, se vtěsnala zpět mezi ostatní. Tyhlety "ceremoniály" přímo nesnáším.

Den ještě nekončí . . .

9. března 2009 v 7:48 | Cass . . . |  Cassandra z Nayry
Isabelle mě vedla nespočetnými chodbami a místnostmi až jsme dorazily před jedny malebné dveře. Isabelle otevřela a ustoupila stranou. Já jsem vešla dovnitř a trochu ve mě hrklo. Můj pokoj byl obrovský. No, vážně . . .
"Dej si sem věci" řekla Isabelle a ukázala na velké dřevěné vyřezávané skříně. Poté dovnitř vešel i Andrew a položil na zem tašku s mými věcmi. Potom odešel.
"Kdybys tu chtěla něco změnit, řekni" dodala Isabelle. "No, já půjdu udělat oběd, potom pro tebe přijdu. A abych nezapoměla, máš tu nové šaty a malý dárek, ale kdyby se ti něco nelíbilo..." nedokončila větu a radši odešla. A tak jsem zůstala sama v tom obrovském pokoji. Klec s Miou jsem položila na první stolek, který mi přišel do cesty a otevřela jsem ji. Mia začala létat po pokoji a já jsem ho zběžně procházela. Když jsem si začala pomalu vybalovat věci, zaťukal někdo na dveře a dovnitř vešla Isabelle. Trhla jsem sebou a spěšně jsem dodala: "Už jdu" a šla ke dveřím.
"Asi budu potřebovat mapu . . ." pokusila jsem se o nějaký ten rozhovor, ale opravdu v tomhle bludišti se vyznat . . .
"Ani se nedivím." zareagovala Isabelle a my jsme dalšími chodbami pokračovaly už mlčky.
Spolu jsme dorazily do jídelny, kde seděl Andrew. Posadili jsme se. Všichni jsme začali obědvat. Ticho lámalo jen cinkání příborů, ale nakonec ho protla Isabelle:
"Co bys chtěla k večeří?" zaptala se mě.
"Já . . . ani nevím . . . co máte nejraději vy?" zkusila jsem. Podobnou otázku jsme nečekala.
"No . . . asi špízy, podávali jsme je i na svatbě."
Andrew přikývl.
"Chtěla bys něco dělat . . . nebo . . ."
S cinknutím jsem odložila příbory a odpověděla jsem:
"No ještě jsem si nestihla úplně vybalit věci, tak bych nejdřív dokončila to, ale do školy mám nastoupit už za tři dny, takže, . . . můžete mě tu . . . třeba provést . . ."
"Pokud by ti to nevadilo, Andrew tě provede po okolí a po domě a já si půjdu lehnout," opáčila Isabelle.
"Fajn" dodala jsem a založila jsem ruce vklín. Mezitím se Isabelle zvedla od stolu a odešla.
"Můžeš na mě počkat venku jestli chceš," opáčil Andrew.
"No, to asi nepůjde. Stěží bych našla cestu sem . . ." pokusila jsem se o úsměv, ale asi mi to nějak nevyšlo. Vstal tedy a společně jsme za několik minut stáli před branou.
"Pojď, něco ti ukážu. Skoro nikdo o tom místě neví, ale . . . myslím, že se ti bude líbit," ani to nedořekl a už mě táhl stranou. Šli jsme po nějaké cestičce a kolem nás byly zatím jen louky.
"Těšíš se už zpět do školy?" zeptal se mě z nenadání, ale hned dodal: "Ne, to byla hloupá otázka, kdo by se přece těšil do školy, viď?
Usmála jsem se, no co, snaha byla. Mávla jsem jen rukou a odpověděla:
"Jasně chápu . . . ale ano celkem ano, těším se. Bude to po těch měsících vítaná změna, . . . " řekla jsem, ale nevěděla, co mám dodat.
"Máte tu nějaké zahrady?" pokusila jsem se tentokrát já.
"Máme něco lepšího, . . ." opáčil. Stáli jsme před malým lesíkem, cesta směřovala dovnitř.
"Poběž!" obrátil se na mě a s úsměvem se rozeběhl vpřed. Rozeběhla jsem se za ním, po malé chvilce se ale zastavil a já do něj málem narazila.
"Tak co?" obrátil se na mě znovu.
"Měl jsi pravdu . . . bude se mi tu líbit." Chytl mě za ruku a vedl dovnitř.
"Jak často sem můžu chodit?" zeptala jsem se.
"Já nevím, . . ." dodal "jak často budeš chtít, . . . asi." Usmála jsem se na něj.
"Jsem moc rád, že se ti tu líbí."
"Je to tu . . ." pokusila jsem se, ale slovy se to snad ani nedalo vyjádřit. ". . . připomíná mi to tu domov . . . Teriast," dokončila jsem nakonec, když už jsme byly uvnitř. Chvíli jsme se dívali kolem sebe a nakonec jsme nadhodila:
"Půjdeme dál?"
"Proč ne?"
Opět jsme se rozeběhli, ale tentokrát jsme v čele byla já. Vyběhli jsme z lesíka a hned za ním stála ohrada s pegasi. Tam jsme se zastavila a opřela se o plot. Andrew se opřel vedle mě. Dali jsme se zas do řeči a teď už to ani nevázlo tolik jako předtím.
"Můžu jít dovnitř?" ukázale jsem na pegase.
"Myslím, že ano, ale buď opatrná, jo?" Na to jsem přelezla ohradu a stála jsem uprostřed pegasů. Nebáli se mě. Chodila jsem od jednoho k druhému, hladila jsem je . . . a tak. Dokud mě Andrew nezavolal, že už bychom jít zpátky. Jakmile jsme došli zpět k zámku, vešli jsme dovnitř. Když jsme procházeli kolem ložnice Isabelle, Andrew vešel dovnitř, protože s ní potřeboval mluvit. Pokračovala jsem tedy sama. Cestu do svého pokoje už jsem si celkem pamatovala. Vím, že kolem této sochy mám jít doleva a zahnout směrem ke schodišti. Nebo mám jít doprava? No, nic. Nakonec jsem tam přeci jen dorazila. Začala jsem vybalovat i zbytek svých věcí. Šaty jsem uklidila do jedné vyřezávané skříně, přičemž v té druhé jsem našla ty šaty, o kterých mluvila Isabelle. Byly černobílé. Zkusila jsem si je a padly mi dokonale. Rozhlédla jsem se kolem. Až teď jsem si uvědomila, jak moc málo mám věcí. Celý ten pokoj byl až moc prázdný. Poloprázdná knihovnička, poloprázdné skříně, . . . Na jednom stolu jsem objevila nevelkou krabici - aha, ten dárek. Nahlédla jsem dovnitř a spatřila jsem zlatou klec a uvnitř byla maliká šedá myška. Chvilku jsem ji pozorovala. Nechtělo se mi ji vzít do ruky - spala. Klec jsem tedy opatrně vytáhla z krabice a dala ji do jedné z prázdných polic. Měla bych to tu nějak zaplnit. Zatím to působí trochu ponuře. Rozhodla jsem se tedy jít ven a natrhat třeba nějaké květiny, trochu to tu oživit. Vyšla jsem tedy ven z pokoje a začala jsem hledat cestu ven. Když jsem po několika minutách dorazila k ložnici Isabelle, zaťukala jsem, třeba jsou ještě uvnitř.
"Ahoj, Cass . . ." obrátila se na mě Isabelle, když jsem vešla dovnitř.
"Víš, musíme si s tebou promluvit," začala dřív, než jsem stihla cokoli říct. "Příští týden musíme pryč.
"Proč?" nechápavě jsem se dívala z jednoho na druhého.
"Až odjedeme, vše ti vysvětlím. Jsi už velká, tak to snad pochopíš. Bylo by tak nebezpečné, zůstat tu."
"Is, já . . ." začal Andrew.
"Víte co? Promluvíme si o tom později. Už jste si prohlédli dům?" utla ho Isabelle.
"Ne, ale . . ." odpověděl jí, ale ona ho znovu přerušila slovy: "Tak pojďme."
Vyšla jsem za Isabelle ze dveří, Andrew šel za mnou.
"Tak tady je naše ložnice, kdykoli něco budeš potřebovat, přijď, ale, ehm . . . nezapomeň zaklepat."
Poté namířila do dřeva prstem a na dveřích se začal vyrývat nápis "Ložnice Isabelle". Pokračovali jsme dál, ukázali mi knihovnu, pokoj Isabelle, prošli jsme kolem mého pokoje, kolem kuchyně, jídelny, kolem pokoje Andrewa, pokojů pro hosty, tanečních sálů a mnohých dalších místností.
"Myslím, že ostatní už nemusíš znát," ukončila prohlídku Isabelle.
"Je tu asi tak stovka pokojů, do kterých jsem nikdy nevkročila. Ale kdybys třeba chtěla jiný pokoj . . ."
"Ne, v pořádku. Můj pokoj je sice moc velký, ale je moc hezký. Děkuji za tu myšku i za ty šaty," zatočila jsem se kolem dokola, " . . . jsou hezké."
"Kolik je hodin?" zeptala se Isabelle Andrewa.
"Tři," odpověděl jí. "Sluší ti," dodal ještě, když se obrátil zpět ke mě.
"Já půjdu udělat večeři, příprava trvá dlouho." zvolala Isabelle, načež odešla do kuchyně. S Andrewem jsme si chvilku povídali a pak i on šel za Isabelle, aby jí pomohl. Dovolil mi jít ven, a tak jsem se procházela po loukách. Chvíli jsem trhala rozličné kvítky, a když se začalo stmívat, vrátila jsem se zpátky. Ve vstupní hale jsem našla nějaké vázy, do nich jsem naaranžovala květiny a vázy jsem rozestavěla okolo schodiště. Vypadalo to kouzelně. Vzpoměla jsem si na altánek a sklopila jsem hlavu . . .
V té chvíli se vrátila Isabelle - ani jsem nepostřehla, že šla pryč - otočila jsem se a usmála se na ni. Podala jsem jí květiny, které mi zbyly v ruce a ona mi úsměv oplatila. Pak jsem přišel i ANdrew.
"Půjdeme večeřet? zeptal se nás a my jsme dvojhlasně odpověděly: "Jistě."
K večeři byly již zmíněné špízy, byly skvělé. Po večeři jsme se rozloučili, ale ještě než jsem odešla spát, musela jsem se na něco zeptat.
"Kam pojedeme?" pípla jsem ve dveřích.
"Slib, že to nikomu neřekneš . . ."
"Jsem jen zvědavá, . . . nic víc," ujišťovala jsem je.
"K Margonu."
"Aha, no, nechci vás zdržovat, a tak, . . . mohla bych jít ještě na chvilku do knihovny? Přeci jen jsem ještě o Margonu neslyšela, takže . . ."
"Dobře, ale půjdu s tebou a jestli chceš, něco ti o tom povím."
"Dobře," souhlasila jsem a společně jsme odešly do knihovny. Isabelle ji odemkla a vešly jsme dovnitř.
"Něco ti o tom najdu."
Zatím, co Isabelle hledala, jsem si šla prozatím sednout. Isabelle se po chvilce vrátila s náručí plnou knih, které položila přede mě na stolek. Chvilku jsem se na ni koukala s podezřením. Vždyť ta hromada byla větší než já! Postavila jsem se. Pořád byla větší než já. Musela jsem vyskočit, abych dosáhla na tu vrchní, abych si ji vůbec mohla prohlédnout. S lapenou knihou a s vítězoslavným úsměvem jsem se zpět usadila. Kniha se jmenovala "Bájné město Margon", otevřela jsem ji a začala jsem si v ní listovat.
"Už jste tam někdy byli?"
"Já jsem jela do Margonu na výpravu a tam jsme se s Andrewem poznali."
"Aha, a je tam hezky?"
"No, neřekla bych, ale všechno se mi zdálo krásné, když jsem byla naivně zamilovaná."
"Pověz mi tedy něco o tom místě."
"Je to staré město. Lidé byli často napadání, proto své město zalili vodou, ale i přesto bylo po pár desítkách let znovu oběveno. Lidé byli nuceni vymyslet nový způsob ochrany, proto tajně vybudovali podzemí. Do toho se potom všichni nastěhovali. Bylo chráněno kouzlem a nikdo nevěděl, jak se tam dostat. Jeden z obyvatel, který prý jednou uzavřel podzemí, prázdné, protože nebyla třeba ochrana, měl předávat medailon dál spolu s tajemstvím jak přijít na bránu do podzemí, lidé si žili dobře na povrchu města, ale po staletích, znovu byla vytvořena větší armáda, která chce Margon, dokonalé a v jakékoli době nejmodernější město. Medailon je, ale tajemství…já mám medailon, nevím zda je pověst pravdivá, ale tajemství neznám. Musím se dostat do podzemí…No…nevím jak dlouho tam budeme…ale možná bys tam na nějakou dobu chodila do školy, navíc, moje sestra nás navštíví, zjistí jak na tom jsi psychicky a s učením, případně ti pomůže."
"A mám se vůbec vracet na Indest?"
"Ano, bylo by podezřelé, kdyby ne."
Zaklapla jsem kníku a chvíli jsem mlčela.
"Myslím, že se mi tam bude líbit, nemusíte mít strach," usmála jsem se na ni. "Odjet musíme kvůli těm lidem, viď?"
"Vlastně ano."
Knížku jsem "položila" zpět na hromadu.
"Dobrou noc, " rozloučila jsem se s ní úklonkou a odešla jsem zpátky do svého pokoje. Mia byla už zpátky v kleci, hlavu měla stočenou pod křídlem a spala. Koukla jsem ještě na Adwin, mou myšku. Ta pro změnu běhala po kleci s tichým pískáním. Ulehla jsem na postel a zírala na strop, byl posetý různými ornamenty a kdoví čím ještě. Přemýšlela jsem. O dnešku . . . a o věcech, co teprve přijdou . . .

Doma...cassandřin pokoj

4. března 2009 v 7:24 | Antoinette |  Isabelle Jacque(Antoinette)

Zavedla jsem Cassandru do jejího nového, prostorného, zařízeného pokoje.

"Dej si sem věci" řekla jsem a ukázala na velké dřevěné vyřezávané skříně. Dovnitř vešel Andrew a položil na zem tašku s Cassandřinými věcmi. Potom odešel. "Kdybys tu chtěla něco změnit, řekni" dodala jsem. "No, já půjdu udělat oběd, potom pro tebe přijdu. A abych nezapoměla, máš tu nové šaty a malý dárek, ale kdyby se ti něco nelíbilo..." nedokončila jsem větu a odešla. Moje vnitřní já si oddychlo. Rychlým krokem jsem došla do kuchyně. Smíchala jsem pár přísad a vznikdou kaši po malých dávkách rozprskla na lávový kámen. Když jsem se dovztekala neboli dovařila, vyndala jsem sváteční nádobí a na každý talíř dala tři vzniklé placičky a polila je domácí karamelovou polevou. Šla jsem nahoru. Zaťukala jsem a vešla dovnitř. Cassandra s sebou trhla a spěšně dodala "Už jdu" Šla ke dveřím. "Asi budu potřebovat mapu" dodala. "Ani se nedivím" řekla jsem a zavzpomínala na první den v tomhle bludišti. Spolu jsme dorazily do jídelny, kde seděl Andrew. Posadili jsme se. Všichni jsme začali obědvat. Ticho lámalo jen cinkání příborů. "Co bys chtěla k večeří?" zaptala jsem se Cassandry. "Já...ani nevím...co máte nejraději vy?" zeptala se. "No...asi špízy, podávali jsme je i na svatbě." Andrew přikývl. "Chtěla bys něco dělat...nebo.." S cinknutím odložila příbory a odpověděla mi "No ještě jsem si nestihla úplně vybalit věci, tak bych nejdřív dokončila to, ale do školy mám nastoupit už za tři dny, takže, můžete mě tu provést" "Pokud by ti to nevadilo, Andrew tě provede po okolí a po domě a já si půjdu lehnout." "Fajn" řekla Cass. Zvedla jsem se od stolu a pomalu odešla za roh. Vešla jsem do koupelny. S doprovázejícími křečmi jsem se pozvracela. S bolestmi jsem došla do ložnice. Usnula jsem brzy.
Uslyšela jsem hlasy. Probudila jsem se.

Paní Isabelle

3. března 2009 v 12:41 | Cass . . . |  Cassandra z Nayry
Uběhl už týden od svatby, týden od odjezdu mých nejbližších . . .
Stála jsem naposledy uprostřed svého pokoje na Indestu a balila jsem poslední drobnosti, dnes odpoledne mám totiž přijít k paní Isabelle a k panu Andrewovi, k mým novým rodičům. Pobíhala jsem po pokoji a hledala jsem, jestli jsem náhodou něco nezapoměla. Když už jsem byla přesvědčená, že už mám vše posadila jsem se k oknu, vedle klece od Zvonilky . . . dala jsem jí jméno Mia . . . ani nevím, jak mě to napadlo, ale . . . líbí se mi to.

Když jsem uslyšela zvon, ohlašující poledne, vyšla jsem ze svého pokoje a s klecí v ruce jsem sešla do vstupní síně, kde mne měli vyzvednout. Klec jsem položila pod schody a opřela jsem se o zábradlí. Mia se mi usadila na ruce a já ji začala pomalu hladit po křídlech a poočku jsem sledovala dveře, jestli už náhodou nejdou . . .
Během chvilky se dveře začaly otevírat, za nimi jsem slyšela ženský hlas říkající něco jako "Pojď už, já tě asi . . ." víc už jsem nezachytila, narovnala jsem se a uhladila si šaty. byla jsem nehorázně napjatá, ten pocit byl dost zvláštní. jakmile se dveře otevřely dokořán, uviděla jsem paní Isabelle a pana Andrewa, jak nejistě mžourají oslněni světlem síně. Když už jsem si byla jistá, že mě vidí, pomalu jsem se jim uklonila na pozdrav. Nic jiného mě nenapadlo, nevěděla jsem, co říct . . .
Naštěstí mě paní Isabelle předběhla: "Zdravím tě, Cassandro. Já jsem Isabell, jak snad víš . . ."
"Paní Isabelle, . . ." odpověděla jsem jí na pozdrav. "Pane Andrewe, . . ." obrátila jsem se na něj doprovázejíc oba pozdravy letmou úklonkou.
"Cassandro, . . ." začal pro změnu Andrew, ale paní Isabelle ho z nějakého důvodu přerušila. "Vím, že to musí být těžké a nemůžu říct, že náš přijmeš za něco jako rodiče, ale určitě nám nemusíš vykat, budeme se vídat každý den," zvolala se vřelým úsměvěm.
"Oh, jistě." vysoukala jsem ze sebe.
"Jsi tu sama?" optala se mě, než jsem stačila dodat cokoli jiného.
"Myslím, že kromě mě a Miy tu nikdo není," odpověděla jsem jí. Jakmile Mia uslyšela své jméno, zvedla hlavu a já jsem jí pohladila křídlech. Opatrně jsem zvedla klec a přistoupila jsem blíž k nim.
"Zbytek věcí mám ještě ve svém pokoji . . ." začala jsem.
"Dobře můžeme tam spolu dojít?" zeptala se mě Isabelle a vedla mě zpět ke schodům.
"Mhm."
Dovedla jsem ji tedy do svého pokoje, který byl teď tichý a . . . prázdný. Oknem jsem pronikalo denní světlo, které dopadalo téměř na celou místnost, včetně svých věcí.
"Máš sbaleno?" nadhodila Isabelle a já jsem jen ukázala na své připravené věci.
"Opravdu to je všechno?" ujišťovala se.
"Snad ano."
"No, . . . chceš se s někým rozloučit, nebo . . . "
"Už nemám s kým . . ."
"Víš, upřímě nevím, co mám udělat. Nevím, jestli mám za někým jít a ten mi něco řekne, nebo jen prostě odjedeme . . ." vzdala to nakonec a pohlédla mi do očí.
"No, pro začátek bychom mohli jít zpátky dolů, . . . tam ti nejspíš Andrew řekne, že ty věci vezme a pak, . . . pak asi prostě odjedeme, . . . ne?" Isabelle se zmohla jen na úsměv, vzala mé věci a šli jsme zpět do síně. Andrew, který se mezitím ledabyle opřel o zábradlí se spěšně narovnal a obdařil Isabelle nervózním úsměvem typu "doufám, že to neviděla . . ." A než cokoli řekla, vyběhla a vzal si od ní mé věci.
"Ukaž, já to vezmu."
"Můžeme?" nadhodila Isabelle. Přikývla jsem vyšla jsem s klecí v jedné ruce a s Miou v druhé ze dveří. Octli jsme se na nádvoří, kde stáli dva pegasové.
"Myslíš, že můžeme jet?"
"Proč ne? Na pegasovi jsem sice nejezdila, ale v jízdě na koni jsem celkem zdatná."
Isabelle mě dovedla k tomu černému a zeptala se: "Chceš pomoct?"
Já jsem se obratně vyhoupla na jeho hřbet s odpovědí: "Myslím, že to nebude potřeba, ale jak chcete . . . chceš."
Isabelle se vyšvihla za mnou a pobídla pegase nejdříve do klusu a pak do běhu. Jeli jsme po štěrkové cestě. Nejdříve lesem, pak se okolo nás prostíraly pláně . . . po chvilce už jsem se ztrácela v tom, kudy jsme vlastně jeli a tak jsem aspoň vnímala věci kolem sebe. Nakonec jsme dorazili před velký zámek. Překvapeně jsem vydechla, ale jen v duchu, nechci vypadat . . . divně.
Oba pegasové se zastavili před bránou a Andrew pohotově seskočil a šel mi pomoct mě a Isabelle ze sedla. No, ani to u mě nebylo potřeba. Seskočila jsem a sundala klec. Poté jsem napřáhla ruku a se slovem "Martea!" ke mě Mia po chvilce přiletěla a usadila se v kleci. Zavřela jsem ji a pohlédla na své nové rodiče, kteří už také stáli na zemi.
"Půjdeš se podívat do svého nového pokoje?" zeptala se mě Isabelle a já jen přikývla . . .

Kam dál